I takhle může vypadat ideální rodinná dovolená.

I takhle může vypadat ideální rodinná dovolená. | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Lufťáci jako stavaři a zemědělci. Česká vášeň zažívá novou invazi

  • 125
Páteční odpoledne mělo vždycky stejný řád. Příchod domů ze školy, balení, odjezd na chatu. Balení obnášelo bleskový přesun tašek, košíků a bedýnek s potravinami a prázdnými sklenicemi a víčky ze čtvrtého patra našeho činžáku do oranžového žigulíku dole.

Všechny tašky byly samozřejmě připravené už den předem, aby se neztrácela ani minuta vzácného času. Odjíždělo se zpravidla kolem čtvrté odpoledne a nic na světě, včetně živelních pohrom a příletu mimozemšťanů, nás nemohlo zastavit.

Vždycky jsem tajně záviděla kamarádům, „těm chudákům, co musejí zůstat v Praze“, jak říkala moje babička, kteří se mohli celý víkend válet na gauči a koukat na televizi. Ale nebylo jich mnoho.

Většina spolužáků se zařadila stejně jako já do páteční kolony aut a vyjížděla do přírody, na chalupy a chaty, do druhého alternativního domova, který byl často důležitější než ten městský. Na chatu se nejezdilo odpočívat, na chatě nás čekala vždycky spousta práce, která se lišila podle sezony.

Na jaře se rylo, sázelo, hrabalo zetlelé listí, stromky se postřikovaly proti škůdcům. V létě se sekalo, hrabala se tráva, okopávaly jahody, česal rybíz a trhala letní jablka, která sice nikdo nejedl, ale jak říkal otec, „jinak to pak hnije a lítaj na to vosy“.

Ke konci léta se stáčelo rybízové víno a ty prázdné sklenice se plnily třešňovou, jahodovou a rybízovou marmeládou. Na podzim nastal čas sklizně. Česaly se sladké hrušky a jablka, která se ukládala pěkně stopkou nahoru, aby neshnila, sbíraly se švestky a loupaly ořechy a za ranního kuropění se vybíhalo do lesa na houby (aby nám je ostatní chataři nevysbírali), které se poté krájely na milimetrové plátečky a sušily na slunci.

„Co by za to jiný děti daly,“ říkával často dědeček s pohledem upřeným do té šťavnaté zeleně, kterou naše zahrada dýchala, zatímco moje pubertální zraky se upíraly k zakouřenému klubu kdesi v centru Prahy, kde nejsou komáři, mouchy a především žádné plodiny, které je třeba očesat a uskladnit.

Otrok přijel!

V té době jsme už dávno patřili k zemědělské větvi. Vím, že je zásadní rozdíl mezi chalupáři a chataři. Zatímco chata je určená spíš k sezonní rekreaci, chalupa primárně sloužila nebo slouží jako obydlí a je to prostě barák se vším všudy, ale já dodnes vnímám hlavní rozdíl mezi kategoriemi zemědělec a stavař.

Může se hodit

Lidická Alej

Lidická Alej - rodinné domy v historicky významné lokalitě Lidice.

Více na Reality.iDNES.cz.

My zemědělci jsme opečovávali každou rostlinku na zahradě tak, aby vydala maximum. Rajčátka se pnula v luxusním pařeništi (ručně vyrobeném, samozřejmě), navázaná na provázcích a opřená o tyčky, a housenky, slimáci a další verbež, která ty poklady ožírala, byla pravidelně odstraňována.

Občas jsme také experimentovali a čekali celé léto, jestli nám v pařeništi uzraje meloun (neuzrál), urodí se na severním svahu broskev (něco málo) nebo ryngle (čas od času). Jinak jsme zůstávali u tradičních plodin, jako byly brambory, cibule, česnek, papriky, rajčata, mrkev, jablka, švestky a další a další.

Stavařskou etapu jsme v té době měli už víceméně za sebou. Všechno na naší chatě bylo vybudováno vlastníma rukama. Na tom nebylo nic výjimečného. Právě naopak, taková byla doba a každé druhé dítě vědělo, co je to přenášet pytle cementu na dvou prknech, prohazovat písek sítem, míchat maltu nebo pomáhat s výkopovými pracemi při přívodu vody. „Vždycky když jsem přijel na chatu, děda si mnul ruce a říkal: otrok přijel!“ vzpomínal nedávno kamarád.

Já jsem ve stavařské etapě díky svému útlému věku asistovala pouze jako pomocná síla, takže rodiče oddřeli většinu úplně sami. Makalo se nicméně každý víkend, svátek, dovolenou i prázdniny od rána do večera.

