Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Šest statečných z Prahy. Příběhy cizinců, kteří se nebáli promluvit

  1:00aktualizováno  1:00
Do Prahy se přestěhovala z Budapešti před třemi lety. Drobná, krásná tmavovláska s hloubavýma modrýma očima, jaké se jen tak nevidí, vnímá Prahu jako svoji přestupní stanici dál na Západ. Ale ještě se uvidí.

Anikó Bajor, 33 let, Maďarka | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

1.Anikó Bajor, 33 let, Maďarka

„Hned po práci na jedno a pak domů,“ povzdychne si Anikó, když se zamýšlí nad českým vztahem k nočnímu životu, který si Maďaři umějí užít mnohem víc a Budapešť je jím pověstná.

Stejně jako mnoho jiných pracujících mladých expatů zajde nejdřív nakrmit kočku nebo vyvenčit psa, převlékne se a pak teprve vyrazí za zábavou. Před nasvícenými hospodami s běžící televizí se sportovním přenosem dává přednost tmavým, útulným barům, třeba svému oblíbenému Bukowski´s na Žižkově, kde se dají vypít dva tři drinky a pak vyrazit za hudbou a bavit se až dlouho do noci.

Cizinci, kteří bydlí v Praze

„Co na tom, že člověk je druhý den unavený, stálo to za to!“ Anikó je také velká gurmánka: pokud nepracuje nebo se nebaví s kamarády, obráží pražské farmářské trhy a vaří si pak doma maďarské speciality. 

Čím to, že je v Praze tolik mladých Maďarů?
V cizině trvale žije na tři sta padesát tisíc Maďarů. Jsou na tom třeba jako já. Neplánovala jsem přestěhovat se zrovna do Prahy, chtěla jsem hlavně opustit Maďarsko. Odešla jsem kvůli politickému a společenskému ovzduší. Je mi třicet tři a říkala jsem si, že když se nepohnu z místa teď, už to neudělám nikdy. V Maďarsku jsem si stejně jako většina mých vrstevníků nedokázala představit svou budoucnost. Nevidíme světlo na konci tunelu. Takže jsem se chtěla přestěhovat kamkoli. A první nabídka práce přišla z Prahy. 

Bylo vám jedno, kam půjdete?
Šlo o takovou loterii. Chtěla jsem zůstat v Evropě, blízko rodině. Je to takový první krok, vyzkouším si něco, co není daleko mojí kultuře. Tady to není o tolik jiné než v mé rodné Budapešti, není to Asie. Spousta přátel sem jezdí na pivní víkendy. Většina známých už Prahu navštívila, pro mě to ale v den, kdy jsem jela na pohovor, byla první pražská zkušenost. 

Co jste od Prahy čekala?
Byla jsem tak zklamaná z Maďarska, že jsem nečekala vůbec nic. Budapešť je krásná, ale památky nejsou vaše každodenní realita. Stačí půlhodina v metru, kde jsou lidé na sebe hrubí, dostáváte plat, který vám nestačí ani do příští výplaty, a když jste večer venku, můžete si dát buď kafe, nebo víno. Ne ale obojí. Byla jsem členkou střední třídy, nemyla jsem nádobí ani jsem neseděla za kasou, s velmi vážnými finančními problémy, to je tedy ironie. Nakonec jsem zjistila, že za mě zaměstnavatel neplatil ani zdravotní pojištění. A tak jsem odešla. 

Pracujete v reklamní agentuře jako copywriterka, což je džob s uplatněním kdekoli. Proč ne v Maďarsku?
V současné situaci to v Maďarsku není jednoduché v žádném odvětví. Náplní mojí práce je vyprávění příběhů, každý den trápím svou fantazii, vymýšlím kampaně pro různé firmy a pracuju v maďarštině a angličtině. A přesun do Prahy mi dodal spoustu nových nápadů. 

2.Carlos Gomez, 26 let, Španěl

Carlos nechtěl být průvodcem, vystudoval mediální studia. Ve svém oboru ale ve Španělsku nemohl sehnat práci, a tak se vydal do Prahy, kde žila jeho česko-řecká přítelkyně. Svého rozhodnutí ani v nejmenším nelituje. Na Češích si pochvaluje, že jsou otevřeni různým vlivům, a užívá si i pražskou kulturní scénu.

