Téměř třem tisícům pražských rodin hrozí, že ještě letos přijdou o bydlení v obecních bytech. Patří totiž k neplatičům nájemného a právě v jejich případě soudy rozhodnou o vystěhování. Náhradní bydlení však může metropole nabídnout přibližně každé dvanácté takové rodině. Ostatní bude muset magistrát nebo radnice nechat v původních bytech s reálným nebezpečím, že dluhy na nájemném se v nich budou dále zvyšovat.
Úřady se tak ocitají v bezvýchodné situaci. Upozorňují je na to i autoři studie zabývající se fenoménem neplatičů nájemného v Praze, kterou si nechal zpracovat magistrát a jejíž výsledky obdržel minulý týden.
Na území hlavního města Prahy je v současné době na 120 000 obecních nájemních bytů. Kolem deseti tisíc jejich uživatelů dluží magistrátu a radnicím v městských částech celkem zhruba 300 milionů, a to bez poplatků z prodlení. Ty zvyšují uvedenou částku na dvojnásobek.
"Například v dvanácti tisících bytech, které obhospodařuje magistrát, máme kolem šesti set neplatičů s dluhem padesát milionů korun na nájemném a službách spojených s bydlením," říká pražský radní Zdeněk Kovářík. Jejich pohledávky musí platit město z vlastního rozpočtu, tedy z kapes obyvatel, kteří za pronajaté byty řádně platí. Podle autorů studie Zdeňka Pernese a Lubomíra Vacka jsou v Praze mezi neplatiči nájemného nejčastěji zastoupeny středně velké rodiny s dětmi a rodiny, v nichž je více nezaměstnaných členů. Invalidní nebo starobní důchod pobírá téměř třetina dlužníků. Vybavení jejich domácností je podprůměrné. "Spoření a pojištění je u nich spíše vzácností než standardem," konstatují autoři.
Za nejčastější příčinu neplacení nájemného uvádějí dlužníci nezaměstnanost v rodině, případně nejistotu v zaměstnání. Ekonomické předpoklady splatit pohledávku, která se v jednotlivých případech pohybuje od dvou korun až do čtyř set tisíc korun, má pouze 7,3 procenta neplatících nájemníků. Naopak přes 34 procent z nich nemá dostatek peněz na úhradu běžných nákladů na bydlení. Ve velké většině je však mají na splacení účtů za plyn a elektrickou energii. "Dobře si totiž uvědomují, že distribuční firmy by proti nim mohly rázně zakročit mnohem rychleji než my," míní Kovářík. Magistrát i městské části pověřují správou nájemních bytů specializované firmy. Vymáhání dlužného nájemného a plateb za služby spojené s bydlením je jedním z jejich úkolů, na němž jsou i finančně zainteresovány.
Dlužníkům zasílají upomínky obvykle po třech po sobě nezaplacených nájmech, telefonicky je urgují, navštěvují je, uzavírají s nimi splátkové kalendáře, předžalobní a mimosoudní dohody. Podávají však na neplatiče i žaloby na ukončení nájemního vztahu, na vyklizení bytu a na úhradu dluhu.
"Za nejméně účinné považují obstaravatelské firmy zasílání upomínek, za nejúčinnější naopak osobní návštěvy v rodinách," říká na základě výsledků výzkumu Zdeněk Pernes. Stále velmi zdlouhavé je soudní vymáhání dluhu od neplatiče a snaha o jeho vystěhování z obecního bytu. Řízení trvá až čtyři roky, v průměru pak 17 měsíců. Dluh po tu dobu samozřejmě narůstá, a to až do extrémních hodnot. "Po ukončení nájmu a vystěhování dlužníka pak bývá takto uvolněný byt zatížen dluhem až milionového řádu," tvrdí Pernes. Úspěšnost vymáhání dluhu uvádějí obstaravatelské firmy kolem pěti procent. Uplatnění exekuce majetku je u dlouhodobých dlužníků nájemních bytů neúčinná, neboť jejich majetek svojí prodejní cenou zpravidla na dluh a exekuční náklady nestačí.
Řešení je zatím povrchní
Přestože vzrůstající počet neplatičů a jejich dluh trápí magistrát i radnice všech městských částí, většina z nich se jeho řešení příliš do hloubky nevěnuje. Obvykle postupují v zažitém schématu: výzva k zaplacení dluhu - sleva nebo prominutí poplatku z prodlení - podání žaloby - návrh na soudní vyklizení bytu - návrh na exekuci - ve výjimečných případech přestěhování do bytů nižší kvality (pokud je mají).
Například v sociální oblasti se radnice omezují pouze na výplatu státem garantovaných dávek. Přitom studie jasně prokázala, že až třetina neplatičů nájemného vůbec netuší, že právě pomocí sociálních dávek by mohly svou svízelnou situaci vyřešit nebo alespoň podstatně zmírnit. Úředníci většiny radnic také vůbec dopředu nevyhledávají případy potenciálních dlužníků, a pokud jim to nepřijdou oni sami říci na radnici, nezajímají se ani o příčiny neplacení nájmu. "Přitom dlouhodobých neplatičů jsou řádově tisíce a redukování odpovědnosti samosprávných orgánů na výplatu státní sociální dávky je opravdu málo," upozorňují autoři studie.
Jak tedy dál?
I ze zkušeností radnic a magistrátu jednoznačně vyplývá, že účinnost vymáhání dluhu na nájemném a službách spojených s bydlením je přímo úměrná včasnosti jeho objevení a řešení.
"Budeme prosazovat těsnou spolupráci mezi obstaravatelskými firmami a našimi odbory bytovým a sociálním, aby se nám podařilo neplatiče podchytit hned v počátku vzniku jejich dluhu," říká pražský radní Kovářík. Obstaravatelské firmy také brzy obdrží výzvu, aby častěji dlužníky navštěvovaly a kromě dohod o splátkách pohledávky je informovaly například o možnostech čerpání sociálních dávek.
Magistrát také hodlá zavést diferencované vyměřování poplatků z prodlení a poskytování slev na nájemném. Úředníci doufají, že stejně budou postupovat i radnice městských částí. Samostatnou kapitolou je vytvoření dostatečné kapacity náhradního a azylového ubytování, kam by se mohli neplatiči vystěhovávat. Ta současná čítá přibližně 400 bytů a 479 lůžek. V porovnání s reálnou potřebou je téměř čtyřnásobně podhodnocena, což je pro radnice nepřekonatelná překážka. "To je jeden z hlavních úkolů do budoucna pro nás. Co nejdříve musíme sehnat alespoň do pronájmu nějaké starší ubytovny.
Stavět z vlastního rozhodnutí nové objekty, kde by bylo jen to nejnutnější vybavení k přežití, nám totiž současné zákony nedovolují," upozornil na další problém, tentokrát legislativního rázu, radní Kovářík.
