Jako vždy, u architektonických výtvorů vyzdvihovaných samotnými "čistě umělecky nadanými" architekty, to bývá více či méně ošklivé. Když už to není ošklivé a dejme tomu je to i zajímavé, tak to je většinou šíleně staticky a prakticky úplně mimo, takže stavba vyjde na násobek toho, co by stála, kdyby se aplikovaly aspoň základy statiky a základní požadavky na budovy. Když už se to podaří realizovat, což taky není vždy legrace, protože většinu těch levitujících a nelogicky umístěných objektů vážících stovky tun bohužel musí podepřít masivní konstrukce, která výsledný efekt poněkud ztrapní, tedy když už se to podaří postavit, tak to má spoustu nelogických nevyužitelných prostor a zákoutí, míst, které se dají těžko udržovat a detailů, které brzy odejdou, protože se v nich drží voda a špína. Také je často nutno dodělat zábradlí a jiná bezpečnostní optaření, která by na ideové vizualizaci vypadala ošklivě. Ve finále se většinou zjistí, že sice objekt je zajímavý, ale pořizovací, udržovací a provozní náklady jsou šíleně vysoké, klima díky promrzání nebo přehřívání zespoda nebo přehnaně velikými prosklenými částmi nezvládá ani naplno 24x365 hodin běžící klimatizace, prostory nevyhovují původnímu ani jinému záměru a objekt je pak leda tak muzeem moderní arhitektury nebo se rozpadá nebo ve finále za křiku odborné veřejnosti zbourá. Jediné, co je zajímavé a většinou funkční, jsou různé haly a přístřešky, kde je přeci jen nutná spolupráce se statikem od prvního nákresu. Např. ten v NY velice pěkně oživil strohý prostor mezi mrakodrapy.
Je to pozorovatelna sobů v pohoří Dovrjefel. Stavba je boží. Skvěle zapadá do divoké norské přírody. Norové mají obecně úžasnej talent pro moderní architekturu.
(místo pro urny na hřbitově).