Pražského průvodce Carlose a jeho česko-řeckou přítelkyni, socioložku Georgiu, jsem potkala na jedné mezinárodní svatbě. Vysoký Carlos a jeho plavovlasá Georgia (nebo také česky Jiřina) byli nepřehlédnutelný taneční pár, dva zcestovalí mladí lidé, kteří se poznali v Grenadě a skončili v Praze.

Carlos Gomez, 26 let, Španěl

Carlos Gomez, 26 let, Španěl

Zatímco v devadesátých letech jsme do Španělska nebo Itálie odcházeli za prací my, dnes mladí Španělé pracují všude po světě, a také v Praze. „Generace mých prarodičů opustila vesnice a farmy a vydala se do města za lepšími zítřky. Naši rodiče si mohli dovolit koupit hezké domy, někteří z nich vystudovat, cestovat. A co máme my? Vybavení tituly a jazyky? Pro většinu z nás není možné se odstěhovat od rodičů a pracujeme někde zadarmo.“

Pamatujete si na první setkání s Prahou?
To bylo před dvanácti lety. Bylo mi čtrnáct a byl jsem ještě dítě, které si všímá hlavně různých věcí na povrchu. Všechno mi přišlo strašně levné, služby horší než doma v Madridu. Vnímal jsem velký rozdíl mezi Prahou a třeba Vídní, i když jsem tehdy nevěděl téměř nic o vaší historii. Když jsem pak začal v Madridu pracovat pro turistickou agenturu a našetřil si, požádal jsem o přeložení do Prahy, protože tu žila moje přítelkyně Georgia. 

A je to tu lepší než před dvanácti lety?
No samozřejmě! Bohužel už tu není tak levno (směje se). Češi jsou nadšení do poznávání nových věcí a hodně otevření různým vlivům, děje se tu spousta kulturních akcí, třeba filmové festivaly, kde vždycky najdete film s anglickými titulky. 

Asi jste ale nechtěl původně být průvodcem?
Ne, to ne. Vystudoval jsem mediální studia, stejně jako moje mladší sestra, která už několik let pracuje téměř zadarmo, jako stážistka. 

Jak těžké je ve Španělsku sehnat práci?
V Madridu to ještě jde, ale určitě nedostanete nějakou vysněnou pozici. Spousta mladých lidí je nezaměstnaná, ale vyhlídky do budoucna se zlepšují, i když pomalu a zatím to není moc vidět. Můj blízký přítel má diplom, mluví čtyřmi jazyky a pracuje v mezinárodní reklamní firmě. Měl by se mít dobře. Ale nemá. Má práci, kde ho nutí pracovat mnoho hodin přesčas, a nedostává za ni adekvátně zaplaceno. Myslíte, že takový člověk bude svoje zaměstnání milovat? Vyrůstali jsme ve společnosti, která nám slibovala, že když se budeme snažit, studovat a pracovat na sobě, dobré místo nás nemine. 

A realita je pro nás bolavá?
Ano, nemáte volný čas, pořád se šetří a šetří. Španělská mentalita je uvolněná, nejsme velcí stresaři. Místo toho zažíváme situace, kde spolu musí žít tři generace lidí a dnešní dvacetiletí pro sebe nevidí moc růžovou budoucnost. V některých oblastech je nezaměstnanost pro lidi mladší 25 let i více než 70 procent. Ze Španělska odcházejí nejlepší mozky do Anglie, Německa, Švýcarska. A to je velká škoda. 

3.Tiziana a Marco, 33 let, Italové

Mozzarellart je italský obchod, který voní espresem s dokonalou cremou, které návštěvám a zákazníkům do miniaturních kelímků vaří majitelé: usměvavá Tiziana a hovorný Marco.

Obchod a výrobnu v jednom, Mozzarellart, najdete na Bělehradské ulici, trochu stranou od hlavního provozu. To ale neznamená, že by tu nebylo živo. 
Pro čerstvé sýry bez chemie, které se přímo za okny vyrábějí z kravského mléka z jedné farmy za Prahou, sem míří majitelé špičkových italských restaurací i jednotlivci, kteří si chtějí pochutnat na ještě teplé hebké mléčné dobrotě přímo od výrobce.

