Po dostavbě domu, kdy jsme měli téměř vždy jasnou představu o barvě obkladů a podobě jeho interiéru, přichází na řadu zahrada. O jejím finálním vzhledu už takovou přesnou ideu většinou nemáme, ale často se řídíme tvrzením, že by měla být pojata jako "další obytný prostor".
Ten pak po odchodu dodavatelské firmy upravujeme každý týden travní sekačkou, občas chemickým postřikem proti škůdcům a plevelům, nejméně dvakrát za rok plotostřihem, vertikutátorem a dalším zahradnickým náčiním, protože zastřižený pažit má každý a plot z thújí je "in". A to jsme možná chtěli zahradu bezúdržbovou. Přitom, pokud budeme alespoň trochu ctít základní pravidla přírody, můžeme zahradu, která se stará téměř sama o sebe, mít a navíc i s užitkem.
Ctít zákony
Taková zahrada, v níž budeme ctít zákony přírody, bude nejenže kvést, vonět, plodit jedlé i ozdobné plody, udržovat svá společenství sama v optimálních poměrech, ale bude působit zdravě a velmi esteticky bez zahradníkovy ruky i peněženky.
Samozřejmě, budeme ji muset založit s přiložením ruky k dílu nebo s pomocí odborné firmy a v prvních letech se jí věnovat, ale za pár let se stane opravdu téměř bezúdržbovou. Žádná zahrada totiž není zcela bezúdržbová - tráva se sama nepokosí a keře se samy neostříhají.
Ekologickou zahradu zakládáme z prvků, které se vzájemně doplňují ve svých funkcích a společně esteticky harmonizují. Její základní podstatou je vytvoření takového společenství, v němž jsou zastoupeny všechny rostlinné vertikální partie, se kterými se můžeme setkat například v lesním společenství - nejvrchnější představují vysoké stromy, střední partie vyplňují keře a spodní partii tvoří mechy a kapradiny. Tím je zachována přírodní diverzita, umožňující průběh přirozených přírodních procesů.
Správně osadit
Základním předpokladem pro zdárné založení ekozahrady je výběr správných rostlin a jejich vhodné zakomponování právě do vertikálních partií. Nestačí znát pouze jejich vzhled, nároky na vláhu či slunce, je třeba uvažovat i o vlastnostech rostlin, jejich podobě v různá roční období, a umět si představit efekt, kterým rostlina obohatí danou partii nebo zahradu jako celek. Nejedná se přitom pouze o rostliny okrasné, ale uvažujeme tak rovněž o rostlinách, které budeme pěstovat pro užitek.
Ekologická zahrada může totiž zahrnovat oba typy rostlinných obyvatel, přičemž přednost mezi okrasnými mají trvalky a lokální druhy rostlin a rostliny užitkové jsou pěstovány pouze s přispěním organických hnojiv a téměř bez zásahu člověka.
Pokud se rozhodneme pro obohacení okolí domu ekologicky přínosnou a permakulturní zahradou, neměli bychom opomenout také na faktory, jako je poskytnutí přirozeného prostředí pro živočichy (přispějí k přirozené rovnováze našeho malého ekosystému), poživatelnost plodů zahrady (stane se tak částečně přirozeným zdrojem ovoce či zeleniny) a vytváření nejrůznějších podmínek pro rostlinné i živočišné obyvatele zahrady v závislosti na jejich nárocích.
Rozdělit do zón
Do projektu zahrady, ve které chceme dát přírodě zelenou, bychom měli zahrnout všechny požadavky, které od dalšího obytného prostoru v náruči zeleně čekáme. Bereme při plánování zahrady na vědomí i náročnost rostlin na pěstování a naši péči - rostliny, které nám mohou poskytnout každodenní užitek vysazujeme nejblíž domu, keře a stromy, které se bez nás zcela obejdou, umístíme na vzdálenější stanoviště.
Můžeme tedy zahradu rozdělit do několika zón, které budou odpovídat účelům jednotlivých částí zahrady. Zóna nula je nejtěsněji spojena s domem a tvoří ji například zimní zahrada, balkón nebo terasa. Sem patří sluncechtivé bylinky v přírodních nádobách nebo nižší trvalky. V zóně jedna se uplatňují rostliny, které využíváme nejčastěji - bylinky na vaření, pažitka nebo petržel, pro které si při vaření můžeme kdykoli pohodlně dojít.
