Jak dlouho do Kytlice jezdíte?
Jezdím sem od narození. Moji rodiče koupili tuhle chaloupku hned po válce. Bohužel tu nemohu být nijak pravidelně, protože přes pracovní rok hraju i o víkendech. Nicméně mnohem častěji sem jezdí můj přítel Jirka.
Za své nejoblíbenější místo jste označila zápraží. To na něm sedíte a přemýšlíte nebo rozjímáte...
Já na zápraží hlavně snídám, a to velmi dlouho. Mám nádherný výhled na údolíčko pode mnou, který mi ale teď kazí dorůstající stromy. Kdykoli potřebuji něco vymyslet nebo napsat, sednu si na zápraží a tvořím nebo si listuji čerstvým tiskem. A také zde končím svůj den. Večer, když je všude ticho, do noci sedím a dívám se do krajiny.
A co váš domeček v Praze? Jste s ním spokojena?
Po několika stěhováních jsem zakotvila v Praze-Strašnicích, v řadovém domku. Nepředstavujte si ale nic honosného, ulice se jmenuje Dvouletky. V období těsně po válce si domečky svépomocí postavili zaměstnanci Tiskových závodů. Moc se s tím nepárali, protože domky byly koncipovány jako obydlí na přechodnou dobu. Když jsem po nastěhování odstraňovala jednu příčku, vypadla na mě bota, lžíce a výtisk Rudého práva. No vidíte, krásně se tam bydlí až dodnes. Na původně holém poli jsou už vzrostlé stromy, takže o Vánocích si před domem vždy rozsvítím vzrostlou jedli, která si co do výšky nezadá s tou na Staroměstském náměstí.
Kolik lidí s vámi bydlí?
Bydlím tam s přítelem, se psem a dvěma kočkami. Dceru Báru jsem už vypustila do světa a z jejího pokojíčku jsem si udělala pracovnu. Zjistila jsem, že domek je pro dva zcela ideální. Báře se to moc nelíbí a můj přítel tvrdí, že je velice pravděpodobné, že za pár let dojdu k přesvědčení, že ideální je jen pro jednoho. Možná právě proto se on daleko více než já zabydlel na chalupě v severních Čechách.
Co považujete za výhodu bydlení v řadovém domu?
Velká výhoda je v tom, že se cítím jako na chatě. Všude kolem je zeleň, a přitom jsem za deset minut ostřejší chůze na stanici metra.
Chybí vám tu něco?
Jediné, co mi chybí, je velká oplocená zahrada, kam mi nikdo nekouká a kde může pobíhat i nějaký ten pes. Budu-li upřímná, docela by se hodila i pořádně velká kuchyň s jídelnou. Můj sen - velká koupelna s oknem se do domku už taky nevejde. Nakonec skvělá vymoženost je i šatna, o špajzu nemluvě. Takhle to vypadá, že můj přítel Jirka se s tou svou prognózou docela trefil. Jenže já jsem, myslím, celkem skromná a praktická bytost, která dobře ví, že velký barák znamená také hodně práce.
Co třeba vilka na okraji Prahy?
To sice není k zahození, ale nejsem si jistá, jestli je to můj styl. Navíc - co si budeme povídat - o vilkách se uvažuje, až když jsou peníze. A na ty si stejně musím počkat, pokud vůbec někdy v kýženém množství přijdou. Víte, co je ještě zajímavé? Mám pár kamarádů, kteří se "ovilkovali" v hezkých lokalitách za Prahou. Jediný problém je v tom, že od té doby jsem je skoro neviděla.
A byt v centru?
Pro mě bylo zásadní si ujasnit, jestli jsem člověk městský, nebo venkovský. Zjistila jsem, že po delší době strávené na chalupě mám jakýsi lehounký "absťák". Chybí mi vzdálený zvuk tramvají. Ještě že mám chalupu u silnice, kde občas projede nějaké auto. Narodila jsem se a celý život prožila v Praze, takže už mám možná trochu deformaci. Chci asi být tam, kde to trochu žije. Jiří se ukázal být venkovanem. Často mě z ničeho nic opouští, aby si zajel alespoň na dva dny na chalupu. Aby tam měl proč jezdit, naložil si pro jistotu letos hodně práce. Udělal novou podlahu, spravil krb a alibisticky už začal mluvit o pořádné koupelně. Je kytarista, a tak chápu, že při našem povolání má člověk občas touhu, aby za ním takzvaně také bylo něco hmatatelného vidět.
Jaké místo patří mezi vaše nejoblíbenější tady v Praze?
V zimě jsem nejraději ve svém zeleném ušáku s kočkou na klíně. Koupila jsem si ho před třemi lety, protože mi připomínal tatínkův ušák, který byl jen jeho a my děti jsme do něj nesměly. Když si do něj bezděčně sedla nějaká návštěva, tatínek se dost ošíval. Já návštěvám posezení v ušáku toleruji, ale většinou si do něj stihnu sednout dřív. Je to dokonale strategické místo. Po pravici mám telefon, před nosem televizi a po levici na stole knížku nebo něco dobrého k jídlu. Dovedu stihnout i všechny tři činnosti najednou, ačkoli vím, že je to vůči tomu, s kým telefonuji, nezdvořilé. Dávám si ale pozor, aby nic nepoznal.