Nusle svoje Italy a jejich mozzarelly milují. Do dveří třeba vejde pán, nese košík ovoce a předá ho Tizianě, prý jen tak osazenstvu krámu pro radost. A Italy milují i kontroly, za necelý rok provozu je přišly proklepnout na čtyřicetkrát.

Tiziana a Marco, 33 let, Italové

Tiziana a Marco, 33 let, Italové

„Je to pro ně něco úplně nového,“ směje se tomu Marco a dodává: „Co ví třeba takový úředník z Evropské unie o domácí mozzarelle? Viděl ji snad někdy vyrábět?“

Stejně jako Tiziana pochází z „podpatku Itálie“, z Puglie. V Praze jsou na delší dobu už podruhé. První setkání s hlavním městem proběhlo během studií marketingu a mezinárodního turismu, to bylo v roce 2008. Pak se na čas vrátili domů, a i když jim chybí moře a sluníčko, zjistili, že v Praze se jim bude podnikat mnohem lépe než v Itálii. V obchodě potkáte kromě Tiziany a Marca ještě dva jejich zaměstnance, sýraře z Itálie, a asistentku Terezu, která vládne podle Marca jednou superschopností: češtinou. 

Jaké to je, rozjet si vlastní podnik v cizí zemi?
Začali jsme bez jakékoli znalosti jazyka, ale naši zákazníci nám hodně pomáhají. My dva sice mluvíme italsky a oni česky, ale povídáme si spolu jazykem jídla a chuti. (Marco mává rukama a názorně předvádí, jak jejich klientům chutná.) Nečekali jsme od Čechů tak vlídné přijetí. Často se mě ptají, proč nejsme v centru. Jenže tohle má být obchod pro obyvatele Prahy, pro ty, co tu skutečně žijí, ne pro turisty. 

A co vaše zákazníky nejvíc zajímá?
Jestli používáme buvolí mléko. Ne ne, je „z kráva“, říkáme jim. Taky proto máme na logu rohy. 

Marco, vy jste také pracoval jako asistent jednoho italského politika. Jak jste se v Praze dostal k mozzarelle?
Je nám s Titi něco málo přes třicet a po několika pracovních zkušenostech jsme cítili rozčarování. Říkali jsme si, co budeme dělat za deset let? Začal jsem přemýšlet o tom, že bychom se mohli odstěhovat do nějaké evropské metropole a představit trochu z naší kultury. A tohle okno (klepe na průzor mezi výrobnou a obchodem) je jako pasáž do Itálie. 

Doma v Puglii si takhle vyrábíte mozzarellu?
Přímo doma ne, ale podobné obchůdky, jako je ten náš, najdete na každém rohu.

4.Elad Nachmias, 27 let, Izraelec

V poličkách knihovny vytáhlého dýdžeje Elada najdete filozofické spisy i knihy o Praze. Mluví česky s dokonale tuzemským přízvukem, miluje kulturu a rád na svých cestách propaguje i tu českou.

Elad žije v bytě na Vinohradech v nejkrásnější části Francouzské ulice. V obývacím pokoji zabírá značnou část místa velký červený divan a také pracovní nástroje - počítač a mixážní pult. Mezi dvěma díly starého dřevěného okna sedí velký realistický černý havran z kartonu, který má kloub nohy slepený červenou izolepou.

Elad Nachmias, 27 let, Izraelec

Elad Nachmias, 27 let, Izraelec

„Vypadá to dobře, že? Chtěl jsem ho jen opravit, ale sluší mu to,“ říká Elad, původem z Tel Avivu, který se v Praze snažil prodávat i designové kousky na svém e-shopu. Moc to ale nešlo a dnes se živí ve dne jako programátor na volné noze, a když slunce zapadne, probudí se jeho dýdžejské alter ego. V pražských klubech hraje acid techno, což je „taková hezká, jemná muzika“. Do Prahy se dostal v roce 2012. 