Druhá zóna bývá koncipována jako stanoviště menších a středně velkých ovocných stromů, které necháváme samovolně růst. Patří sem také na pěstování nenáročná zelenina (brambory, cukety, fazole, a podobně), trvalkové záhony a velmi cenná vodní plocha, kterou je vhodné realizovat jako přirozený vodní prvek nebo přírodní koupací jezírko.
Ve třetí zóně mohou své místo najít vyšší ovocné stromy a keře, z nichž sklízíme úrodu jednou do roka, například ořechy, třešně, kaštany, jabloně (zejména vysokokmenné). Předposlední zóna je určena pro divoce rostoucí byliny a plodiny, louku, nebo rostliny pěstované například pro dřevo. Tu si může dovolit jen stavebník disponující velkou zahradou.
A v zóně páté, nejvzdálenější od domu, už necháváme prostor jen a jen přírodě - po výsadbě do ní nezasahujeme. Volíme pro tyto partie stromy a keře původní, nejlépe takové, které jsou v blízkosti zahrady, čímž s jejich pomocí zahrada bezprostředně navazuje na okolní přírodu. Vytváříme tak přirozený ekosystém, do kterého se podle slov Jaroslava Svobody - tvůrce českých ekozahrad, chodíme učit, zatímco předchozí čtyři zóny neustále dotváříme. Právě v těchto místech naleznou svá útočiště drobní živočichové, kteří nám mohou pomoci v boji proti škůdcům a přispívají k dokonalé rovnováze naší ekozahrady.
Osadit trvalkami
Rostlinami, které se z velké části podílejí na oné téměř bezúdržbové a esteticky působivé ekozahradě, jsou trvalky. Jejich výběru bychom měli dát absolutní přednost před ostatními druhy rostlin. Jednak proto, že po několikaletém růstu svými seskupeními zajistí přirozené vytlačení plevele a rovněž z důvodu jejich nenáročnosti na pěstování.
Navíc mohou být ozdobou zahrady i přes zimu, kdy jejich silné stonky s uschlými květy dodávají jinak prázdné zahradě rostlinnou hmotu a zimní partie nejsou chudé a tolik smutné. Jejich přítomnost má v zimní zahradě vliv i na snížení půdní eroze, která je na záhonech, kde byly vysazeny letničky, velmi častým jevem.
V letním období zase přispívají k přirozené vodní rovnováze v půdě. Tu můžeme v ekozahradách regulovat také mulčováním, které je považováno v permakulturním přístupu zakládání ekozahrad za jeho podstatnou součást. Jeho funkce nespočívá jen v optimalizaci půdní vláhy, ale i v dodávce potřebných organických živin a regulaci růstu plevelů. Podstatou mulčování, které je přirozeným procesem v přírodě v podobě například spadaného listí v lese, je pokryv půdního povrchu jakýmkoli organickým materiálem - posekaná mladá tráva, listí, kůra, nebo jiný rostlinný odpad.
Oblíbený živý plot a trávník
V povaze českého člověka je mít všechno "své" za plotem. Ani tomu se ekozahradnictví nevyhýbá a používá k ohraničení pozemku ekologické zahrady přirozeně volně rostoucí živý plot namísto betonových kvádrů, či stejně nevhodných thújí. Jeho koncepce bývá založena na různobarevnosti a druhové rozmanitosti keřových kultur a důraz klade na kvetení této partie v každé roční době. Proto jsou do partií volně rostoucích živých plotů zakomponovávány keře, které tyto nároky splňují.
Předností takového plotu je opět jeho téměř bezúdržbovost, která se omezuje jen na zastřižení větví, které zasahují do ulice a brání průchodu kolemjdoucím, nebo na odstřižení zaschlých větví. Trávník, který je nedílnou součástí dnešní zahrady má v přírodní ekologické zahradě zcela jinou podobu - je to v podstatě louka, kterou kosíme dvakrát až třikrát do roka. Opět efekt téměř bezúdržbovosti, který dá navíc šanci vyniknout luční květeně.
Ekozahrady nejsou v našich podmínkách příliš častým jevem, ale mají své výhody i příznivce, kteří tak díky nim nemusí za opravdovou přírodou chodit daleko - vytvářejí si ji za okny obývacího pokoje a dávají tak přirozený prostor rostlinám i živočichům, i když se nejedná zrovna o brontosaury.
Více se dočtete v časopise Dům a zahrada 09/2007.
