a rodiče mívají každou chvilku problém s dětským pokojem. Tato místnost je totiž v bytě svým způsobem unikátní. Na rozdíl od ostatních se mění - nebo by se měla změnit - snad každé dva či tři roky. Podle toho, jak dítě roste.
Proč architekti a psychologové tak často kriticky hodnotí pokoje hlavně menších dětí, když je přitom rodiče zařizují s takovou péčí?
Pro dětskou psychiku je nesmírně důležité to, že dítě nežije v našem světě, ale má svůj vlastní svět a své představy, které si vytváří. Jeho pokoj mu proto musí umožnit, aby byl námořníkem a za dvě hodiny třeba Indiánem. To znamená, že zařízení nesmí být striktně stylizované do určité podoby. Tedy žádné princeznovské pokojíčky ani ponorka kapitána Nema. Příliš velká konkrétnost škodí dětské fantazii - a tím i psychice.
Není ten důraz na dětskou imaginaci jen přání psychologů?
To rozhodně není. Kdybyste změřili adrenalin dítěti, které si hraje na lovce medvědů a plíží se "na lov" ve svém pokoji, naměříte mu prakticky stejnou hladinu adrenalinu jako lovci medvědů někde na Kamčatce. Dítě je v daný okamžik skutečně lovcem, ne že si "jen hraje". Pro zdravý vývoj dětské psychiky má možnost rozvíjení představivosti obrovský přínos.
Co vám ještě vadí na rodičích?
Spousta rodičů nedodržuje obecná pravidla. Zahlcují dětské pokoje nábytkem, ačkoliv pro malého caparta je nejdůležitější volný prostor ke hře. Teprve když si začíná malovat a modelovat, potřebuje kromě postele i stolek, židličku, knihovničku a úložný prostor na hračky. Dětský pokoj není odkladiště toho, co už nepotřebujeme jinde v bytě.
Nábytek se vyvíjí, dnes je velmi módní plast, objevují se i všelijaké futuristické novotvary. Patří do dětského pokoje?
Ne. Není nic konzervativnějšího než dítě. I čtyřletý človíček žijící na nehostinném sídlišti vám na požádání nakreslí domeček v klasické podobě, se šikmou sedlovou střechou, dvěma okénky, dveřmi, plotem a stromem, ačkoliv ho tak v reálu možná nikdy neviděl. Když vám namaluje stoleček, bude mít desku a pod ní zásuvku s knoflíkem. Dobře, pořiďte potomkovi stoleček z plastu, ale tvar by měl odpovídat klasickému dřevěnému nábytku. Lidé mají v sobě prostě zakódované takzvané archetypální vzory a nábytek by se měl této představě co nejvíce přibližovat. To platí i o ilustracích. Tady děti bývají také strašně konzervativní. Dávají přednost co nejrealističtějšímu ztvárnění světa, ten abstraktní si totiž mohou nakreslit samy.
Platí tady nějaké věkové období?
Nejintenzivnější potřebu dodržovat tyto vzory mají děti do čtyř let. Situace se mění až s příchodem puberty, kdy se teenager vrhá do nových, nepoznaných světů. Tady už můžeme použít nábytek jakýkoliv.
Potřebuje školák výrazně jiný nábytek než předškolák?
Jakmile dítě začne chodit do školy a začíná "pracovat", stává se prioritou stůl. Měl by růst s dítětem neboli být výškově stavitelný stejně jako židle. U stolu vřele doporučuji naklápěcí desku, aby se školák nehrbil. Málokdo ví, že na vady páteře si "zaděláváme" už mezi druhým a třetím rokem a následné hrbení se nad stolem ve školních letech končívá bolestmi zad v dospělosti.
Dnešní děti ovšem spíš než do knížek zírají na monitor počítače...
Při pohledu na počítač v pokoji prvňáčka bych byl sice nešťastný, ale bohužel taková je realita. Koneckonců ji můžeme kompenzovat sportovní aktivitou, vhodné jsou třeba ribstoly.
Jenže malé pokoje nedávají příliš prostoru pro klidné učení, natož pro pohyb, zejména když jsou vpokoji dva, nebo dokonce tři sourozenci najednou. Co pak?
Každý by měl mít v bytě svůj prostor čistě pro sebe, jakousi psychologickou niku, aby se třeba sourozenci "nezabili" navzájem. V bytě pak musí být společný prostor, kde se potkává celá rodina. Dřív to byla kuchyně s velkým stolem, kde bylo možné dělat cokoliv, od šití, učení až po hraní. Dnešní prioritou je obývací pokoj, kde to většinou vypadá jako v kině. Lidé tady jen sedí a dívají se před sebe na televizi. Nejsou spolu, jen vedle sebe. Všechny ostatní funkce bydlení bývají v takovém pokoji podřízené sledování obrazovky. Když je víc dětí, klidně by se jedno mohlo v klidu učit v dětském pokoji a druhé - či další dvě - by si mohly hrát v obýváku. To by ovšem musel být zařízený trochu jinak. Kdyby tohle rodiče respektovali, měly by je raději jejich děti, nejen architekti, na těch koneckonců nezáleží.