Jezdím sem od narození. Moji rodiče koupili tuhle chaloupku hned po válce. Bohužel tu nemohu být nijak pravidelně, protože přes pracovní rok hraju i o víkendech. Nicméně mnohem častěji sem jezdí můj přítel Jirka.
Za své nejoblíbenější místo jste označila zápraží. To na něm sedíte a přemýšlíte nebo rozjímáte...
Já na zápraží hlavně snídám, a to velmi dlouho. Mám nádherný výhled na údolíčko pode mnou, který mi ale teď kazí dorůstající stromy. Kdykoli potřebuji něco vymyslet nebo napsat, sednu si na zápraží a tvořím nebo si listuji čerstvým tiskem. A také zde končím svůj den. Večer, když je všude ticho, do noci sedím a dívám se do krajiny.
A co váš domeček v Praze? Jste s ním spokojena?
Po několika stěhováních jsem zakotvila v Praze-Strašnicích, v řadovém domku. Nepředstavujte si ale nic honosného, ulice se jmenuje Dvouletky. V období těsně po válce si domečky svépomocí postavili zaměstnanci Tiskových závodů. Moc se s tím nepárali, protože domky byly koncipovány jako obydlí na přechodnou dobu. Když jsem po nastěhování odstraňovala jednu příčku, vypadla na mě bota, lžíce a výtisk Rudého práva. No vidíte, krásně se tam bydlí až dodnes. Na původně holém poli jsou už vzrostlé stromy, takže o Vánocích si před domem vždy rozsvítím vzrostlou jedli, která si co do výšky nezadá s tou na Staroměstském náměstí.
Kolik lidí s vámi bydlí?
Bydlím tam s přítelem, se psem a dvěma kočkami. Dceru Báru jsem už vypustila do světa a z jejího pokojíčku jsem si udělala pracovnu. Zjistila jsem, že domek je pro dva zcela ideální. Báře se to moc nelíbí a můj přítel tvrdí, že je velice pravděpodobné, že za pár let dojdu k přesvědčení, že ideální je jen pro jednoho. Možná právě proto se on daleko více než já zabydlel na chalupě v severních Čechách.
Co považujete za výhodu bydlení v řadovém domu?
Velká výhoda je v tom, že se cítím jako na chatě. Všude kolem je zeleň, a přitom jsem za deset minut ostřejší chůze na stanici metra.
Chybí vám tu něco?
Jediné, co mi chybí, je velká oplocená zahrada, kam mi nikdo nekouká a kde může pobíhat i nějaký ten pes. Budu-li upřímná, docela by se hodila i pořádně velká kuchyň s jídelnou. Můj sen - velká koupelna s oknem se do domku už taky nevejde. Nakonec skvělá vymoženost je i šatna, o špajzu nemluvě. Takhle to vypadá, že můj přítel Jirka se s tou svou prognózou docela trefil. Jenže já jsem, myslím, celkem skromná a praktická bytost, která dobře ví, že velký barák znamená také hodně práce.
Co třeba vilka na okraji Prahy?
To sice není k zahození, ale nejsem si jistá, jestli je to můj styl. Navíc - co si budeme povídat - o vilkách se uvažuje, až když jsou peníze. A na ty si stejně musím počkat, pokud vůbec někdy v kýženém množství přijdou. Víte, co je ještě zajímavé? Mám pár kamarádů, kteří se "ovilkovali" v hezkých lokalitách za Prahou. Jediný problém je v tom, že od té doby jsem je skoro neviděla.
A byt v centru?
Pro mě bylo zásadní si ujasnit, jestli jsem člověk městský, nebo venkovský. Zjistila jsem, že po delší době strávené na chalupě mám jakýsi lehounký "absťák". Chybí mi vzdálený zvuk tramvají. Ještě že mám chalupu u silnice, kde občas projede nějaké auto. Narodila jsem se a celý život prožila v Praze, takže už mám možná trochu deformaci. Chci asi být tam, kde to trochu žije. Jiří se ukázal být venkovanem. Často mě z ničeho nic opouští, aby si zajel alespoň na dva dny na chalupu. Aby tam měl proč jezdit, naložil si pro jistotu letos hodně práce. Udělal novou podlahu, spravil krb a alibisticky už začal mluvit o pořádné koupelně. Je kytarista, a tak chápu, že při našem povolání má člověk občas touhu, aby za ním takzvaně také bylo něco hmatatelného vidět.
Jaké místo patří mezi vaše nejoblíbenější tady v Praze?
V zimě jsem nejraději ve svém zeleném ušáku s kočkou na klíně. Koupila jsem si ho před třemi lety, protože mi připomínal tatínkův ušák, který byl jen jeho a my děti jsme do něj nesměly. Když si do něj bezděčně sedla nějaká návštěva, tatínek se dost ošíval. Já návštěvám posezení v ušáku toleruji, ale většinou si do něj stihnu sednout dřív. Je to dokonale strategické místo. Po pravici mám telefon, před nosem televizi a po levici na stole knížku nebo něco dobrého k jídlu. Dovedu stihnout i všechny tři činnosti najednou, ačkoli vím, že je to vůči tomu, s kým telefonuji, nezdvořilé. Dávám si ale pozor, aby nic nepoznal.
 "Můj základní vklad do nového bytu byl ten, že jsme s mým přítele hned na začátku vlastnoručně vykopali shnilou podlahu a nechali položit novou", říká Petra Černocká |
