Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

V zaniklé osadě v Jeseníkách postavili dobrovolníci dům za 250 tisíc

  1:00aktualizováno  1:00
Energie více než stovky dobrovolníků z hnutí Brontosaurus, kteří se na stavbě podíleli, sálá z Hobitína na první pohled. Dům je celý z přírodních materiálů, ale i ze zbytků, bouraček a darů. Náklady? Čtvrt milionu korun.

Hobitín je celý vystavěný ze zbytkových materiálů, z bouraček, z věcí, co lidé darovali. Stavba tak vyšla jen na dvě stě padesát tisíc korun. | foto: Markéta Davidová

Slaměné zdi mají organické tvary, z hliněné omítky lze doslova vyčíst, kdo všechno ji dělal. Stojí v bývalé osadě Zastávka na místě domu zbořeného vojáky po odsunu Němců.

Tomáš Hradil, vedoucí hnutí Brontosaurus Jeseníky, podnikl před lety pěší pouť ze svého rodného Jeseníku až do Santiaga de Compostela. Po cestě viděl nádherná místa. Když se po čtyřech měsících vrátil domů do Rychlebských hor, začal se věnovat obnovování přírodního a kulturního bohatství této odlehlé a po odsunu Němců stále vylidněné pohraniční oblasti. Tady je pro něho nejkrásnější místo na světě. A tak vyrostl Hobitín.

Začalo to starými jabloněmi

Hobitín v srpnu 2012. Dobrovolníci pracují na podlaze a chystají rámy na stěny ze slaměných balíků.

Hobitín v srpnu 2012. Dobrovolníci pracují na podlaze a chystají rámy na stěny ze slaměných balíků.

Přírodní domek ze dřeva, slámy a hlíny, se zelenou střechou, postavili nedaleko Javorníku během čtyř let stovky dobrovolníků, většinou právě Brontosaurů.

“Já jsem byl přirozený stavbyvedoucí,“ vypráví Tomáš Hradil, jak vznikala stavba, „všechno začalo tím, že jsme tu našli jabloně, spoustu starých ovocných odrůd.“ Začali se o stromy, to jediné, co v zaniklé Zastávce nedaleko Javorníku po Němcích zůstalo, starat.

Postupně si na malebné místo na kopci přivezli dvě maringotky, aby měli kde přebývat, a pak přišel nápad vesnici oživit ekologickými stavbami. Hobitín, stojící přesně na místě domu jedné z odsunutých rodin, je první z nich.

“Kamarádi projektanti z Ateliéru 133, manželé Roubíkovi, nápad na přírodní domek zpracovali, a pak na něj ještě vyřídili stavební povolení,“ líčí Tomáš, jak jeho vize postupně přitáhla i další nadšence.

Pec stavěl také kamarád, Jan Křivonožka, absolvent matematicko-fyzikální fakulty s červeným diplomem, který se začal živit řemeslem. Pomáhat do Zastávky jezdily a jezdí i rodiny s dětmi i několik místních obyvatel.

Většina práce se udělala během akcí hnutí Brontosaurus pro mladé lidi. Až na složitější věci, ty dobrovolníci dělat nemohou. Dřevěnou konstrukci z trámů z bouračky stavěl kamarád, tesař Pavel Šulc, celý týden. Za 150 korun na hodinu.

Organické tvary mají kouzlo

“Pak to tu dva roky jen tak stálo. Ale táhlo pod tím jako v komíně,“ popisuje Tomáš. Bláhově se domníval, že to bude příjemný altánek. A tak přišly na řadu slaměné stěny z balíků a hliněná omítka. “Každý hrbol je balík slámy,“ přejíždí Tomáš rukou organické tvary zdí.

Kolem trámů dveří natáhli králičí pletivo a vecpali tam slámu, aby docílili zaoblených zpevněných rohů. “Když jsme to postavili nahrubo, zjistili jsme, že to má kouzlo. Přirozené tvary lidi přitahují a líbí se jim,“ tvrdí přirozený vůdce ožívající osady.

Fotogalerie

Nejnáročnější byla nečekaně podlaha. Je dělaná z mnoha vrstev, všechno ze zbytků. Palety, desky, odřezky z cetris desek z nedalekého závodu, to vše ve třech vrstvách nad sebou, vysypané konopím a slámou. Díky tomu je podlaha půl metru nad terénem.

“Pod ní je ještě patnáct centimetrů takzvaný podfuk,“ vysvětluje Tomáš. Celá podlaha drží na pražcích a pneumatikách vyplněných kamením, díky tomu se nezatěžuje stavba.

Hobitín je vůbec celý vystavěný ze zbytkových materiálů, z bouraček, z věcí, co lidé darovali. Stavba tak vyšla jen na dvě stě padesát tisíc korun. Bez práce ovšem, s ní by stál dvakrát až třikrát více. Množství dobrovolníků, kteří se na stavbě podílelo, je nejlépe patrné na omítkách. Doslova se na nich podepsali.

