jdou tedy k sobě dokonale. Mříž vybíhající přes chodník daleko před dům, kde bydlí, otvírá dveřník. Domácím telefonem v honosné hale ohlásí návštěvu a po svolení ji uvede do výtahu. Ten zastaví o devět pater výš, přímo v předsíni bytu. Každé patro domu totiž okupuje jediný byt. Mříž výtahu otvírá barevná služebná. Bez ní si nedovede představit život žádný Brazilec, který nechce, aby jeho rodinu považovali za chudou.
Paulo Coelho a jeho manželka Cristina žijí sami, nemají děti ani psa, jen služebnou a řidiče. Tomu odpovídá strohá dokonalost jejich bytu, projektovaného tak, že evropský architekt musí v údivu zvednout obočí, ale životu uprostřed tropů i excentrické duši slavného spisovatele plně odpovídá. Je maximálně jednoduchý, převážně v černé a bílé, dokonale vyleštěný. Několik pečlivě vybraných starožitností prozrazuje zálibu majitelů ve východním umění a filozofii. Byt v domě na pláži musí mít okna obrácená na moře - jinak by se člověk připravil o podívanou, která snadno nahradí plátna slavných malířů. Coelhovi dokonce nechali zasklít i balkon, takže celá stěna obrácená k moři je prosklená. Možná trochu překvapivě jsou právě sem situované ty nejsoukromější místnosti: ložnice spojená s pracovnou a malý Cristinin malířský ateliér. Naopak v zadní části bytu, kde okna s méně efektním výhledem zakrývají závěsy, jsou společenské prostory a kuchyně. Ale tady se Coelhovi téměř nevyskytují.
Knihy jako trofeje
Pro byt jsou typické volné vzdušné prostory a nečekaná propojení různých místností. V ložnici, která je spojená s koutem pro počítač a posezením jako stvořeným na příjemné ranní snídaně, je hned vedle postele umístěná velká vířivá vana. Koupelna se spolu s šatnou skrývá za stěnou z průhledných kachlů - to je část bytu, která pro návštěvníky zůstává zcela tabu. Vana ani postel se v detailu na fotografii objevit nesmějí! Jihoamerické zvyklosti se od evropských liší. A Coelhovi se navíc dost liší i od ostatních Jihoameričanů. Paní Cristina přiznává, že do velké kuchyně s černobíle kostkovanou dlažbou nahlédne jedině jako host, protože nevaří. Služebná připravuje pro Paula spíš typická masitá jídla domácí kuchyně, Cristina ráda víc ovoce. Talířek s občerstvením si často bere do zákoutí svého ateliéru, který jí slouží i jako administrativní centrum. V tom, jak zařídit byt, se manželé příliš neshodují. "Cristina si například potrpí na klimatizaci, zatímco já ji nesnáším," říká spisovatel, vstává ze židle a jde přístroj ve zdi nad posteli vypnout. "Taky se mi nelíbí, jaký vybrala přehoz na postel, hlavně ten materiál," ukazuje dál. Jediná další výrazná barva, která dominuje společenské části bytu, je cihlově červená. Na části obnažené stěny připomíná materiál, z něhož je dům postavený. Vzácné východní koberce na podlaze vybíral sám Paulo, některé dostal jako dar v Íránu, kde jeho kniha vyšla oficiálně jako první dílo nemuslimského autora vůbec. Paulo si ve vedlejší místnosti také navrhl zvláštní kombinaci přes celou jednu stěnu zrcadlové panely a proti nim knihovnu. Je to zvláštní knihovna, protože její majitel si v ní příliš nepočte. Obsahuje pouze knihy, které napsal, a to v dobré čtyřicítce jazyků včetně takového písma, v němž nevyluští ani vlastní jméno. Jakákoliv jiná kniha tu chybí, všechny jsou v uzavřených skříňkách. I to totiž považují Coelhovi za útok na vlastní soukromí - zveřejňovat, co právě čtou.
Prokletí dokonalosti
Vedle sezení ve společenské místnosti má Paulo Coelho jakýsi svůj koutek tradic: na zdi tu visí obrazy a předměty, které připomínají klíčové okamžiky jeho života. Mezi obrázky je i kresba Zlaté uličky v Praze, kde prožil jedno ze svých osudových setkání, jak říká, které se pak promítlo i do jeho knih. Chybějí rytířské řády a diplomy - ty jsou všechny vystavené v přednáškové místnosti jeho kanceláře, vzdálené jen několik bloků. Tady o ně spolu s několika desítkami rodinných i oficiálních fotografických alb pečují zaměstnanci. Coelhovi žijí život, o jakém se jiným Brazilcům může leda zdát a Evropan ho stěží pochopí. Proslulý zdejší úsvit ani neznají, vstávají pozdě, spisovatel většinou dokonce hluboko po dvanácté. Zato večerní chvíle, kdy slunce nečekaně rychle zmizí za obzorem, vychutnává každý den, kdy není na cestách. Prochází se na pláži, která je pro něj součástí domova, často ve společnosti některé ze svých mladičkých obdivovatelek, a rozdává autogramy. Nezuje si boty ani neplave. Copacabana je přece jen poměrně znečištěná městská pláž, u níž do moře ústí městská stoka.
- pátek 1. června 2001