A před očima se zhmotňovaly sny o kohoutku uvnitř chaty, ze kterého bude prýštit voda. Elektrický vypínač, který nahradí čoudící petrolejky. A pak ještě odvážnější sny jako teplá voda. Splachovací záchod. Bazén. A kdesi daleko zatím ten nejodvážnější sen: koupelna.

Josef je vášnivý chatař i myslivec. Sousedé jeho vyšperkované chatě přezdívají Konopiště.

Bude hodně ořechů

Ne všechny práce na naší stavařskozemědělské parcele mě zrovna bavily. Obzvlášť nerada vzpomínám na výkopové práce a okopávání rybízu, které mi mimochodem dodnes nedává úplný smysl, ale přesto to ve mně nějakým způsobem zůstalo vepsáno. Dodnes když jdu nebo jedu kolem jakékoli roubenky, chajdy nebo domku, automaticky očima projíždím stavební provedení, omítku a hlavně zahradu.

Chatová osada kousek od rybníka Bucek se tetelí v letním vedru. Krásný balkonek. Hezká terasa. Tady spíš stavitel, tady spíš zahradník, běží mi automaticky hlavou. Tamhle mají krásně udělanou verandu a tady ten zahradní krb, to muselo dát práce. A ta nádherná skalka s hvozdíky a záhony levandule a hned vedle záplava růží, které se pnou po čerstvě nahozené omítce. Žádná není zvadlá. Tady se zalévá minimálně dvakrát do týdne.

Nad upravenými zahrádkami poletují motýli a slyšet je jen bzukot včel. Dneska je úterý, zahradní sekačky a křovinořezy odpočívají a je tu klid. Na jedné ze zahrádek paní v klobouku sklízí trsy červeného rybízu.

„Manžel nemá čas, něco opravuje,“ odpoví s úsměvem, když se představím jako novinářka, a pokyne rukou k obrysu mužské postavy, která se pro jistotu zasune ještě o kousek dál. Nijak mě to nepřekvapí a vzpomenu na vlastní podezřívavé pohledy, když se na našem pozemku objevili cizí vetřelci.

„Stavět začal děda, manželův otec, v padesátém třetím roce. To tady stálo pár chatiček pod lesem,“ vypráví paní ochotně sama. S manželem sem pravidelně dojíždí z Karlových Varů od roku 1970. Kdysi tu bývala požární nádrž a pozemky kolem ní přednostně odkoupili tehdejší zaměstnanci hasičského sboru. Děda tady tenkrát postavil skromný srub.

Dneska zde stojí velkorysý rodinný domek, kterému se dá chata říkat jen s hodně přivřenýma očima. „Trochu jsme to upravili, nahodili patro... Máme tu všechno včetně teplé vody a topení. Dřív jsme jezdili jen na víkendy, teď jsme oba v důchodu a jsme tu od jara do podzimu,“ vypráví dáma v klobouku, zatímco ukládá trsy červeného rybízu do košíku.

„Letos je asi pěkná úroda,“ nemůžu nepoznamenat. „To ano. Takhle krásný rybíz jsme snad ještě neměli,“ zareaguje okamžitě. „Letos se daří všemu,“ mávne k úhledným záhonům cibule, česneku, rajčat. „A bude hodně ořechů.“

Soused odvedle sleduje naše interview zpoza plotu. Když se otočím jeho směrem, zmizí v domě. Chápu. Jeho chata moc udržovaná není. Omítka se loupe, okna jsou stará, bakelitové obložení verandy taky nic moc. A chtělo by to posekat trávník.

Co si v mládí postavíš, tam si v důchodu budeš užívat.

A tamhle vzadu bude U-rampa

Chatové osady jsou kolem Loun rozeseté jako borůvky po lese. Procházím se osadou Karhanec, schovanou uprostřed zeleně. Co chata, to klenot.
Tahle by se mi líbila. Zelená pergola lemuje vchod do zahrady s úhledně posekaným trávníkem jako brána do chatařského ráje. Na verandě se sluní pěkně opálený majitel. Stačí pochválit pergolu a chatařské srdce se otevře dokořán.

