"Máte to tu hezké." To je obvyklá zdvořilostní fráze, kterou utrousíme, abychom potěšili hostitele. V bytě herce Václava Knopa by tahle fráze zněla zbytečně skromně.
Spontánní "máte to tu prostě úžasné" by bylo vhodnější. Ostatně sám majitel bez nějakého vychloubání tvrdí, že většina návštěv reaguje podobně. Kdo má alespoň trochu smysl pro romantiku, musí si v členitém půdním bytě se spoustou dřeva a starožitností připadat jako v ráji.
Zvenčí je to celkem nenápadný dům, jakých je na pražské Kampě spousta. Tenhle je jen o trochu vyšší, takže "vidí" nad všechny okolní. Historie z něj přímo dýchá.
Ke Karlovu mostu je to pár metrů, na domě visí cedule, že tu během studií pobýval skladatel Bohuslav Martinů, pod ní jiná plaketa upozorňuje, že zde žil herec Národního divadla Eduard Kohout. "Tu sem pověsil Josef Kemr, já jsem mu přitom držel štafle," říká Václav Knop.
V osmdesátých letech, kdy se sem nastěhoval, to nebylo zdaleka tak exkluzivní místo, jak ho Pražané, ale hlavně turisté, kteří pod okny nepřetržitě proudí, vnímají dnes.
"V ulicích voněly akáty, ženské si mohly z oken povídat přes celé náměstí, jaké tu bylo ticho," pamatuje si. "Byla tu jediná hospoda U Měšťánků, kam chodíval Werich. Uliční výbor nařídil klid, takže v devět vypadl poslední opilec a pak nastalo ticho.
Večer mlha, plynové lampy, málokdy jste někoho potkali," vzpomíná. Ani jeho byt nebýval tím, čím je dnes. Vlastně to vůbec byt nebyl. Byla to zanedbaná půda, ve které by jen snílek mohl jednou vidět útulný byt.
Skok o čtyři století
Knop pochází z Turnova, do Prahy se natrvalo přistěhoval v roce osmdesát čtyři, a to rovnou do tohoto domu, ovšem do jiného bytu. Získal malý byteček o třiceti metrech čtverečních, který byl k mání i s funkcí domovníka, což podle Knopa znamenalo jednou týdně sjet hadrem celý dům shora dolů a občas vyměnit žárovku na chodbě.
Půda byla v té době neobývaná, pokrytá holubím trusem, s rozbitými vikýři, jen jedna babička tam chodila věšet prádlo. "Já jsem tam tajně chodil v noci, když rozsvítili hrad. Seděl jsem ve vikýřích, koukal ven a říkal si, jak moc bych tady chtěl bydlet," vzpomíná herec.
Získal souhlas ostatních nájemníků domu, ovšem narazil na neochotu úřadů. "Přišla revoluce a oni mi to nechtěli dát, protože tušili, že z těch půd budou prachy." Pak se zase bál, aby mu půdu pod nosem nevyfoukl někdo z restituentů, který by se o ni přihlásil. Handrkování s úřady trvalo čtyři roky, ale nakonec stavět začal.
V hotovém, avšak nezařízeném bytě spal poprvé na jaře 1994. Přestěhováním se posunul rovnou o čtyři století dopředu či spíše nahoru. Ze studeného a malého přízemí, které stálo už v šestnáctém století, se vyšvihl rovnou do podkroví, které je sice nové, ale zároveň se díky nábytku a materiálům tváří jako historický interiér.
Díry, kam se podíváte
Knop měl v době rekonstrukce po rozvodu a těšil se, že si zařídí staromládenecký byt. Moc dlouho mu to ovšem nevydrželo. To musel být velký trumf, když svou současnou manželku vzal do podkroví poprvé. "Já nevím, ona to nikdy nepřiznala, ale asi to byl taky důvod, proč se do mě zamilovala," směje se.
