Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jak se nakupoval nábytek v Domě bytové kultury. Tehdy to byla bomba

aktualizováno 
Nábytek se v 80. letech nenakupoval, ale sháněl. Nestačilo mít peníze, důležité byly i kontakty. Dokonce i zaměstnanci Domu bytové kultury, veřejností označovaný jako Olok či Debilák, museli používat různé triky. Přesto DBK znamenal obrovskou změnu v prodeji nábytku.

DBK v době, kdy se přejmenoval na PRIOR a byl začleněn do stejnojmenné obchodní sítě. | foto: ČTK

Pokud se dodnes vzpomíná na podpultový prodej pomerančů, mandarinkových kompotů či sýrů Buko, u nábytku to platilo snad dvojnásob. Na trhu chyběl, i kvůli výraznému exportu (zejména do Sovětského svazu), ale také jako důsledek zakázek pro IKEA. V 70. a 80. letech opouštěl skandinávský design tuzemské továrny ve velkém. Smlouvy uzavírané ve švédských korunách přitom nebyly nijak výhodné, nábytkářský gigant si uměl tvrdě vydobýt až směšné ceny.

A tak se nábytek zejména v Praze pro domácí trh sháněl různě, což platilo nejen pro zákazníky, ale i pro samotný obchod. „Vedoucí nákupu dostala příděl na kvartál. Třeba přišla s tím, že bude sto peřináčů. Každý měl to, co si ´urval´. Neřešilo se, co si nakoupil, pouze za kolik si nakoupil,“ vzpomíná Milan Dušek, po otevření DBK v roce 1981 nejmladší vedoucí oddělení drobného sortimentu.

Zvlněný podhled stropní části atria dodával prostoru sochařskou dimenzi. Uspořádání pater v kombinaci s velkým otevřeným atriem usnadňovalo orientaci.

Zvlněný podhled stropní části atria dodával prostoru sochařskou dimenzi. Uspořádání pater v kombinaci s velkým otevřeným atriem usnadňovalo orientaci.

Nejen z jeho pohledu bylo špatně, že se v Praze zrušily (až na dvě) prodejny, které patřily OP Nábytek. Všichni tak museli přejít do DBK. Prodavači i zákazníci. Nabídka OD Družba s produkcí družstev a Dřevozpracujícího podniku s vlastní prodejnou pro Prahu s výraznou bytovou výstavbou prostě nestačila.

Jak se nakupovalo

Stály se fronty i na objednávky, nejen na zboží ve skladech určené k přímému odběru. Lidé přespávali před DBK ve spacácích. „Chtěl jsem kuchyň, ale ani zaměstnanci si ji nemohli objednat přednostně. Když se v den objednávek, termín byl dán předem, otevřely dveře DBK a zákazníci se řítili jako dravá řeka do pátého patra s kuchyněmi, vyrazil jsem ze sedmého podlaží, abych se nenápadně vmísil mezi první a získal kýženou objednávku,“ vzpomíná Milan Dušek. Možná i proto dnes kuchyně ve svých studiích prodává.

Fronty a noční „směny“ před DBK nebyly ničím výjimečným. Třeba zpráva o prodeji korku vyvolala přímo vlnu nákupního šílenství. Někdy šlo až o zdraví. „Jednou se dav tak tlačil na vstupní skleněné dveře, že jsme museli ve třech nastoupit a čtyřmetrovou návinkou na koberce odtlačit dav, jinak by se dveře nepodařilo otevřít,“ říká Milan Dušek.

1. patro DBK - pohled na prostor informací a šatny, nechyběl zde ani telefonní automat.

1. patro DBK - pohled na prostor informací a šatny, nechyběl zde ani telefonní automat.

Kvalita zboží bývala různá, družstevní produkce na tom byla znatelně lépe. Pokud jde o vzhled, na první pohled se mohlo zdát, že jsou na tom slovenští výrobci lépe, s kvalitou se však potýkali víc. I proto měli pracovníci reklamačního oddělení stále co na práci. A to přesto, že lidé „zkousli“ jinou kvalitu než dnes.

A ceny? Židle z Tatry Pravenec za 300 Kč, ohýbaný věšák TON za 290 Kč, houpací křeslo s výpletem od téhož výrobce 970 Kč, rozkládací sedací souprava Wiberg 3+2 za 7 530 Kč (rozkládací systém byl z dovozu), souprava Baltik se skořepinovým korpusem 7 200 Kč. Robustní a procovská souprava Harfa z Jugoslávie ve zlatém plyši stála ovšem 13 000, finská sedací souprava v kůži dokonce 24 900 Kč. Tedy oficiálně.