„Největší problém byla voda. Museli jsme vykopat studnu, osm a půl metru!“ „To vy sám?“ „Kdo jiný.“ „To muselo dát práce!“ „Jéžiš,“ protočí oči pan Karel. „Ale dneska tu máme všechno, co je k pohodlí potřeba, včetně ústředního topení. A pojďte se podívat sem.“

Vstoupím na to posvátné území opatrně jako víla Amálka. „Tady máme dokonce garáž a sklípek.“ Dřevěná vrata se otevřou a ovane mě příjemný chlad. V šikovné komůrce jsou vzorně poskládané potraviny, zavařeniny a basa piva. „A ještě se pojďte podívat sem.“

 Za chatou se schovává skutečný klenot. Veranda s další pergolou, která je celá porostlá vistárií. „Škoda, že jste nepřijeli dřív. Před týdnem kvetla celá.“ „To musela být krása,“ pochválím zcela upřímně stánek zachumlaný do fialových květů. „To byla.“ Pan Josef, který mě pozve do svého svatostánku o pár kilometrů dál, patří mezi typické stavitele. Sedím pod dřevěnou pergolou, která ještě voní novotou. Borovice a smrk, to už vím. „Támhle to bude ještě uzavřené, tady se to vybetonuje a sem dám zámkovou dlažbu. U vchodu bude kamenná branka,“ ukáže směrem, kde je zatím jen hlína a trochu spálené trávy.

Je kolem poledne, horko vrcholí, ale pod pergolou to příjemně profukuje. Pan Josef se stal chatařem teprve nedávno. Původní profesí je myslivec, což vysvětlí to vycpané ptactvo vůkol a pár liščích ohonů zdobících verandu.

„Po třiceti letech jsem se rozvedl a potřeboval jsem samotu. Klid,“ vysvětlí. A ten našel tady. To, co zde stojí, postavil za rok a půl. Základy, tedy ta dřevěná chata stála za dva měsíce. Pro vyučeného truhláře s nástavbou obkladače a zedníka to nebyla zas taková výzva. Kromě toho se specializuje na krby. Takže zatím tu stojí dva. Jeden uvnitř chaty, druhý dominuje venkovní velkorysé verandě. Mistrovské dílo. Vzpomenu na náš ne zrovna povedený krb na chatě, ve kterém se zatopilo všeho všudy dvakrát a pak nám do něj spadla sova.

„Zatím je tam jen bordel, ale o víkendu přijedou kamarádi, třicet lidí, a budeme péct krůtu. Sem se dá rošt, tady je motorek, zástrčka a pojede to,“ skromně odsune z krbu pan Josef papírovou krabici a nainstaluje do něj kovový rošt. Úplně vidím, jak se na něm otáčí krůta, zatímco společnost posedává kolem, konverzuje a obdivuje liščí ohony.

„Taky už jsem jich pár rozdal,“ následuje můj tok myšlenek pan Josef.
Uvnitř chaty mě překvapí efektivně využitý prostor, jak by zhodnotil bytový designér. „Měli jste tu vlastní přívod vody?“

„Kdepak! Vodu jsme kopali od cesty až sem. Sbíječkama ve skále...“ „To muselo dát práce.“ „No jéžiš. Ale tady se mrkněte, tady bude sud s pípou.“
Dřevěná dvířka se otevřou a zase zavřou. „Nádhera. A co sousedi? Potkala jsem tady takovou partu mladých...“
„Sousedi dobrý. Já vevnitř udělal izolaci, tam neuslyšíte nic.“
„A co ty malované květiny na chatě? To taky vy?“
„To snacha. Krásně maluje.“
„Krásný to tady máte.“
„Jo, děkuju. Sousedi taky říkají, že se zajdou podívat na Konopiště. A tady bude udírna.“
„A tamhle vzadu? Na tom plácku?“
„Tam bude U-rampa.“
„U-rampa?“
„Jo. Pro mladý. Chtěli tady mít U-rampu, tak ji budou mít.“

„Ta hlína bude až za týden!“ volá o chvíli později pan Josef k sousedům. Sousedská výpomoc funguje. V sousedovic zahradě stojí chata jako z reklamy. Pěkná, zděná, s dřevěným obložením a velkorysou verandou. Zahrádka, skalka, bazén, ve kterém se odráží voda blankytné modři, a všemu dominuje výhled na horizont, na němž se rozprostírají hluboké lesy.

„Původně tady byl takový malý sroubek. To víte, sem nezajede bagr, nic. Všechno se muselo vozit v kolečku, materiál dovézt ve vleku za autem.“ „To muselo dát práce!“ „No to si pište. Chcete se podívat?“

Co chata, to příběh. Tenhle klenot postavil děd, dokončil syn, zahrádku založila babička, opečovává ji snacha a za léto se tu vystřídají příbuzní i přátelé. Slunce pálí, děti nadšeně řičí ve vodě a les šumí.