Co se tehdy ve vašem životě stalo?
Bylo to po mnoha vyčerpávajících letech. V Izraeli jsem měl malou softwarovou společnost, ale nedopadlo to s ní dobře. Ve stejné době přišli na to, že můj táta má rakovinu plic s metastázemi. Žil jsem s ním a snažil se mu pomáhat, jak to šlo. Pak jeho tělo boj vzdalo, zemřel den po mých narozeninách v květnu 2011 (na zápěstí má Elad rolexky, které po tatínkovi zdědil). Cítil jsem, že nutně potřebuju změnu, jen tak tak jsem se držel nad vodou, i finančně, po uši v dluzích. Léto jsem strávil v Evropě a pak přišla nabídka, abych se přestěhoval do Prahy a začal tu pracovat. Tak jsem tu. Bylo to jedno z nejmoudřejších rozhodnutí v mém životě. 

Máte nějaké, byť maličké, české kořeny?
Ne, maminka ale pochází z Polska, po tátovi jsem částečně Makedonec. 

Nacházíte v Praze něco, co vám připomíná Izrael?
Pocházím z malé vesnice dvacet kilometrů od Tel Avivu, vyrostl jsem obklopený přírodou a s velkoměstem se setkal až ve dvaceti. Ale Tel Aviv výborně znám, mám s tím městem vážný vztah. Mezi Prahou a Tel Avivem moc podobností není. K oběma místům cítím respekt, protože jsou taková, jaká jsou. Pro jejich historii, jídlo, kulturu, subkulturu, muziku... a zdejší a tamní obyvatelé, ti jsou od sebe snad miliony světelných let a mají jiné starosti. 

Česká republika má s Izraelem velmi dobré vztahy, cítíte to i v běžné každodenní komunikaci?
Určitě ano. Mladí Izraelci mají dnes docela starosti s tím, jak v cizině prezentovat, odkud pocházejí. Dokonce se na veřejnosti bojí mluvit hebrejsky. Já se v České republice i se svým původem cítím velmi svobodně a bezpečně. I když nejsem z těch, kteří by deklarovali náklonnost jedné nebo druhé straně, to se vymklo kontrole už před dlouhým časem. Pokud chcete jet do Izraele, jeďte teď, než bude příliš pozdě. 

Máte dokonalý český přízvuk, to se jen tak neslyší.
To je jeden z trapných momentů, které tu zažívám. Snažím se mluvit česky a mám dobrou výslovnost, ale v běžné české konverzaci se samozřejmě po dvou větách hovoru hůř chytám. Lidé se pak na mě dívají s otázkou v očích: s tím klukem je něco divného, co že tak zvláštně mluví? 

A co česká muzika a kultura? Máte nějaké oblíbence?
Evu a Vaška. Ne, vážně, mám rád zvuk 60. a 70. let, Václava Neckáře a Waldemara Matušku. Připomínají mi izraelskou muziku z tehdejší doby. Mám hodně oblíbenců jak z hudby, tak z designu... PSH, Indy a Wich, obdivuji českou tradici skla, Maxima Velčovského, Davida Černého... Kamkoli cestuji, vždycky se snažím dělat české kultuře dobré PR. 

5.David Sheppard, 36 let, Brit

Skoro jistě nejstylovější Angličan v Praze, David pracuje jako art director v módním časopisu. „Mám moc rád Letnou a Malou Stranu, místa, kde Hradčany přecházejí v další čtvrti.“ Pokud ho nepotkáte v posilovně, najdete ho na Instagramu @davidsheppard.

Jako nejhezčí a nejupravenější muž na patře (nosí například v klopě kapesníček, který ladí s ponožkami) to David nemá ve firmě jednoduché. Stává se nechtěně centrem pozornosti svých kolegyň i kolegů od módy a gayů, které musí přesvědčovat, že on to má jinak.

David Sheppard, 36 let, Brit

David Sheppard, 36 let, Brit

„Ten, kdo nerandí s Češkami, o hodně přichází,“ říká mladý Brit, rodák z Buckinghamshiru, který žije v Praze už sedm let. „Užívám si svoji práci, hraju fotbal s kamarády a mám tu několik blízkých přátel. Na kvalitu života si nemohu stěžovat. Myslím, že se mám lépe, než bych se měl v Británii. Sice už je to nějakou dobu, co nejsem doma, ale pro lidi z mého byznysu je to tam určitě náročnější, než je to zde.“

Je něco, co vás na nás i po letech překvapuje?
Dlouho jsem si zvykal na to, že ne každý se zde umí slušně chovat. Jenže když se dnes vracím do Anglie, přijde mi, že se lidé omlouvají až moc. A já jsem tam trochu za hulváta. Taky si říkám, jak jsou Češi klidní, málokdy uvidíte nějaké problémy na ulici. A to je úctyhodné, když uvážíme, kolik se tu vypije piv. 

