Dřevěná okna

Jiří Hoffmann

Už to vypadalo, že klasická dřevěná okna se v očích stavebníků stanou něčím mezi písničkami z babiččiny krabičky a úlitbou památkářům. Zatímco na různých veletrzích a výstavách západoevropští výrobci předváděli čím dál dokonalejší dřevěná okna, tuzemská výroba nestačila v porovnání s plastovými nejen komfortem otevírání, ale především nátěry. Teprve v posledních letech se situace začala měnit. Dnešní nátěry jsou už tak kvalitní, že na ně výrobci poskytují záruku v případě barevných laků deset let, v případě lazurovacích laků dokonce až patnáct let. Způsoby otevírání a vyklápění mají dřevěná i plastová okna také již prakticky stejné. Snad kromě mikroventilace (v určité poloze kliky dojde k oddálení okna od rámu doslova na vlasovou spáru a místnost může větrat), kterou dřevěná okna dosud nemají. Zásadně se ovšem změnila konstrukce okenního rámu i křídla. Dříve užívaná metoda nekonečného vlysu (podélné nastavení) byla nahrazena sendvičovou konstrukcí, kdy se k sobě lepí každý díl okna ze tří vrstev. Okno lépe vypadá, ale hlavně se nekroutí. Jak si má tedy současný stavebník vybrat? V případě rodinných domků, kde stará okna dosloužila, je především z estetických důvodů lepší nahradit dřevěná opět dřevěnými. V případě, že zůstala stará okna v pořádku a nezkřížená, je možné nahradit jedno ze skel dvojsklem (obvykle vnitřní). Tím se alespoň přiblíží k současné tepelné normě. Při této úpravě je třeba zachovat určitý postup a hlavně mít k dispozici drážku pro sklo hlubokou 16 mm. Pokud není, můžete ji upravit vyfrézováním. Pochopitelně musíte okno zároveň utěsnit. Nejdůležitější je ovšem nový kvalitní nátěr.
Autor je architekt

... z pohledu technika

Nizar AI-Hajjar

Ceny energií se neustále zvyšují, proto se hledají všechny možné cesty, jak zlepšit a zkvalitnit tepelně izolační vlastnosti stavebních konstrukcí. Tím, že uspoříte teplo na vytápění, zároveň si zlepšíte mikroklima i tepelnou pohodu. Poněvadž převážnou část otvorových výplní tvoří zasklená plocha, bývá ztráta tepla sklem opravdu značná. Díky vývoji nových izolačních skel se ukazuje, že ztráty tepla lze výrazně snížit. Můžete dokonce porovnat závislost roční spotřeby tepla na vytápění a její ceny pro elektrickou energii a zemní plyn na různých hodnotách U (součinitele prostupu tepla) otvorových výplní vztažené na jeden metr čtvereční jejich ploch. Hodnoty U jsou stupňovány od 1,1 do 2,4 W/m2.K.
Autor je pracovníkem Centra stavebního inženýrství ve Zlíně (státní zkušebna 212)

Náklady na úpravu dvoukřídlového okna o rozměru 120 x 120 centimetrů:

Frézování drážek (pokud je třeba) 1100 Kč
Olištování dvojskla 630 Kč
Opalování a nový nátěr 1400 Kč
Dvojsklo 1150 Kč

Příslušné grafy a obsáhlé pojednání k úsporám energií pomocí nových izolačních skel najdete na naší internetové adrese (www.idnes.cz/dumabyt).

... z historie

František Houdek

Stavitelé považovali za srdce domu kamna, okna pak za jeho oči. Právě okna se stala snad první podstatnou maličkostí, která odlišovala "novodobější" obydlí od jeskyně pračlověka. Umělé otvory k osvětlování a větrání kouře z ohnišť už znaly snad všechny starověké civilizace. Zakrývaly je pergamenem, naolejovaným plátnem, kůží či nějakou zvířecí Manou, později i závěsem. První zasklená okna se objevila těsně před začátkem našeho letopočtu v antickém Římě. V Evropě počátkem tohoto tisíciletí se honosily skleněnými okny pouze některé chrámy a bohatší sídla. Nebyla ještě známa výroba plochého skla, takže se okenní tabulky sestavovaly z takzvaných puklic malých vypouklých částí foukaného skla. Pohromadě je držely lité olověné nebo cínové lišty. Tehdejší okno tedy připomínalo bezbarvou či vícebarevnou mozaiku a pohled z něj deformoval krajinu obdobně jako postavy odrážené "křivými" zrcadly v petřínském bludišti. V Čechách jsou takové nejstarší vitráže v kostelících Zebnici u Rakovníka a v Praze-Slivenci. I když architektonické slohy přinesly postupně různé tvary i vnitřní členění oken, rozhodující zůstávaly technologické možnosti výroby plochého skla. Ta byla až do nástupu mechanizace v 19. století v oboru sklářství tou nejhorší rasovinou. Pochopitelně se to odráželo na ceně tabulí. Někdy počátkem 15. století přišli čeští skláři na způsob vyfukování bublin do válců o délce až jeden metr a průměru čtyřicet centimetrů. Válce se po odříznutí podstav za horka rozřízly po délce a ve zvláštní chladicí peci se rozvinuly do plochy. Po vychladnutí se pak nařezaly na potřebný tvar. Tahle technologie se rozšířila i do Evropy, kde se jí říkalo "procédé de Bohéme" (český postup). Víceméně rovná skla umožnila i rovné řezy, tudíž zasazování do dřevěných rámů. Dodnes běžná dvojitá okna se začala používat po roce 1750. Klasický manuální, postupně zdokonalovaný český postup byl během 19. století vytlačen zejména anglickým vynálezem kontinuálního lití skla a jeho protahování mezi válci. Koncem 50. let tohoto století pak opět v Anglii vynalezli výrobu plochého skla litím na hladinu roztaveného cínu. Produktem byla skla dokonale rovná i hladká. Teprve potom se přestalo skrz okna "šilhat".