Proč architekti a psychologové tak často kriticky hodnotí pokoje hlavně menších dětí, když je přitom rodiče zařizují s takovou péčí?
Pro dětskou psychiku je nesmírně důležité to, že dítě nežije v našem světě, ale má svůj vlastní svět a své představy, které si vytváří. Jeho pokoj mu proto musí umožnit, aby byl námořníkem a za dvě hodiny třeba Indiánem. To znamená, že zařízení nesmí být striktně stylizované do určité podoby. Tedy žádné princeznovské pokojíčky ani ponorka kapitána Nema. Příliš velká konkrétnost škodí dětské fantazii - a tím i psychice.
Není ten důraz na dětskou imaginaci jen přání psychologů?
To rozhodně není. Kdybyste změřili adrenalin dítěti, které si hraje na lovce medvědů a plíží se "na lov" ve svém pokoji, naměříte mu prakticky stejnou hladinu adrenalinu jako lovci medvědů někde na Kamčatce. Dítě je v daný okamžik skutečně lovcem, ne že si "jen hraje". Pro zdravý vývoj dětské psychiky má možnost rozvíjení představivosti obrovský přínos.
Co vám ještě vadí na rodičích?
Spousta rodičů nedodržuje obecná pravidla. Zahlcují dětské pokoje nábytkem, ačkoliv pro malého caparta je nejdůležitější volný prostor ke hře. Teprve když si začíná malovat a modelovat, potřebuje kromě postele i stolek, židličku, knihovničku a úložný prostor na hračky. Dětský pokoj není odkladiště toho, co už nepotřebujeme jinde v bytě.
Nábytek se vyvíjí, dnes je velmi módní plast, objevují se i všelijaké futuristické novotvary. Patří do dětského pokoje?
Ne. Není nic konzervativnějšího než dítě. I čtyřletý človíček žijící na nehostinném sídlišti vám na požádání nakreslí domeček v klasické podobě, se šikmou sedlovou střechou, dvěma okénky, dveřmi, plotem a stromem, ačkoliv ho tak v reálu možná nikdy neviděl. Když vám namaluje stoleček, bude mít desku a pod ní zásuvku s knoflíkem. Dobře, pořiďte potomkovi stoleček z plastu, ale tvar by měl odpovídat klasickému dřevěnému nábytku. Lidé mají v sobě prostě zakódované takzvané archetypální vzory a nábytek by se měl této představě co nejvíce přibližovat. To platí i o ilustracích. Tady děti bývají také strašně konzervativní. Dávají přednost co nejrealističtějšímu ztvárnění světa, ten abstraktní si totiž mohou nakreslit samy.
Platí tady nějaké věkové období?
Nejintenzivnější potřebu dodržovat tyto vzory mají děti do čtyř let. Situace se mění až s příchodem puberty, kdy se teenager vrhá do nových, nepoznaných světů. Tady už můžeme použít nábytek jakýkoliv.
Potřebuje školák výrazně jiný nábytek než předškolák?
Jakmile dítě začne chodit do školy a začíná "pracovat", stává se prioritou stůl. Měl by růst s dítětem neboli být výškově stavitelný stejně jako židle. U stolu vřele doporučuji naklápěcí desku, aby se školák nehrbil. Málokdo ví, že na vady páteře si "zaděláváme" už mezi druhým a třetím rokem a následné hrbení se nad stolem ve školních letech končívá bolestmi zad v dospělosti.
Dnešní děti ovšem spíš než do knížek zírají na monitor počítače...
Při pohledu na počítač v pokoji prvňáčka bych byl sice nešťastný, ale bohužel taková je realita. Koneckonců ji můžeme kompenzovat sportovní aktivitou, vhodné jsou třeba ribstoly.
Jenže malé pokoje nedávají příliš prostoru pro klidné učení, natož pro pohyb, zejména když jsou vpokoji dva, nebo dokonce tři sourozenci najednou. Co pak?
Každý by měl mít v bytě svůj prostor čistě pro sebe, jakousi psychologickou niku, aby se třeba sourozenci "nezabili" navzájem. V bytě pak musí být společný prostor, kde se potkává celá rodina. Dřív to byla kuchyně s velkým stolem, kde bylo možné dělat cokoliv, od šití, učení až po hraní. Dnešní prioritou je obývací pokoj, kde to většinou vypadá jako v kině. Lidé tady jen sedí a dívají se před sebe na televizi. Nejsou spolu, jen vedle sebe. Všechny ostatní funkce bydlení bývají v takovém pokoji podřízené sledování obrazovky. Když je víc dětí, klidně by se jedno mohlo v klidu učit v dětském pokoji a druhé - či další dvě - by si mohly hrát v obýváku. To by ovšem musel být zařízený trochu jinak. Kdyby tohle rodiče respektovali, měly by je raději jejich děti, nejen architekti, na těch koneckonců nezáleží.
