Ta první je logická: proč někdo, kdo má v rodině výborného architekta, nepožádá právě jeho? Jenže tak to i bylo. "Oslovil mě jako prvního, velmi jsem se mu snažil vyhovět, ale chyběl čas. Uzavřel jsem praxi kvůli nástupu do odborného časopisu na post šéfredaktora. Po dvou letech trápení po nocích jsem bratrovi nabídl, že mu vytipuji pár architektů, kteří by připadali do úvahy. Měl jsem i několik zajímavých jmen z Japonska," vysvětluje architekt Osamu Okamura, šéfredaktor architektonického časopisu ERA21, který i přednáší architekturu na vysoké škole.
Volba nakonec padla na Christiana Kereze, rodáka z venezuelského Maracaiba (1962), který vystudoval architekturu v Curychu a ve Švýcarsku i žije. Tomio Okamura mu dal zcela volnou ruku, ale pečlivě "svázanou" českými regulativy.
Návrhu tak předcházela i osobní návštěva Christiana Kereze v Praze. Chtěl vidět parcelu v ulici Nad Tejnkou, ale také se podívat, jak vypadá současná česká architektura i jakou práci odvádějí české firmy.
V okolí budoucího tubusového domu stojí moderní domy, přímé sousedy má však Tomio Okamura pouze dva.
"Byl příjemně překvapený úrovní toho, co viděl. Pečlivě zvažoval i podmínky, jaké pozemek nabízí, bratr kvůli pohledům do okolí pronajal i stavební plošinu," popisuje velmi pečlivou přípravu Osamu Okamura.
Výsledek? Dům, který tvoří dvacet tubusů s maximální výškou 12,5 metru, svou hmotou nijak nepřevažuje standardní rodinné domy. Postavit jej však bude možná pro stavební firmu dost náročné, více než polovina z dosud oslovených se stavby lekla a odmítla ji.
Ještě větší problém však může být se zastupiteli na Praze 6 a s úředníky, s nimiž budoucí investor zatím jedná. Snaží se vysvětlovat, reagovat na konkrétní připomínky, pozval je i na přednášku architekta Kereze, který dům představil osobně v Praze 13. března. Nikdo z nich ale nepřišel.
Christian Kerez pečlivě porovnal výšky i objemy sousedních domů, tubusový dům je nijak nepřevyšuje.
Dům z tubusů
"Christian Kerez mi po několikátém setkání řekl, že si vybral práci na mém projektu především z jednoho důvodu - že dostal absolutní volnost, což nebývá vůbec obvyklé. Dal jsem mu ji proto, že sám z vlastní práce vím, že když jsem příliš svazován, těžko můžu odvést maximální výkon," vysvětluje Tomio Okamura.
Netradiční dům prý architekt nosil v hlavě dvacet let. Vlastně to není nic překvapivého. Cestu k vlastní tvorbě Christian Kerez hledal také poměrně dlouho. Po ukončení studia začal fotografovat architekturu, praxi architekta se začal věnovat teprve před 15 lety.
"Pro svůj zvláštní způsob vidění se stal po absolutoriu velmi vyhledávaným profesionálním fotografem. I jeho stavby jsou velmi výjimečné, sofistikované. Přináší velmi zajímavá konstrukční řešení," hodnotí Kerezovu práci Osamu Okamura.
Architekt svou koncepci tubusového domu pečlivě rozpracovával, dokonce neváhal vytvořit ve svém ateliéru modely v poměru 1 : 1, aby si "osahal" fungování prostoru.
V kruhových místnostech se pracovalo, probíhala zde jednání. Ukázalo se tak například, že pro příjemný pocit je nutné zvýšit strop přibližně o půl metru, takže konečná výška místností by měla být kolem 3,5 metru.
Kruhové prostory díky tomu, že postrádají hrany, vypadají jako nekonečné. "Obdobný princip funguje u barokních staveb, kde křivky vyvolávají dojem nekonečnosti. Ta Kereze velmi zajímá, u svých prvních staveb ji dosahoval prosklením obvodových stěn," popisuje architekt Okamura.