“Na hlíně jsou vidět různé otisky prstů, ozdoby, je z toho cítit, že to nedělal jeden člověk nebo firma podle šablony, ale že jde o improvizovanou práci mnoha lidí,“ říká Tomáš. Z jeho slov je stále cítit vděk a úctu ke všem, co tu během pár let přiložili ruku k dílu.

Pod zelenou střechou je výborné klima

Vnitřní uspořádání Hobitína je prosté. Kolem centrální místnosti s pecí jsou ze tří stran nevytápěné prostory, oddělené stěnou a dveřmi. “Jsou to nárazové zóny, které skvěle fungují,“ popisuje Tomáš nápad, jak uvnitř udržet v zimě teplo a v létě chládek.

Centrální místnost Hobitína vytápí pec. V plánu je zde ještě zateplit strop.

Centrální místnost Hobitína vytápí pec. V plánu je zde ještě zateplit strop.

Jako skvělá izolace se osvědčila i zelená střecha. “V létě vydrží hodně dlouho, i když je vedro. Ale když dlouho neprší, tak po měsíci uschne,“ přiznává Tomáš. Letos tráva vyschla, a pak bylo i uvnitř vedro. Vrstva hlíny na střeše je silná deset centimetrů, travní drny pocházejí z nedaleké louky. Vše leží na provazových žebřících přehozených přes hřeben.

Teď po letech jsou kořeny natolik propojené, že nevadí, že žebříky už zčásti uhnily. Místo textilní fólie, na kterou nebyly peníze, leží pod drny vrstva slámy. “Sláma to ještě více spojila a vytvořila vrstvu kompostu, takže to nevysychá tak rychle,“ pochvaluje si nápad z nouze Tomáš.

Po původních domech nezbylo nic

Od té doby, co dostavěli dřevník, se prý v Hobitíně žije docela pohodlně. “Bez něj to nebylo ono,“ vzpomíná Tomáš. On sám však od jara do podzimu bydlí se ženou a několika kočkami ve dvou propojených maringotkách na místě jiného zbořeného domu Zastávky. “Je zvláštní, jak může celý dům zmizet,“ diví se.

Nic viditelného na povrchu po většině stavení, která tu vojáci po odsunu zbořili, nezůstalo. “Našli jsme jen rohy domů, kamenné základy pod zemí,” ukazuje na několik děr a vykolíkovaných půdorysů kolem.

Když loni přijel na návštěvu Edgar Menzel s rodinou, člověk, který se tu narodil, popsal Tomášovi celý život v osadě, i kde kdo bydlel. Nad odsunem svým a své rodiny cítil lítost, ale nemohl říct, že to, že museli opustit domov, bylo dobře, nebo špatně. Díky odsunu našel podle svých slov nádhernou rodinu a žil ve svobodném světě.

Dlabané okapy vznikly při řezbářském kurzu. Jedna z vizí je, že se zde budou řemeslné kurzy pořádat i do budoucna.

Dlabané okapy vznikly při řezbářském kurzu. Jedna z vizí je, že se zde budou řemeslné kurzy pořádat i do budoucna.

A vzhledem ke svému ekologickému založení se nechal i slyšet, že znovuvznikající ekologická vesnice je ten nejlepší možný osud, co mohl zaniklou osadu potkat. “To, když mně řekne pamětník, dokonce z řad odsunutých Němců, je pro mě největší vyznamenání,“ svěřuje se Tomáš.

Hobitín prý přijali vlídně i místní. Obec Uhelná, na jejímž pozemku stavba stojí, přislíbila podporu. “I když ve vesnici se rozneslo, že nám tu slaměnou stavbu sežraly myši,“ směje se vizionář.

Velké plány velkého vizionáře

A protože velké cíle táhnou více, plánuje neúnavně další stavby. “Až se to kamarádům projektantům povede schválit, tak vyjedeme s maringotkami a postavíme tu dům,“ ukazuje na svůj momentální skromný příbytek ukrytý pod klasickou sedlovou střechou, zatím postavenou na sloupech. Uvažuje i o stavbě pevné jurty z balíků slámy nebo vyzděné z polínek lepených maltou, takzvaného cordwoodu, opět na základech zbořeného domu.

Na vnějších omítkách, míchaných s kravinci, je patrné, že jde o dílo mnoha lidí. Každý tvůrce se zde nějak podepsal, byť jen otisky prstů nebo plastikou.

Na vnějších omítkách, míchaných s kravinci, je patrné, že jde o dílo mnoha lidí. Každý tvůrce se zde nějak podepsal, byť jen otisky prstů nebo plastikou.

“Jedna z vizí je, že bychom tu dělali kurzy tradičních řemesel. Kamarád kamnář k nám chce převézt svou keramickou dílnu a učit přímo tady,“ rozjímá Tomáš.

