Dům, který jsme postavili ve městě, jsme schopni stejně tak dobře postavit na vesnici nebo do volné krajiny.
Proč jsme přestali respektovat naši českou krajinu, české město a vesnici? Jakých chyb se ve vztahu k českému prostředí nejčastěji dopouštíme?
Stírání rozdílů mezi vesnicí a městem
Rozdíl mezi vesnicí a městem ve způsobu života a standardu chápeme, ačkoli dnes není zdaleka tak znatelný jako kdysi. Jeho odraz v architektuře je pro nás už méně pochopitelný. A tak stavíme univerzální domy, které rozdíl mezi duchem místa české zemědělské vesnice a města stírají.
Nechceme se snad vrátit do období reálného socialismu, kdy se socialističtí plánovači pokoušeli násilím unifikovat životní styl města a vesnice, tak aby si byli všichni rovni.
S kolektivizací vesnice sedlák přestal být soukromým sedlákem a měl vést stejný způsob života jako doktor ve městě. Není divu, že venkov zaplavily čtvercové poschoďové vily v podobě krabic, které vážně porušily tradiční parcelaci a způsob zastavění.
Vlivy ze zahraničí
Nejenže potíráme přirozenou odlišnost vesnice a města, ale zatahujeme do našeho českého prostředí vlivy z jiných zemí. Importujeme k nám prvky z krajin vzdálených, klimaticky odlišných, s jinou stavební tradicí a používanými materiály, které zásadně nečerpají z českého tvarosloví a nemají proto u nás své opodstatnění.
Takové domy jsou pro naše prostředí zcela cizí. Velké město a jeho okolí jsou schopny tyto zahraniční vlivy vstřebat mnohem lépe než vesnice nebo maloměsto. Nejlépe jim však bude mimo vesnici v úplné izolaci na samotě schované za humny.
Nesmíme však zapomínat, že soliterní dům není a nikdy nebyl v české krajině normální věc, kromě panských hájoven a zájezdních hospod.
Ve 20. století se ale v české krajině začíná vyskytovat. Dům jako soliter v krajině, to má své opodstatnění například u domu s velmi moderním výrazem. Vždy je lepší kontrast moderní stavby s přírodním prostředím, než zoufalá snaha o přizpůsobivost s okolní zástavbou.
Jednoduše řečeno: pro naše prostředí je snesitelnější postavit, třeba ze sentimentu, přesnou kopii dřevěné chaloupky v takové podobě jako před sto lety, než ho „obohatit“ o další tyrolskou chalupu, španělskou haciendu nebo toskánskou vilu.
Historizující tendence
Zapomínáme, že architektura je odrazem doby, ve které žijeme. Místo architektury poplatné naší době s velkou oblibou napodobujeme různé historické slohy.
Když už se rozhodneme pro slohovou nápodobu, měli bychom mít alespoň sloh řádně nastudovaný, neboť každé stavební období má svá pravidla, která nelze přehlížet. Zcela nejhorší je ale historický mix, kdy na jednom domku najdeme cimbuří z winsdorské gotiky, barokní zábradlí a antické sloupy.
Imitace materiálů
Používání přírodních a pokud možno místních původních materiálů a surovin přestalo platit. S velkou oblibou používáme jejich náhražky jako betonové kameny, plastové palubky, lino imitující parkety, polystyrénové římsy, plastová okna s texturou dřeva a doufáme, že to snad nikdo nepozná. Takovéto tendence vedou nesporně k degradaci architektury.
Proč stavíme takovéto domy? Co je příčinou?
Ignorace, pýcha nepoučených, nevzdělanost, absence citu, špatný obecný vkus. Takovéto domy totiž staví většinou ten, kdo neřeší svízelnou bytovou situaci, ale kdo relativně dobré bydlení chce povýšit na ještě lepší. Doslovně se snaží vystihnout rčení „můj dům, můj hrad“.
Před užitnou hodnou a dokonalou provozní funkcí klade zřetel na okázalost, převládá tak funkce reprezentovat jeho osobnost. Neprezentuje však vzdělanost, ale pouze ekonomickou sílu.
Z absolutní neznalosti používá neobvyklé sklony střech, zbytečně složité půdorysy, netradiční druhy krytin, plastová okna, vikýře, arkýře, rizality, věže, romantické barvy, klenutá okna, arkády, balustrády, kaple a polystyrénové cimbuří.
Nemůžeme za to však odsuzovat pouze stavebníka. I tyto domy s nesmyslně nakupenými prvky musel někdo vyprojektovat a někdo, aniž by uměl rozlišit kvalitní architekturu od architektury špatné, je musel schválit ve stavebním řízení.
