Svobodné město Christiánie, jak si místní pojmenovali někdejší vojenskou základnu v dánské metropoli, navštíví každý rok zhruba milion turistů. Většina z nich se drží v centru tak trochu jiné městské čtvrti, která proslula především neustále otevřenými stánky s hašišem a marihuanou v nejrůznějších podobách. A častými policejními zátahy proti jejich provozovatelům.
Po čtyřech dekádách téměř ve vlastnímStoupenci alternativního životního stylu obsadili opuštěné kasárny v roce 1971. Zpočátku tam žili nelegálně, později získali status „sociálního experimentu“ a dánský stát jim propůjčil právo nepotřebné státní pozemky volně užívat. Střídání vlád a posílení konzervativních stran v dánském parlamentu však vedlo k volání po „normalizaci“ atraktivní čtvrti na severovýchodě Kodaně. Volnomyšlenkářská komunita, která si nikdy nepotrpěla na formality, si v roce 2012 musela oficiálně založit neziskovku, která koupila centrum Christiánie za 86 milionů dánských korun. To je v přepočtu necelých 350 milionů korun českých. Deset milionů dánských korun se obyvatelům podařilo vybrat prodejem „lidových akcií“, zbytek jim půjčila banka. Pozemky s historickým opevněním dodnes vlastní stát a Christiánie platí každý rok 10 milionů dánských korun na nájemném. „Ministerstvo ale teď naznačilo, že by nám je brzy mohlo prodat,“ říká průvodkyně Kirsten. |
Kdo ovšem nechá rušné ulice za zády a vydá se dál na sever po někdejších městských hradbách, najde úplně jinou Christiánii. V malých domcích roztodivných barev i tvarů tu pohromadě žijí stovky lidí. Mnozí z nich si své příbytky sami postavili, nebo aspoň přetvořili chátrající vojenské objekty.
Když armáda v sedmdesátých letech dnešní Christiánii opustila, všimli si toho nejdříve obyčejní Dánové žijící poblíž. Prázdné pozemky jim posloužily jako hřiště, cíle procházek i dobrodružných výprav zvědavé mládeže. Postupně se přidali squatteři nebo hnutí hippies, rodící se nezávislá komunita začala lákat umělce. A mnozí z nich se rozhodli v Kodani zanechat stopu.
Ještěrka na střeše a zubatý komín
„Tomuhle říkáme Banánový dům. Asi před třiceti lety ho tu postavila skupinka tesařů z Německa,“ líčí průvodkyně Kirsten. „Bývala to tradice, mladí řemeslníci cestovali po světě, pracovali na různých místech a sbírali tam nové zkušenosti. Chvíli tu pobyli a pak jeli zase dál. Tihle už dnes asi nepracují, ale němečtí umělci nám sem pořád pravidelně jezdí,“ dodává u domku s dřevěnou ještěrkou na střeše a zubatým komínem.
Třípodlažní, členitá a do modra laděná stavba s bohatě zdobenou fasádou, jejíž půdorys banán skutečně připomíná, je na seznamu dánského kulturního dědictví. Bez povolení úřadů ji nikdo nesmí zbourat ani výrazně zasáhnout do vnějšího vzhledu domu. „Právě díky tomuto domku máme některé z našich staveb pod ochranou památkářů. Tenhle je zkrátka nejlepší,“ podotýká Kirsten. Před čtvrtstoletím se přitom zdálo, že Banánový dům půjde k zemi. A spolu s ním i všechny ostatní.
„Banánový dům“ postavili před třemi desítkami let tesaři, kteří do Kodaně přijeli z Německa. Nezvyklou stavbu poté přenechali obyvatelům Christiánie a odjeli tvořit jinam.
Stržení domů tehdy požadovali paradoxně stejní úředníci, kteří je později prohlásili památkami. Měli k tomu ovšem poměrně silný důvod. Obyvatelé Christiánie, kteří své příbytky vlastními silami postavili, neuznávali vlastnická práva a nikoho se neptali ani na stavební povolení.
Domy postavili na místě někdejšího městského opevnění, mnohdy přímo na vrcholu ochranných valů. Vojenský areál byl kvůli nim památkovou zónou a úřady měly jasnou představu. Opevnění mělo zůstat v původní podobě, je na něm místo pro historické vojenské budovy a všechno ostatní musí pryč.
Úřednický kompromis. Domy nebourejte, stačí je posunout
„Udělali jsme věc, která je v rozporu se zákony,“ přiznává Kirsten, která v Christiánii žije už 35 let. Místní od počátku věděli, že nařízení k demolici jednou může přijít. Proti rozhodnutí ovšem začali hlasitě protestovat, a to hlavně kvůli dvěma stovkám lidí, kteří by přišli o střechu nad hlavou.
Památkáři původně rozhodli jen na základě logického uvažování – pokud má nějaká oblast historickou hodnotu a chceme zachovat její původní ráz, nemohou tam vyrůst nové stavby. Vlna odporu je ovšem přinutila vyrazit přímo na místo, kde na ně čekalo překvapení.
„Zjistili, že naše domy jsou zkrátka moc dobré na to, aby je mohli nechat zbourat,“ vzpomíná Kirsten. Z demolice sešlo a stát se se squattery dohodl na kompromisu.
Domovy obyvatel Christiánie tak dodnes stojí. Stavitelé svá díla za pomoci sousedů rozebrali a postavili znovu, obvykle jen o pár metrů dál, aby nestály přímo na vrcholu ochranného valu. Se sedmi budovami, které nešlo tak snadno přestěhovat, se Christiánie před 25 lety rozloučila. Úřady na oplátku povolily postavit čtyři nové domy, kam se přestěhovali obyvatelé těch stržených. A osm obzvlášť povedených staveb je od té doby součástí dánského kulturního dědictví.
Pyramida, pagoda i UFO
„Měli jsme tady pána, který si chtěl postavit pyramidu. Všichni mu říkali: Nedělej to, nemůžeš mít pyramidu na vrcholu hradeb. Ale on si ji prostě postavil – a teď má pyramidu na seznamu kulturních památek,“ líčí Kirsten.
Jeho rodina se rychle rozrostla a malý dřevěný jehlan přestal stačit, proto v těsném sousedství v devadesátých letech přibyla další stavba. „Tu už postavil pozdě, takže pod ochranou není, i když kvalitou na to rozhodně má,“ podotýká průvodkyně. Devadesátiletý stavitel před dvěma roky zemřel, jeho rodina v domcích žije dál a pořádá tam kurzy jógy.
Některé ze svépomocí postavených domků jsou už 25 let pod ochranou památkářů.
Další zajímavé stavby včetně několika kulturních památek lemují z obou stran i někdejší vodní příkop. Ochranu kodaňských úředníků si vysloužila třeba stavba s pozoruhodně tvarovanou střechou, které místní neřeknou jinak než Pagoda. Jen o pár desítek metrů dál se Christiánie pyšní i vlastní vesmírnou lodí - přezdívku UFO si vysloužil strohý příbytek ve tvaru pravidelného šestiúhelníku.
„Že je pod ochranou? Pod čí ochranou? Tohle je MŮJ dům, takže je pod MOJÍ ochranou,“ odbude mne však starousedlík, kterého cizinec bloumající kolem jeho zeleného příbytku příliš neohromil. Řadě místních je vlastně jedno, co si památkáři z centra Kodaně o jejich domech myslí – i po čtyřiceti letech jsou zkrátka přesvědčeni, že do jejich životů nemají úřady co mluvit.