Přemýšlí i o rozdělení vesnice na návštěvní a neveřejnou část. Ožívající osada Zastávka na krásném místě přitahuje stále více spřízněných duší.

“Máme tu přes léto tři velké skupiny návštěvníků denně,“ odhaduje Tomáš a přiznává, že to trochu rozptyluje od práce.

Vítáni jsou ti, co něčím přispějí

Aby celé místo mohlo fungovat, platí tu proto jednoduchá pravidla, která většina těch, co dorazí až sem, respektuje sama od sebe. “Vítáme tu lidi, kteří nějak přispějí, kteří chápou, že je za tím kus dřiny. Jsou schopni něco přinést. Není to tu zadarmo, to by stavba nefungovala,“ vysvětluje Tomáš. Místo je otevřené nekonzumně zaměřeným lidem, kteří ctí hodnotu věcí.

Může se hodit

Easy Houses

Easy Houses - nízkoenergetický domov s malými počátečními investicemi.

Více domů k prodeji na Rality.iDNES.cz.

“Pro ty to tu vzniká. Ti nás nezatíží, i když sem zavítají na víc dní. S takovými se rád dohodnu, co udělají,“ tvrdí. Práce se tu vždycky najde. “Ještě je třeba zateplit strop. Letos vyschnul pramen, tak se chystáme napřesrok na vrtání studny,“ vypočítává Tomáš nekonečný seznam.

A pro ty, které místní Brontosauři dobře poznají, existuje ještě jedna možnost. Koupit si jedno procento Hobitína za 2 500 Kč a získat tak doživotní právo na jeho užívání. I ti, co si koupí procento, musí však při každé návštěvě něčím přispět. Život v Zastávce je krásný, ale nikoli zadarmo. Ani dnes, ani před lety.

Hobitín zvládl svou první zimu.

Hobitín zvládl svou první zimu.

Kromě příjemných tvůrčích záležitostí kolem obnovy vesnice řešil Tomáš Hradil i složitý výkup pozemků Zastávky, které patřily Pozemkovému fondu. “Právo na jejich odkup měli přednostně velkopastevci, co už vlastnili v okolí více než deset hektarů, nebo lidé s restitučními nároky,“ vzpomíná na zoufalou situaci před lety, kdy Brontosauři neměli ani jedno, ani druhé.

“Museli jsme od překupníků koupit restituční práva a za čtyřnásobnou cenu vykoupit alespoň část pozemků pod zaniklou vesnicí. Jinak by tu místo nás byly krávy,“ vypráví Tomáš. Nakonec se mu za peníze z další sbírky od kamarádů podařilo koupit dva a půl hektaru, které spolu s obecní půdou tvoří malý ostrůvek uprostřed pastvin.

Cesta zpět ke kořenům

Proč to vlastně všechno dělá? “Děsně mě to baví. A má to i filozofický a společenský základ,“ popisuje Tomáš. Většina Čechů v regionu se stále nevyrovnala s odsunem Němců. “Bylo tu dvojnásobek obyvatel, rozkvétající zahrada. Němci uměli využít, jak je to tu krásné, byl tu turistický ruch, na řece Bělé šestnáct vodních elektráren, dnes tam není žádná, hospoda v každé vesnici,“ vzpomíná.

“Většina toho, co tu máme, je pozůstatek po předcích,“ tvrdí. Když si uvědomil, že doma stále žije jako nějaký kočovník, že nemá ke svému kraji vztah, začal s Brontosaury opravovat staré kapličky a prameny.

“Říkáme tomu cesta ke kořenům. Když se nám nějaká věc povede obnovit, tak to místo má pak neuvěřitelnou poezii. Hodně lidí, co tam pak přijde, není netknutých. Třeba se připojí,“ líčí. Dokonce si i pak lidé sami berou na starost některý z pramenů.

Tomáš Hradil s pozemkovou mapou zaniklé osady Zastávka před svými maringotkami

Tomáš Hradil s pozemkovou mapou zaniklé osady Zastávka před svými maringotkami

“Křísíme původního ducha, to staré v kombinaci s novým. Jako tady v Zastávce, staré odrůdy jabloní a solární panely, buldozer na srovnání plochy, na které pak postavíme dobrovolnicky rukama dům ze slámy a hlíny,“ vysvětluje Tomáš.

Jeho cílem je kombinovat starou a novou dobu, aby na sebe navázaly a vytvořily jeden krásný obraz.

“Dnešní lidé, pokud tu nebudou cítit svoje kořeny, tak se tady nebudou cítit doma. Toho dosáhneme jen tak, že budeme kořeny, co na Jesenicku už jsou, křísit,“ míní. “Tady vyjdete ven a jste šťastní. Bučí tu krávy, kočky chtějí pohladit, vzduch je voňavý. V Hobitině se krásně spí,“ tvrdí Tomáš.

Autoři:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.