Úcta k minulosti je krásná věc, ale objekty bez využití chátrají rychleji, než využívané. Samozřejmě s vyšším rizikem průběžné změny objektu.Religiozita klesá a přesto máme s adaptacemi církevních památek morální problém. A to i přesto, že tyto objekty ztratily přirozeného sponzora či možnost výnosu z vlastního hospodářského provozu. V době kdy byla religiozita součástí každodenního života a v boha se opravdu věřilo s tím takový problém nebyl a věci se řešily prakticky a pragmaticky.
Několik příkladů:
tvrz Kestřany - z kaple černá kuchyně
tvrz Cuknštejn - z kaple s freskami sýpka
klášter Zlatá koruna - železářský provoz
Annenský klášter - lazaret, skladiště
tzv. pražská křižovatka, kostel sv. Anny - obdobně, přepatrováno...
Cordoba - z mešity kostel křesťanský....
určitě je to lepší než rozebrání na stavební materiál a postavení ovčínů a domků, což byl ještě oblíbenější způsob recyklace v minulosti (např. hrad Myšenec)
Kýčovitý byt v Manchesteru možná přinese peníze na opravu lodi, či další údržbu jiné zachováníhodné stavby. Protože neznáme stav předtím, těžko se nám posuzuje zánik autenticity interiéru věže. Vzhledem k tomu, že to je novogotika, tak to nemusela být zásadní oběť. Vnitřek věže mohl být stavebně méně hodnotný. Nicméně se nezříkám toho, že neasistovaný přirozený úbytek a zánik památky je též legitimním a filosoficky odůvodnitelným přístupem k památkové péči.