Konečnému návrhu tubusového domu předcházela pečlivá příprava.
Dnes podle něho využívá Christian Kerez následnost prostorů a řetězení, kdy člověk prochází dál a dál, fungují zde průhledy, řetězení funguje horizontálně i vertikálně.
Není to rozhodně klasický rodinný dům s centrálním bytovým prostorem. "Struktura domu umožňuje snadné propojování i oddělování jednotlivých místností. Dole jsou společné garáže a z nich vedou tři samostatná schodiště do jednotlivých apartmánů nad sebou. Ty mají vlastní vchody ze schodišťových tubusů a žijí si zcela samostatně," říká o návrhu architekt Hynek Maňák ze studia Maniac po zhlédnutí plánů.
Architekt Kerez stavbu prezentuje jako dům se třemi samostatnými byty s celkovou plochou 431 metrů čtverečních a garáží pro pět vozů. Střechy tubusů mají sloužit jako terasy s výhledem do okolí.
Vše je podle regulí
Tomio Okamura velmi dobře ví, že každý jeho krok je pečlivě sledovaný. Nechce porušit žádné regulativy. "Stavba výškově i proporčně zcela odpovídá již vydanému platnému územnímu rozhodnutí. Není ani o milimetr vyšší a ani o ´píď´ objemově větší než okolní domy. Přesto je to se stavebním úřadem a zastupiteli z Prahy 6 boj již nyní, protože například nedokážou najít v tubusu podkroví. Tubusový dům totiž ještě nikdy neposuzovali, a nezapadá jim tedy do předem nastavených škatulek, které se vytvořily za uplynulá staletí," tvrdí Tomio Okamura.
Plán přízemí
Plán 1. patra
A pokračuje: "Zde je třeba určitého nadhledu a představivosti. A to je právě rozdíl mezi přístupem k moderní světové architektuře v těch nejvyspělejších západních zemích světa, kam bychom se přitom všeobecně tak rádi posunuli, a u nás, kde panuje stále ještě určitá malost, závist či osobní antipatie. A to je škoda. Podívejte se třeba na pařížskou Eiffelovu věž nebo Centre Pompidou: ve své době je mnozí nechtěli a dnes je z obou staveb turistický tahák a neumíme si bez nich ani Paříž představit. A takových příkladů je všude po světě mnoho."
Pražský tubusový dům zatím boduje ve světě, byl prezentován v březnovém čísle prestižního architektonického časopisu GA (Global Architecture), což je u stavby plánované v České republice absolutní rarita.
V ateliéru si nechal Christian Kerez postavit dva moduly ve velikosti 1 : 1.
Pokud úřady Prahy 6 stavbu schválí, bude ještě třeba rozhodnout, zda půjde o zděnou stavbu s dřevěným opláštěním, nebo o klasickou dřevostavbu.
A pokud se investorovi časem začne stýskat po "pravém rohu"? "Pak nezbývá, než si někde jinde někam sednout do kouta," usmívá se Tomio Okamura.
Christian Kerez* 1962 v Maracaibu ve Venezuele, v roce 1988 vystudoval architekturu na škole ETH. Po absolvování působil řadu let jako profesionální fotograf architektury, posledních 15 let se věnuje navrhování staveb. V letech 1991 až 93 pracoval v kanceláři Rudolfa Fontany. Navrhuje pro klienty v řadě zemí, například ve Francii, Číně či v Brazílii. Zúčastňuje se řady prestižních přehlídek architektury. Mezi jeho nejzajímavější realizace patří Zvítězil v mezinárodní soutěži na Galerii moderního umění ve Varšavě. Jeho práce jsou pravidelně prezentovány v kurátorovaných sekcích na Benátském architektonickém bienále. Od roku 2009 je řádným profesorem designu a architektury na škole ETH, jediné evropské architektonické škole v první desítce nejlepších architektonických škol na světě. Jako host pravidelně přednáší na světových univerzitách, na Harvardově univerzitě, UCLA v Los Angeles, Bartlett v Londýně, Berlageho Institutu v Rotterdamu, IIT v Chicagu a mnoha dalších. V roce 1998 získal Swiss art scholarship. |