Mají Češi nějaké hloupé vtipy o Britech, které nemáte rád?
Mám rád vtipy o všech národnostech, rád se jim zasměju. Pokud se člověk neumí zasmát sám sobě, skončil. Navíc my Britové máme docela dost podivností, které jsou legrační. 

A jak jsme na tom s angličtinou? Není to pro rodilého mluvčího utrpení?
Ne, naopak. U mladých lidí mě jejich úroveň jazyka mile překvapila. U starších generací je to ale už jiná story. 

Co si myslíte o zdejších mužích a jejich stylu? Neměl jste někdy problém s tím, že by vás považovali za gaye jen proto, že jste upravenější, máte pěkný účes a trendy oblečení?
Pěkný účes? Haha. Máma říká: Koukám, že máš jeden z těch blbých sestřihů, co nosí fotbalisté. Průměrný český kluk se o módu moc nestará. Ale že mě někdo považuje za gaye, to se mi stává dost často. Asi bych se měl přestat s kamarády vodit na ulici za ruku (směje se). 

Hodně volného času trávíte sportem, třeba v posilovně. Co my a zdravý životní styl?
Milujete přírodu a snažíte se být fit. Ale jídlo, to všechnu snahu podkopává, je docela výzva stravovat se v Praze zdravě. Ale jde to. 

6.Paula Alejandra Gonzalez, 21 let, Kolumbijka

Vyhrála soutěž Miss Expat, takže člověk trochu čeká vytáhlou modelku. O to víc pak překvapí, jak je půvabná mladá Kolumbijka drobná. Krásy ale dostal každý centimetr koncentrovaně.

Paula Alejandra Gonzalez, 21 let, Kolumbijka

Paula Alejandra Gonzalez, 21 let, Kolumbijka

„Češi mě dokážou překvapit každý den. Třeba tím, jak jsou na mě milí. Připadám si tu pak jako doma,“ říká mladá studentka politologie na pražské Anglo-americké univerzitě. „Na českých ženách mě zase fascinují jejich řasy a krásná pleť,“ svěřuje se jedna z nejpůvabnějších cizinek u nás, Miss Expat 2012. Do České republiky se přestěhovala po střední škole za maminkou, která se v Kolumbii zamilovala do českého cestovatele a provdala se za něj do Nového Jičína. 

 Pamatujete si na nejhezčí kompliment, který jste u nás dostala?
Ano, protože mě hodně překvapil. Většinou mě totiž zarazí, když mi někdo pochválí oči. Před pár měsíci mě také požádali, abych se stala tváří kolumbijského rumu La Hechicera. Na reklamním vizuálu jsem já a k tomu text „Nech se okouzlit čarodějkou“, to je také svůj druh komplimentu a trochu netradiční lichotka. 

Studujete právě vysokou školu, máte nějakou vysněnou práci?
Ráda bych pracovala pro kolumbijskou ambasádu, bohužel v Praze není. Druhou volbou jsou média, už mám v hlavě pár projektů, které by mohly fungovat i tady. Moje čeština ovšem není perfektní, takže sehnat práci nebude legrace. Doufám, že než dostuduji, budu mluvit plynně. 

Mají lidé nějaké předsudky o Kolumbii, které vás mrzí?
Nejen zde, ale po celém světě se říká, že Kolumbie je nebezpečná, ale to není pravda. Je tam sice pár oblastí, kam by turisté neměli jezdit, ale není to tak strašné, jak je vidět ve zprávách. Tomu nesmíte věřit. 

Tipnou si ti, co nevědí, odkud pocházíte, že jste Kolumbijka?
Hádají Thajsko nebo Indii. 

Chodíte v Praze ráda ven? Máte třeba doporučení na nějaký dobrý jihoamerický bar?
Večírky mám ráda, ale „partygirl“ zrovna nejsem. V paměti mi uvázl jeden prosincový večer v baru Bartida, kde jsem představovala La Hechiceru. Bylo tam spousta Čechů i Latinos a v dobré atmosféře se míchaly dvě úplně jiné kultury. To bylo fajn. 

Autor:


Témata: Praha, Praha-město


Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.