Zazvonili, něco zahučeli a vešli. Laurel a Hardy, napadlo mě okamžitě. Ten starší, tlustý hned po příchodu vytáhl z kapsy pomuchlaný papír a rozprostřel ho na můj ubrus. Smrad nepraných montérek a potu se smísil s pachem tlačenky. Tenkrát jsem mimochodem poprvé v životě viděla jíst někoho k snídani tlačenku.
Ten mladší, hubený postával opodál s mírně skloněnou hlavou a čekal na mistrovy rozkazy. „Mám to tady nějak zakrejt?“ poptala jsem se s optimismem svých čerstvých třiadvaceti let, když jsem pánům ukázala místo, kde budou stát akumulačky. „No jak chcete,“ zahuhlal starší.
Ledabyle jsem zakryla nejbližší místa novinami a odkvačila do školy. Po návratu domů mě smích přešel. Jemný poprašek omítky byl na všem, kam oko dohlédlo. Každý hrníček, lísteček, ubrus, záclona, všechno pokrýval prach jemný tak, že stačilo dýchnout a rozplynul se v mlhu.
To peklo trvalo čtrnáct dní a zanechalo na mně doživotní následky. Už nikdy jsem se na řemeslníky nedívala tak jako předtím. Ale protože jsem nikdy neměla štěstí na zručné partnery, musela jsem se s přítomností některého z těch dobrých mužů naučit žít, a především s nimi vycházet.
Hodně mě naučil zámečník, který mi přišel přidělat na dveře od sklepa závoru s tím, že zámek přinese zítra, a už se nikdy neukázal. Nebo pan Horák, který mi vymaloval předsíň ostrou zelenou, ze které jsem dostala tik, protože si spletl kýbly s barvou, a hlavně pán od plynu, který se nikdy neptal, jestli se má zouvat, a nakráčel do mého bytu ve špinavých křápech, ale vždycky obezřetně odstranil z koberců všechny nalepené noviny a igelit, který jsem tam předtím umístila, aby nenašlapal. Prostě asi stál rád na měkkém.
A po letech učení a poznávání jsem také pochopila, že návštěva řemeslníka je jakýsi rituál, který má svá pravidla: Příchod, vstřícné uvítání a dojem „jo, to půjde“.
- Obhlídka terénu, ustaraný výraz č. 1.
- Dramatická pauza č. 1.
- Fyzický kontakt s problémem (vana, umyvadlo, zeď, trouba, myčka...).
- Ustaraný výraz č. 2.
- Dramatická pauza č. 2.
- Můj odlehčený dotaz typu: „Tak jak to vidíte?“
- Dramatická pauza č. 3.
- Otázky, kterým nerozumím nebo na které nedokážu odpovědět. (Kdy se naposledy čistily perlátory a roháky? Jsou tam hmoždinky? Jak je staré to těsnění? Máte klíč dvanáctku?)
- Dramatická pauza č. 4.
- Vysvětlení, proč problém nelze vyřešit ani opravit.
- Moje dotazy, návrhy řešení a poté zoufalství.
- Dramatická pauza č. 5.
- Vysvětlení, za jakých podmínek a okolností by MOŽNÁ problém vyřešit a opravit šlo.
- Práce.
- Vysvětlení, proč to nakonec opravit šlo.
- Uvolněná atmosféra. Můj vděk.
- Účet.
- Údiv.
Poměrně častou zakončovací větou rituálu pak vždycky bylo: „Tohle já už vám neudělám, na to si už, paninko, musíte zavolat instalatéra, zedníka, řemeslníka, prostě někoho jinýho.“ Jeden instalatér mi dokonce sdělil, že si „na to“ musím zavolat jiného instalatéra, protože on toho má teď moc.
Narazila jsem samozřejmě i na dobré řemeslníky, třeba na pana Kačírka, kterého fascinovala elektroinstalace v mém bytě natolik, že jsem ho musela po třech hodinách z bytu téměř vyhazovat a přemlouvat, že tu zásuvku vzadu za skříní opravdu nepoužívám, nebo pana Řeháka, kterému vždycky jen zářily oči, když jsem mu v kuchyni ukazovala, co bych chtěla kam přimontovat.