Kdo chtěl zejména poslední dva výrobky, musel totiž hodně přitlačit, nebo být tím „správným“ zákazníkem. Miloslav Říha byl v té době vedoucím prodejny nábytku na Sokolovské v Praze 8. Možná i kvůli tomu, že zde původně sídlil Tuzex se svou nabídkou, posílal po převzetí této prodejny ředitel Krajského závodu 01 OP Nábytek (měl na starosti Prahu a Středočeský kraj) zájemce o finský nábytek právě sem. Tedy před otevřením DBK.

8. podlaží DBK - kožená finská křesla představovala vrchol tehdejší nabídky. I cenově - například první křeslo zleva na dřevěném podnoží přišlo včetně podnožky na 10 500 Kč, v té době se průměrný plat pohyboval kolem 3 000 Kč.

8. podlaží DBK - kožená finská křesla představovala vrchol tehdejší nabídky. I cenově - například první křeslo zleva na dřevěném podnoží přišlo včetně podnožky na 10 500 Kč, v té době se průměrný plat pohyboval kolem 3 000 Kč.

Pro každý kus však už byl určený konkrétní zájemce, takže šlo jen o formalitu, zaplatit a odvézt. Zákazníci se rekrutovali ze stranických a vládních špiček. „Požádal jsem ředitele, zda bych si také nemohl jednu koupit, když je prodávám,“ vzpomíná Říha, „jo, ty bys chtěl Finsko, jenže to máš smůlu, chlapče,“ zněla jednoznačná odpověď stranou dosazeného ředitele.

Jenže… „Jednou si přijel jeden z ministrů pro sedačku, která se mi líbila. A že jste si vybral právě tuhle, no nevím, nechcete si raději najít v katalogu něco lepšího, zkoušel jsem štěstí. Ministr znejistěl a nakonec nábytek odmítl. Objednal si jinou. Tu první jsem zaplatil a odvezl si ji. Když se to ředitel Bártů dozvěděl, mohl se vzteky pominout,“ vzpomíná dnes s úsměvem Miloslav Říha.

Úzkým profilem však nebyl jen nábytek z dovozu, nástavce na sektorové skříně z Universalu se s nadsázkou pomalu vyvažovaly zlatem, po borovicových křesílkách Gordon z Hikoru Písek za 400 Kč (560 Kč stály v případě, že sedák byl teletiny) toužil také kdekdo.

Pohled do atria, které sloužilo pro prezentaci speciálních výstav či sezónních akcí.

Pohled do atria, které sloužilo pro prezentaci speciálních výstav či sezónních akcí.

„Potřebovala jsem nástavce na skříně pro tetu, tak jsem poprosila inženýra z výpočetního střediska, které zpracovávalo zásoby. Vyjel mi prodejku rovnou u nich, pak to ale u vedoucí sektorového nábytku pěkně schytal,“  vzpomíná jedna z bývalých zaměstnankyň.

Ta kvalita…

Historek o tom, jak se zákazníkům podstrkovaly i poškozené kusy, může vysypat spoustu snad každý, kdo tehdy u OP Nábytek pracoval. „Tohle přece nemůžu vézt, paní vedoucí, tady je uražený kus skříně,“ bránil se řidič. „Ale prosím tě, prostě se v těch místech opřeš, rukou tu díru schováš, oni podepíší dodací list a ty rychle zmizíš. Jak pak dokážou, že si to neudělali sami?“ Co dodat.

Jedna z historek se dokonce dostala do literatury, když spisovatel Josef Frais, který pracoval jako skladový dělník, popsal historku, jak zákazník reklamoval dodání použitého zboží. Měl pádný argument: v peřináči našel ještě deky a pyžamo. Když se tento útok na socialistický obchod probíral na závodní schůzi ROH, žádal předseda přísně potrestání autora. „Ale vždyť je to pravda,“ smál se jeden ze zástupců skladů. A bylo po debatě.

8. podlaží DBK bylo určeno pro prodej nábytku z dovozu či takzvané exportní souběhy. Byla zde i kavárna, samozřejmě nekuřácká.

8. podlaží DBK bylo určeno pro prodej nábytku z dovozu či takzvané exportní souběhy. Byla zde i kavárna, samozřejmě nekuřácká.

Kvalita tuzemské produkce se však nerovnala vždy ceně. Prodával se totiž i nábytek s takzvanou zápornou daní, takže židle, která měla výrobní cenu 400 Kč, byla za 150 Kč.

Kapitolou samou o sobě byly takzvané exportní souběhy. Když se totiž ukázalo, že firmy nesplní export do západních zemí, nakoupil se koncem roku za valuty český nábytek určený právě tam. Podle hesla: aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Ceny pak však byly přímo skvělé: thonetka č. 14 s výpletem stála 250 Kč, polokřeslo s přírodním výpletem 350 Kč! Praktické borovicové skříňky 400 Kč kus… Jen musel mít člověk štěstí a být právě na místě.