Manželka se nastěhovala do hotového, společně zařídili jen koupelnu a kuchyni. "Tři odborníci na kuchyně odtud odešli zoufalí," říká Knop a vysvětluje, že kuchyně je stejně členitá jako zbytek bytu. "Není v ní žádný pravý úhel, každá stěna se lomí jinak. Naštěstí se našli jedni odvážní, kteří ji nakonec postavili," ulevilo se mu.
Půdní byt je rozdělený do několika pater. Z malé předsíňky stoupá kamenné schodiště do hlavní části, kde je obývací pokoj, koupelna, kuchyň a dětský pokoj, kde bydlí Knopův třináctiletý syn Kryštof.
Po dřevěných schodech se dostanete ještě do jednoho vyvýšeného patra, kde je ložnice a pracovna. Stropy jsou tu nízké, proto mají manželé matrace či televizi položené přímo na zemi.
Na podlaze je spousta zakrytých trámů, takže si návštěva musí dávat pozor na schody, snížené a zvýšené podlahy nebo prohlubeň mezi trámy v obýváku, do které šikovně zapadá sedací souprava. Knop říká: "První slovo, které se Kryštof naučil, byla díra, protože jsme na něj pořád křičeli, pozor, díra!"
Bydlím na stokoruně
Václav Knop se nepovažuje za sběratele, přesto je jeho byt plný starožitných předmětů, nábytku a obrazů, ke kterým porůznu přišel. "Třeba tamtu sedačku," ukazuje na soupravu s potahem v barvě bordó, "měla v Turnově paní z našeho baráku. Když umřela, někdo sedačku vyhodil, tak jsem si ji vzal."
Křesla u jídelního stolu dostal původně do zástavy za menší finanční půjčku známým, ale protože peníze nevrátili, souprava mu zůstala. A tak bychom mohli pokračovat.
S památkáři řešil jen jeden problém: s vikýři. Z jedné strany nebyly žádné, v bytě bylo málo světla, avšak nové mu zprvu nechtěli povolit. "To byla náhoda!" říká herec.
"Šel jsem Mosteckou ulicí a byl tam chlap, který prodával staré fotografie. Zastavil jsem se, jestli náhodou nenajdu a najednou jsem uviděl náš barák, byl to pohled od Hradu, a byly na něm vikýře! Tak jsem je zakroužkoval a na úřadě řekl, že to chci uvést do původního stavu," popisuje.
Vtipné momenty zažil i ve chvíli, kdy se ho lidé ptali, kde bydlí. Odpovídal, že na stokoruně. Na té staré zelené totiž bylo vyobrazené pražské panorama i s jeho domem.
Návštěvy jsou sice půdním bytem okouzleny, jeho majiteli však prostor v centru Prahy poněkud zevšedněl, a tak začíná být čím dál častěji svému kdysi tak milovanému bytu nevěrný.
"Jsem kluk z vesnice, potřebuju přírodu," vysvětluje a skoro omluvně přiznává: "Máme ještě domeček za Prahou, už jsem si tam leccos odvezl. Ten bych si chtěl celý ještě přestavět," plánuje a zasní se: "Tady v bytě je to krásný, přijdu, zavřu dveře a je tu nádherně. Z domečku ale vyjdu ze dveří rovnou na zahradu, dám si kafe, pes si mně sedne k nohám, vychází sluníčko."
OBLÍBENÉ MÍSTO VÁCLAVA KNOPA"To byl můj nápad," říká Václav Knop o stupňovitých skřínkách, které slouží jako schody na miniaturní balkonek. "V létě tady sedím, vypaluju zobák a pozoruju Vltavu." Schody nejsou rozměrné. "Kdybych spadl, tak už bych tu asi nebyl," směje se herec, který loni oslavil šedesátku a televizní diváci ho znají ze seriálu Hospoda. Působil v Národním divadle, je známý z dabingu, jeho životní rolí, jak z legrace říká, jsou hlášení na nádražích, která namluvil. |