„Je tady krásně,“ zadívá se soused na horizont.
„Polovina lesa jsou jehličnany, polovina listnáče a na podzim, když je barevné listí, to je nádhera,“ zasní se a mně se chce dodat: Jinde ty žáby tak hnusně kuňkaj, ale tady dělají jen takový hu hu...

Širokého nám sežral červotoč, říká majitelka chaty blízkosti Holanského rybníka.

Jak je tady volno, okamžitě jedu

Druhý den vyrazím na Českou Lípu k Holanskému rybníku. Přes železniční přejezd doprava, kousek lesem a pak se na břehu rybníka vyloupne chatová osada uprostřed borovic a jemného písku. Některé chatky jsou skromnější, některé vyšperkované do posledního detailu.

„Jak je tady volno, okamžitě jedu,“ líně se protáhne dáma s dvěma psíky na molu u rybníka. „To víte, je nás hodně.“ Stejně tak se střídá velká rodina bratranců a sestřenic o chatu vedle, která vypadá jak ze severského románu. Dřevo, funkčnost, jednoduchost.

„Teď jsme dostavěli a budeme kolaudovat, takže o dalších plánech bychom zatím nemluvili,“ vysvětlí bratranci Láďa a Roman, zatímco paní Zdena se sluní na dřevěných schodech. „Něco bych možná udělala malinko jinak, aby to bylo praktičtější, ale zase je zázrak, že to dopadlo takhle,“ ohodnotí výsledek dáma.

Jezdí sem skoro dvacet let. Děti jsou tu šťastné a ona taky. Paní Zdena totiž nemá ráda moře. Je k němu dlouhá cesta, je tam horko a voda v moři tak divně šplouchá a navíc je slaná. Tady je hladina rybníka klidná jako zrcadlo. 

Procházím chatovou osadou dál. Míjím zahrady, verandy, živé ploty a lehátka obrácená proti slunci. Je mi jasné, že ten odpočinkový režim je jen první dojem a že se tady k večeru rozvrní sekačky, vrtačky a začne se kropit, udržovat a opečovávat, protože známé rčení každého chataře je „vždycky když přijedeš, něco se rozbije“.

A taky si vzpomenu, že musím objednat nový slunečník, který se nám na chatě rozbil minulý víkend. A že se bude muset vyčistit bazén. A nachystat dřevo na příští víkend, kdy přijede rodina ze Slovenska. A měla by se očesat letní jablka. Protože jinak to pak hnije a lítaj na to vosy.

Za hodinu jsme tam

Lidé chtějí mít chatu nebo chalupu ideálně hodinu cesty od bydliště. Nejvíc rekreantů je podle statistik ve Středočeském kraji, který blízkostí vyhovuje Pražanům. Následují jižní Čechy, oblíbená je také Vysočina.

První lufťáci se na venkově začali objevovat za normalizace v sedmdesátých letech. Důvodů, proč je to táhlo z měst ven, bylo mnoho. Touha po přírodě. Omezená možnost cestovat do zahraničí. Rozvoj automobilismu. A také seberealizace. Kdo se nudil celý týden v kanceláři, vybíjel svoji kreativitu na nové verandě nebo skalce.

Zatímco v západní Evropě bylo chataření a chalupaření spíš exkluzivní záležitostí, u nás si mohl nějakou tu chajdu pořídit téměř každý a domek nebo chata se na venkově sháněly přes známé nebo pod rukou, jak o tom pěkně vypráví film Na samotě u lesa.

Tehdejší podmínky byly skromné, ke štěstí českého chataře stačil suchý záchod a voda u pumpy. Ale to se postupně měnilo. Stavělo se a vylepšovalo, nahazovala se patra a kopaly první bazény.

Dnešní chaty a chalupy už provizorní chajdy u lesa připomínají jen hodně vzdáleně a nejedné vesnici pomohli podstatně vylepšit vzhled dřív neoblíbení lufťáci, kteří vždycky vykoupili kulatý chleba v sámošce.

Když se po roce 1989 otevřely hranice, dalo se čekat, že vášnivých chatařů ubude, ale nestalo se tak. Naopak v roce 1991 se při sčítání lidu v kolonce „neobydlené domy určené k rekreaci“ napočítalo 128 tisíc takových domů. V roce 2011 už jich bylo 166 tisíc. Češi mají chataření prostě v krvi. Více chatařů než u nás je pouze ve Švédsku, podobně jako my jsou na tom ještě Finové a Rusové.