Nicméně. Když mi doma nedávno přestala téct sprcha, nadobro odešel lustr v kuchyni a utrhlo se splachovadlo, řekla jsem si, že je načase vyzkoušet něco nového, moderního a odvážného. Tedy hodinového manžela. Což by měla být osoba, která to umí opravit všechno.
Tak klika drží, co tu máte dál?
Hodinový manžel se nehledá na internetu, hodinový manžel se dohazuje přes známé, našeptával mi můj léty vycvičený instinkt. „Šikovnej. Klidnej. Zodpovědnej. A navíc fešák... Já snad doma něco rozmlátím, aby mohl zas přijít,“ zasnila se kamarádka, když mi doporučovala toho svého. Pan Neumann zvedl telefon okamžitě, vyslechl moje požadavky a milým hlasem pravil: „Tenhle pátek?“ „Ano.“ Tak to byla rychlost.
Byli jsme první
Službu jménem hodinový manžel vymyslela v roce 2003 podnikavá žena Nina Rachmaninová z města Perm na Urale. První pobočku si otevřela v Moskvě. Zájem o šikovné muže s vrtačkou u pasu byl obrovský a telefony drnčely od rána do večera. V Česku její nápad zaujal Vladimíra Šimka z Brna, ke kterému se v roce 2005 připojil společník Pavel Říha. Označení služby „Hodinový manžel“ se tenkrát nebáli.
„Kdyby se firma jmenovala Vladimír a Pavel, nepřitáhlo by to zdaleka takovou pozornost,“ vysvětluje mi trpělivým hlasem v telefonu původně vyučený elektrikář, i když uzná, že pár dotazů na jiné než řemeslnické práce dostávali zpočátku také. Ale to všechno dámám vysvětlili už po drátě a ke zbytečným nedorozuměním v předsíni nikdy nedošlo.
HISTORKA S ŘEMESLNÍKEMPošlete na e-mail: bydleni@idnes.cz váš příběh s řemeslníkem.
|
„Začínali jsme s čistým stolem. A prvotní zájem byl šílený. Vzpomínám, jak jsem nemohl sehnat mobil s paměťovou kartou, na kterou by se vešlo dva a půl tisíce kontaktů. Třicet hodin denně by na práci nestačilo.“
Zlaté časy ustoupily, když službu hodinového manžela začaly nabízet i větší firmy a agentury. Hodinových manželů přibylo, práce ubylo. Ale ne každý je ten pravý, pochopím ze slov průkopníka Říhy. „Každá návštěva u zákazníka je především vstup do soukromí. Kdybych si založil agenturu, musel bych být zodpovědný i za toho, koho do bytu posílám. Proto pracuju radši sám,“ vysvětluje, zatímco já na druhém konci přikyvuju a vzpomínám na všechny ty muže v nepraných montérkách, po kterých jsem větrala celé dny.
Dnes má Pavel Říha svoji stálou klientelu. Někdo se ozve jednou za měsíc, někdo za tři roky, mezi zákazníky je víc žen, protože muži se stydí přiznat, že něco neumějí. Složité to prý bývá zejména u starších pánů, kteří všechno viděli dvakrát a nezapomenou poznamenat, že by to udělali jinak.
„Ale rád pracuju třeba pro doktory nebo vědce, ti vědí, že prostě umí něco jiného, a nemají komplex z toho, že si neumí přimontovat lustr. Nedávno jsem byl u jednoho jaderného technika, který umí postavit Dukovany, ale když chtěl dceři zavést kabelovou televizi, vyvrtal do zdi díru metr krát metr. U něj jsem strávil extrémně dlouhou dobu.“
Většinu zákaznic služeb hodinového manžela tvoří ženy. Muži se prý trochu stydí.