„Lidé si tentokrát kupovali nábytek s pocitem, že to je na celý život, v současné době to nikoho ani nenapadne. Ale garantuji vám, že dnes je česká pohovka za třicet tisíc mnohem kvalitnější než za tutéž cenu z dovozu,“ říká Miloslav Říha, který po dlouholetých zkušenostech nabízí nejčastěji právě vybranou tuzemskou produkci.

Podívejte se, jak vypadá budova DBK dnes:

Pomoc architekta

DBK byl ve své době „bomba“, jak dnes říká Milan Dušek. Nejen díky svému architektonickému pojetí a provedení, ale i službami. V osmém podlaží jste mohli třeba najít pracoviště bytových architektů. Začínali v šesti lidech, pak přibyli další tři. Navrhovali zákazníkům hlavně kuchyně a sestavy z Universalu, ale také ze systému Intertekta či Monticolor, v nabídce byly i sektorové ložnice.

„Někdy jsme navrhovali řešení celého bytu, tedy včetně úprav dispozice, barevného řešení, vybírali jsme vhodná svítidla, koberce i doplňky, na vyžádání jsme jezdili i zaměřit dispozice k zákazníkům,“ popisuje architektka Helena Černíková.

Fotogalerie

Ceny? Za hodinu práce architekta se účtovalo 24 korun, jen málokdy náklady přesáhly 200 Kč. Dokonalá znalost nabízeného sortimentu naučila architekty vystačit i s málem.

Třeba Helena Černíková nahrazovala chybějící koupelnový nábytek kvalitními horními kuchyňskými skříňkami, které skvěle zvládaly zvýšenou vlhkost. A stejně tak kuchyňské pracovní desky dokázala použít v kombinaci s umyvadly nebo bílými smaltovanými dřezy tak, že by byly bez problémů použitelné i v dnešních koupelnách.

Dům pro 21. století

Po malých prodejnách, často v nevábném stavu, kde se zpravidla dvě prodavačky staraly úplně o všechno, působil Dům bytové kultury jako malý zázrak. „Je to dům 21. století,“ hřímal při slavnostním zahájení provozu 29. května 1981 Ing. Miloš Elšlegr, tehdejší ředitel OP Nábytek. Měl vlastně pravdu.

DBK v době, kdy se jmenoval Domov a několik podlaží patřilo IKEA.

DBK v době, kdy se jmenoval Domov a několik podlaží patřilo IKEA.

Už před 33 lety to byl obchodní dům umístěný přímo na metru, se snack-barem v přízemí, v prvním patře se šatnou, kam si zákazník odložil kabát i kočárek, obsluha ho navedla do příslušného oddělení, na výdej zboží počkal na pohodlných křeslech, v nekuřácké kavárně v osmém podlaží si mohl rozmyslet, zda se mu líbí návrh architekta.

Pro DBK byl navržený i vlastní informační systém včetně písma. Jiří Rathauský však kvůli němu nechtěně zavinil i často používanou přezdívku. Velká kovová písmena na fasádě s nešťastnou mezerou v písmeně „d“ (autor použil malá písmena) začali číst mnozí jako „olok“. Zaměstnanci šli ještě dál, DBK přezdívali Debakl, Dům bytových katastrof či dokonce Dej bakšiš, kunčafte.

Přesto pokud jde o interiér, byl to obchodní dům, který vysoce vyčníval. Použitý pohledový beton, mořená překližka na zvlněném podhledu stropní části atria, originální židlová křesla a další mobiliář včetně stojanů na květiny, které Věra Machoninová navrhla speciálně pro DBK (nábytek z ohýbaného bukového dřeva samozřejmě vyrobil TON, čalouněný pak Interier Praha), zajímavé reliéfy na dřevěném ostění v přízemí, oku lahodící kinosál v modrozelené kombinaci určený pro přednášky o bytové kultuře, to vše předběhlo svou dobu. Jen kdyby bylo víc nábytku...

Reliéfní výzdoba v 1. patře byla použitá na vnější straně zdí kinosálu.

Reliéfní výzdoba v 1. patře byla použitá na vnější straně zdí kinosálu.

Snad poprvé se tady tuzemský zákazník setkal s kompletně vybavenými kójemi, tedy to, co dnes oceňujeme na IKEA. Spotřebiče a nádobí v kuchyních, dekorační předměty a textil z Krásné i Slovenské jizby, knížky v knihovnách nebo zajímavé černobílé fotografie vypnuté na rámech vytvořené speciálně pro DBK včetně velkoformátových na stěnách, to nebylo jinde téměř k vidění.

Některé věci však dlouho nevydržely, lidé je rozkradli a koncem roku 1983 dostala tehdejší vedoucí propagace s platem 2 400 Kč k úhradě škodu přes 200 tisíc korun… Spor se zaměstnavatelem vedla ještě dlouho po svém odchodu z DBK.