K tomu, aby prošly stavebním řízením jim postačilo, že splní podmínky regulačního plánu na počet podlaží a sklon střechy, zatímco kvalitní tvarově experimentální dům s plochou střechou nemá vedle těchto vil v podnikatelském baroku s cimbuřím a lucerničkami jednoduše šanci.
Zatímco v první polovině devadesátých let hojně přibývalo nových podnikatelů, kteří rychle nabyli peníze a byli nejčastějšími investory takovýchto rodinných domů, dnes převládající klientelu tvoří střední třída. Ta s omezenými zdroji z hypoték musí tlumit své vášně, což je jedině k dobru věci.
Zdá se tedy, že se brzy začne blýskat na lepší časy, že kýčovitým hradům s věžemi a kohoutem na střeše konečně zvoní hrana.
Jaký je dům pro české prostředí?
Ohlédneme-li se minulosti, zjistíme, že v architektuře rodinného domu byl vždy respektován kontext místa , domy vycházely z určité tradice. Nesly dokonce znaky typické jen pro určitou oblast (tzv. regionalismus v architektuře), projevující se například v používání materiálu pocházejícího z místních zdrojů.
I dnešní dům by měl sledovat výraz krajiny, neutápět se v univerzálnosti, vycházet z naší tradice. Důležité je v českém prostředí umět rozlišovat městský a vesnický rodinný dům. Oba se řídí odlišnými zákonitostmi, jejichž porušením dochází k nesrozumitelnosti a nepravdivosti architektury. Dům pak vnímáme jako v nesouladu s prostředím.
Hlavním odlišným znakem městského a vesnického domu je vztah k přírodnímu prostředí. Vesnický dům se vyznačuje přímým kontaktem s prostředím. Zemědělská domácnost kvůli trvalé komunikaci mezi domem a dvorem nutně upřednostňovala situování domácnosti v přízemí a napojení hospodářské funkce na obytnou zónu.
Ve městě je přímý vztah k přírodnímu prostředí oproti vesnici oslaben, proto se dům může rozrůstat do patra.
Český rodinný dům vychází z tradičního domu, který se objevuje od středověku a přetrvává až do 20. století. Předchůdcem městského domu je patrový dům, venkovského forma selského stavení.
Venkovský dům je typický obdélníkovým půdorysem s poměrem stran zhruba 2:1. Má jedno patro a sedlovou střechu se štíty velkého sklonu zpravidla 45°, která může být zakončena polovalbou. Většinou je postaven kolmo k návesní linii.
Obrací se tedy do návsi užší stranou a je situován zásadně při okraji parcely, aby před podélnou stranou zůstala co největší plocha dvora. Do domu se vstupovalo vždy uprostřed delší boční strany domu, která se obracela do klidné a uzavřené soukromé plochy dvora. K usedlosti patřil soubor hospodářských budov.
Domy ve městě mají větší sklon k vertikalitě, vyznačují se větším počtem pater. Důvodem jsou stísněnějšími rozměry stavebních parcel a koncentrovanější hustota zástavby. Denní část domu se vzdaluje od pozemku. Půdorys domu je blízký čtverci a je umístěn uprostřed parcely.
Městu odpovídá plochá, pultová a stanová střecha, nebo sedlová ukončená valbou. Typickým městským prvkem je balkon nebo lodžie, suplující zahrádku nebo zápraží na venkově. Dům je orientován okapovou stranou k uliční čáře (k chodníku), vstup je ze strany přímo z ulice, také proto že zde je umístěn krám nebo dílna.
U městského domu je větší míra prosklení, výraznější tendence k rozmanitosti forem a novotvarům. To co na vesnici může vypadat groteskně, v městské čtvrti poměrně snadno zapadne. Vesnice je konzervativní, neznamená to však, že zde není místo pro moderní architekturu.
Potřeby lidí se neustále mění. Mění se sociální složení rodiny, životní styl, lepší se ekonomická situace, stoupají naše nároky, nežijeme už všichni v jedné místnosti jako dříve a na to všechno architektura pochopitelně reaguje.
Proto tradiční dům v jeho původní podobě už nenajdeme. Dnešní český dům na něj sice navazuje, půdorys se však podstatě změnil a ve výrazu bychom měli upřednostňovat architekturu po současném způsobu.
Kdo chce žít městských způsobem, ať zůstane raději ve městě a nedevastuje náves poschoďovou vilkou. Kdo chce žít na zámku, ať si opraví skutečný autentický zchátralý zámek a nestaví hrad v podobě Disneylandu.
Komu se líbí toskánská vila, nechť si ji postaví v Toskánsku. A ten, kdo chce žít a stavět u nás, ať se nejprve zamyslí, zda si české prostředí opravdu nezaslouží více než jen pseudohistorické slepeniny, alpské chalupy nebo univerzální domy z katalogu.
