Chceme-li vědět, jestli má Česko dobré architekty, musíme je srovnat se světem. Jedno z možných měřítek nabízí Osamu Okamura, šéfredaktor architektonického časopisu Era21: „Asi bude nejlepší srovnat počet staveb, které jsou zastoupeny v dosti reprezentativním Atlasu současné světové architektury, vydaném v roce 2004 nakladatelstvím Phaidon,“ říká Okamura, který spočítal, že z celkových 1052 publikovaných staveb je jich z České republiky 16.
„Pro srovnání: Slovensko má čtyři, Polsko pět a Maďarsko čtyři. Pokud však zvýšíme laťku na evropskou úroveň, situace je nelichotivá: Švýcarsko 32, sousední Rakousko 42 a malé Nizozemsko rovných 60,“ vyjmenovává publicista.
Dalším kritériem pro srovnání mohou být úspěchy v mezinárodních soutěžích. V tom si Česko nestojí příliš dobře, jak dále dokládá Okamura.
„Posledními stavbami, které byly oceněny mezinárodní architektonickou scénou, byl Hubáčkův vysílač na Ještědu, který dostal Cenu Augusta Perreta, a československý pavilon na světovém EXPO 70 v japonské Ósace, jenž získal jednu ze tří Grand Prix za architekturu,“ říká šéfredaktor a dodává: „Určitým příslibem jsou však nyní menší mezinárodní přehlídky tvorby mladých architektonických studií, kde máme slušné zastoupení.“
Poměrně dobře si Češi vedou v prestižní soutěži o cenu Miese van der Rohe, kterou uděluje Evropská unie. V uplynulých čtyřech ročnících bylo nominováno celkem třináct staveb od českých architektů, přičemž jejich počet se v jednotlivých letech postupně zvyšuje.
Poučení z Rakouska
Úroveň architektury lze posoudit také z výstav. Profesor Vladimír Šlapeta, děkan fakulty architektury brněnského VUT, který působil jako kurátor expozic o architektuře nově vstupujících zemí do Evropské unie, říká: „Nejvyšší úroveň z těchto zemí má Slovinsko, my jsme na tom lépe než Maďarsko, Slovensko a Polsko. Z baltských zemí je na tom nejlépe Estonsko,“ srovnává Šlapeta.
Souvisí to podle něj s tradicemi z minulosti, kdy Slovinsko udržovalo styky se zahraničím, zejména s Itálií a Rakouskem, stejně jako Estonsko s Finskem. „My bychom se mohli poučit třeba z příkladu Rakouska, které od padesátých let minulého století hraje ve světové architektuře významnou úlohu,“ vybízí profesor.
Do jaké míry se může Česko porovnávat s ostatním světem? „Dost bídně, ve srovnání například s Nizozemskem, Skandinávií, Německem, Španělskem, Portugalskem nebo Velkou Británií,“ soudí historik architektury Zdeněk Lukeš. Podle Dana Merty z pražské architektonické Galerie Jaroslava Fragnera je ovšem mnoho zemí na stejné úrovni. „Lze hovořit o slušném průměru,“ hodnotí.
Česko: bílé místo na mapě
Jak je česká architektura obecně přijímána ve světě, v tom se názory různí. „Je vnímána jako architektura moderní, činorodá, s velkým historickým zázemím,“ míní Václav Šafář, místopředseda Rady Obce architektů.
Tento pohled je však mezi odborníky ojedinělý, jak dokládá Zdeněk Zavřel, děkan Fakulty architektury ČVUT: „V nejbližším okolí, tedy na Slovensku, v Rakousku, východní části Německa a dalších zemích bývalého komunistického bloku, je jakýs takýs zájem o to, co se v Čechách děje. V zemích vzdálenějších ho však mají jen zainteresovaní jednotlivci.“
Skeptičtí jsou i další experti. „Současná česká architektura je zcela neznámá. Je to jeden z důsledků toho, že lidé, kteří mohli současnou scénu ve světě v posledních patnácti letech propagovat, tak nečinili,“ domnívá se Osamu Okamura. „Nikdo ji téměř nezná,“ přisazuje si Zdeněk Lukeš, ale jedním dechem dodává: „Známé jsou ovšem některé stavby významných zahraničních architektů na našem území.“
Doba neomezených možností
Rozcházejí se i názory odborníků na to, jak se daří českým architektům prosazovat se ve světě. „Na počet architektů, kteří realizují své práce ve světě, se prosazují skvěle,“ myslí si Václav Šafář. Vladimír Šlapeta je naopak skeptický: „Na mezinárodním poli se česká architektura prosazuje poměrně málo a měla by se snažit o větší otevření se světu.“
Jak vysvětluje Osamu Okamura, dnes čeští architekti nemají příliš velkou potřebu jít pracovat do světa: „Každý absolvent školy nachází uplatnění na domácím trhu práce, na rozdíl od sousedních zemí, kde panuje mezi architekty velká nezaměstnanost.“
K nelichotivé situaci přispívá i fakt, že studenti nemají podmínky na světové úrovni. Oba děkani architektonických fakult se shodují, že chybějí peníze a rozvoj má i další překážky, třeba špatný vysokoškolský zákon nebo nezájem ze strany architektů z praxe.
Díky dlouhé tradici si zdejší školy přesto udržují určitou kvalitu. Nedostatky také vyvažují široké možnosti studentů. „Mohou studovat prakticky v celém světě díky řadě mezinárodních programů,“ říká Zdeněk Zavřel. Vladimír Šlapeta to vidí stejně: „Studenti dnes mají možnosti, o jakých se nám ani nesnilo, záleží jen na jejich iniciativě.“
Mnozí studenti a čerství absolventi tak čerpají zkušenosti v prestižních světových ateliérech. „Pokud vím, jsou absolventi, kteří pracují u Normana Fostera, OMA a v dalších kancelářích,“ říká Zdeněk Zavřel.
U těch aktivních se už výsledky dostavují. „Příkladem je Pavel Nasadil, jehož kancelář FAM architekti vyhrála před několika týdny soutěž na přestavbu Areálu VUT na Údolní ulici v Brně,“ dodává Vladimír Šlapeta. Současná mladá generace má tedy šanci českou architekturu pozvednout.
| Česká architektura |
| Čeští experti se shodují v tom, že tuzemská architektura je poznamenána dlouhou izolací v době socialismu. „S velkými obtížemi dohání handicap posledních padesáti let,“ říká Zdeněk Zavřel, děkan Fakulty architektury ČVUT. Českým architektům zatím chybí osobitost a nápaditost. „Někdy více, jindy méně kultivovaně napodobují cizí vzory. Od roku 1989 se česká architektura vyvíjí v závislosti na trendech v západní Evropě, které sleduje s opatrným odstupem,“ říká historik architektury Zdeněk Lukeš. Že mají čeští architekti po letech zanedbávání stavebního fondu i své profese dostatek práce, je podle Osamu Okamury, šéfredaktora časopisu Era21, dobře i špatně: „Hodně se staví, ale nestíhá se při tom přemýšlet.“ Ilustruje to srovnáním výstavby v Praze a Brně. „V Praze se staví nesrovnatelně více, Brno vychází v měřítku kvality jasně lépe,“ říká. |