Pravda, úspory se na stavbě podepsaly také. Došlo k pádu několika skleněných desek zábradlí (zázrak, že nikoho nezabily), protože vibrace z provozu metra a hlavně levnější eskalátory uvolnily jejich osazení, a tak se několik týdnů procházelo ve třetím podlaží pod improvizovanou drátěnou konstrukcí.

Prodavači zase časem obsadili část toalet určených pro zákazníky, protože si potřebovali odběhnout někam chvatně něco sníst, v kruhových prodejních „centrech“ byl přísný zákaz konzumace jídla. Záchody suplovaly i příruční sklady. Kanceláře v 9. podlaží (zde byla použito zelené moření) také nestačily, takže je doplnil původně plánovaný sklad tiskovin. Bez okna.

6. podlaží DBK - zde byly vystavené sedací soupravy, křesla a pohovky. Podhledové kazety dovolovaly jak instalaci pohyblivých příček, tak zavěšení různých propagačních prvků.

6. podlaží DBK - zde byly vystavené sedací soupravy, křesla a pohovky. Podhledové kazety dovolovaly jak instalaci pohyblivých příček, tak zavěšení různých propagačních prvků.

Podzemní garáže, původně určené pro zákazníky, zase sloužily jako sklady čalouněného nábytku. Jedním z důvodů bylo i to, že dolů nevjely nákladní Avie, natož kamiony.

„DBK se bohužel stavěl deset let, architektka proto v projektu počítala s výškou tehdy používaných nákladních vozů, jenže pak je výrobce výrazně zvýšil a nábytek se musel vyložit ještě před vjezdovými tunely,“ vysvětluje Karel Dušek, tehdejší šéf skladů. Nábytek se tak několik let skladoval v Brandýse nad Labem, pak přišly ke slovu Říčany.

8. podlaží DBK - interiér byl na tehdejší dobu značně nadstandardní - pohledový beton doplňovala červeně mořená překližka, ale také velkoformátové fotografie.

8. podlaží DBK - interiér byl na tehdejší dobu značně nadstandardní - pohledový beton doplňovala červeně mořená překližka, ale také velkoformátové fotografie.

DBK a Věra Machoninová

Na projekt DBK sice nebylo vypsáno výběrové řízení, ale těžko se mohl někdo zhostit zadaného úkolu lépe než Ing. arch. Věra Machoninová, autorka či spoluautorka takových staveb, jako jsou OD Kotva nebo hotel Thermal.

Stavba, s níž bylo započato v roce 1971, byla dokončena v roce 1981. Stala se dominantou tehdejšího Budějovického náměstí, pro které architektka navrhla ještě další, bohužel nerealizované stavby. Možná pak by tento prostor vypadal jako skutečné náměstí, takto je pouze ukázkou, jak určitě nemá náměstí vypadat…

Pro dům je typické opláštění ocelovými plechy Atmofix, což byla v tuzemsku v roce 1968 vyvinutá náhrada za americké plechy Cor-Ten. Plechy tvoří na svém povrchu vrstvu oxidů (patiny), které je chrání před korozí.

Uvnitř jsou expoziční prostory rozdělené na polovinu a posunuté vždy o půl patra. Spojení s eskalátory a velké otevřené atrium vytvářely příjemnou vzdušnost a přehlednost.

Vertikálně umístěná předsazená komunikační jádra z pohledového betonu jsou dalším prvkem, který stavbě dodává i po více než třech desítkách let typický moderní vzhled.

DBK se stal na čas i azylem pro IKEA, sám se přejmenoval na Domov. Pak přešel pod obchodní domy Prior, před několika lety se osamostatnil a vrátil se k prvnímu názvu. Z původního interiéru zde však najdete už jen minimum, architektka Machoninová se sice zúčastnila výběrového řízení na rekonstrukci a úpravu interiéru, která proběhla v letech 2005 až 2007, ale její návrh přijat nebyl. Dnes se zde kromě nábytku prodává celá řada zboží včetně potravin, oděvů či šperků.

Jednou z posledních „památek“ na původní interiér je zvlněný podhled stropu atria.

Jednou z posledních „památek“ na původní interiér je zvlněný podhled stropu atria.

V atriu je dnes kavárna.

V atriu je dnes kavárna.

Retro soutěž

Máte doma ještě nábytek koupený v DBK? Nebo alespoň fotografie, které lze převést do elektronické podoby? Napište nám svůj příběh, jak jste se zařizovali a pošlete obrázky. Nejlepších deset příspěvků zveřejníme a autory odměníme.

Pište na adresu: bydleni@idnes.cz , do předmětu zprávy napište DBK

Reklamní poutače jsou dnes výraznější než samotný název obchodního domu.

Reklamní poutače jsou dnes výraznější než samotný název obchodního domu.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.