Tak voda teče
Je pátek ráno a já čekám na svého prvního hodinového manžela. Jak bude vypadat? Bude na mě hodný? Neurazí se, když mu řeknu, ať mi přišroubuje kliku u dveří? A bude mít čisté montérky? Pan Neumann zazvoní přesně v osm. Chlap jak z katalogu Hodinový manžel. Úsměv á la Travolta, pracovní oděv voní aviváží. Kamarádka nekecala.
„Je to čtvrté patro bez výtahu,“ nahodím první udičku dole u dveří, ale žádné povzdychnutí se neozve. Pan Neumann bez zadýchání vystoupá do mého bytu, vyslechne moji složitou propracovanou teorii, čím by mohl být pokles tlaku vody ve sprše způsoben, a i když s ní evidentně vnitřně nesouhlasí, pokýve hlavou. Začnu vyklízet koupelnu a ukazovat, kde jsou uzávěry vody, ale pan Neumann mě zastaví jemným gestem a pustí se do práce.
„Tak já vás tady nechám a hned jsem zpátky,“ mávnu na něj a běžím s dítětem do školky. Když se vracím, jsem připravena na ustaraný výraz č. 1. „Tak voda teče,“ oznámí mi pan Neumann. Protože tenhle trik moc dobře znám, jdu si to sama vyzkoušet. A opravdu. Voda vesele prýští z kohoutku i ze sprchy. Zanesená sítka a perlátory. Vida.
Robert Neumann původně pracoval na ústředně Telecomu jako opravář telefonů. Práce to byla hezká, ale trochu jednotvárná, dozvídám se. A pan Neumann byl odjakživa zručný. Takový ten kamarád, co všem známým opraví všechno od kohoutku po komín.
Šikovný byl vždycky, a co neuměl, naučil se cestou. Jediné, na co si dneska netroufne, je plyn. A tak si jednoho dne založil stránky se službou hodinového manžela. Ani jeho na začátku kariéry neminulo pár drobných nedorozumění včetně dámy v lehkém prádýlku při uvítání v bytě, ale vše se vždycky včas vysvětlilo. Dnes už jsou zákazníci informovaní a vědí, co čekat. A co zase ne.
„Na téhle práci je hezké, že nikdy nevím, co budu dělat. Jednou je to lišta do zdi, jednou elektřina...“ vysvětluje, zatímco utahuje kohoutek. Někoho by to znervózňovalo, ale jeho právě tohle baví. „Jo a tady jsem vám opravil světlo, nevadí to?“ Koupelnu ozáří teplé světlo lampiček u zrcadla, které jsem neviděla tak dlouho, že jsem zapomněla, že tam ty lampičky vůbec jsou. Usmívám se jako dítě u rozsvíceného stromku.
Situaci současných mužů pan Neumann chápe. Nejsou méně zruční, mají prostě víc práce. Přijít po dvanácti hodinách z práce a začít něco vrtat, komu by se chtělo? Poznámky o praní, žehlení, vaření a dalších drobnostech konce pracovního dne běžné ženy si nechávám pro sebe, protože se mi právě opravuje lustr a já nechci rušit mistra při práci ženským tlacháním.
„Zákazníci jsou různí. Muži se ozvou většinou až v situaci, kdy si nevědí rady. Třeba pán, který se pokoušel přidělat konzole a po pár hodinách práce mi zoufale volal, že jestli nepřijedu okamžitě teď hned, tak si snad něco udělá. Anebo se stane, že si nás objedná paní a druhý den návštěvu zruší, protože když to řeknou doma manželovi, ten se urazí a řekne, že to teda udělá sám. Taková donucovací finta.“ Když už ale na práci dojde, každý to chce mít „špígl nýgl“. Zajímavý výraz.
Pan Neumann dokončí práci. Sprcha teče, světlo svítí, stěrače stírají. Zaplatím šest stovek, což mi přijde fér, a než nasedne do svého vozu vybaveného nářadím pro každou situaci, upozorní mě, že když si nebudu vědět s něčím rady, poradí i po telefonu. Ne pokaždé musí zákazník platit výjezd.
Večer se procházím rozsvícenou kuchyní do koupelny a pozoruju vodu prýštící ze sprchy. A taky koukám na parkety. Bude to chtít obrousit.
