Předurčil vás výtvarný talent k volbě profese designéra?
To je skoro filozofická otázka. S designem jsem se setkal na střední škole nábytkářské v Bystřici pod Hostýnem. Tenkrát jsem vůbec netušil, že role konstruktéra a designéra je oddělena, proto jsem se začal víc zabývat právě i designem.
Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Domov.
Zprvu přes architekturu, na škole mě oslovil český kubismus.
Pak mi spolužák ukázal nějaké misky, hřebeny, asi popelník, což mě celkem chytlo, a začal jsem si taky navrhovat takové věci. Až později jsem někde zjistil, že ty věci byly od Chorchojů.
Jaké zkušenosti jste si přinesl ze studijního pobytu ve Švédsku a z půlročního působení v holandském ateliéru Demakersvan?
Studium na švédské Lund University mě přivedlo k jinému pohledu na moji profesi. Do té doby jsem vnímal design jako něco hodně osobního, alespoň tak jsem to chápal z výuky na FaVU, víc jako uměleckou profesi.
Na fakultě v Lundu se jednalo o velmi racionální přístup k designu. Velkou část z procesu navrhování jsme věnovali rešerši, která se na FaVU moc neřešila. Celý proces tedy nebyl jenom o hledání originální myšlenky, ale o komplexním pochopení problematiky.
Naopak zkušenost v Demakersvan byla úplně opačná. Budova, ve které působili také Joris Laarman, Christien Meindertsma nebo Vincent de Rijk, byla hodně individualistický prostor. Tito lidé se pohybují často na hraně designu, experimentují a nebojí se jít do náročných projektů. Jde také o rešerši, ale zcela odlišnou. Nezkoumají tržní stránku produktu, ale jeho obsah. Projekty pak nemají primárně masový charakter.
Usednout k „jantaru“ umožní světlem prozářený jantarový stůl Amber, diplomová práce na škole designu ve Švédsku.
Studoval jste také sochařství. Jakým způsobem zvládáte balanc mezi volnou a užitou tvorbou?
Domnívám se, že jedno vyvažuje druhé. Studium sochařství mi dalo prostor se na věci produkty dívat jinak, nejen z jejich funkčního hlediska. Na druhou stranu ve mně byla vždycky snaha dát věcem nějakou funkci. To ze mě dělá logicky designéra. Myslím, že tato role mě baví a sedí mi víc.
Na pomezí umění a designu se mi jeví váš koncept Šperkovnice. Ohořelé dřevo, které jste použil, nezapadá do představy o materiálu, který by měl chránit drahé klenoty...
Toto je přesně ten případ, kdy mě materiál zajímal úplně jinak. Ve Šperkovnici jsem proti sobě postavil dva materiály, které působí vzájemně protichůdně ve všech ohledech. Kazeta je křehká, černá, přírodní, přičemž víko je těžké, bílé a z umělého kamene. Nebazíroval jsem na vytvoření nedobytné schránky, vždyť pokud by ji někdo ukradl, mohl by se ke šperkům dostat jakkoli poté.
Šlo mi spíš o kontrast, dialog dvou materiálů. Podobně jako u šperku, který je ve svém dvojsmyslu svátostní, ale přitom někdy bývá, nebo spíš býval vnímán jako něco hříšného. A to je přesně ten moment, kdy jsem potřeboval řešit něco jiného, než čím se běžně zabývám v designu „na zakázku“.
Hurá na Měsíc! Kufřík na nářadí MOTYL BOX autor navrhl pro geologický průzkum Měsíce.
Ryze technický přístup jste určitě musel uplatnit při návrhu nářaďového úložného systému MOTYL BOX pro geologický průzkum Měsíce. Přemýšlel jste stejnou měrou i o jeho vzhledu?
K NASA jsem se dostal díky výběru do programu S. T. A. R. Design (Space & Terrestrial Architectural Research), který byl organizován lundskou univerzitou s Johnson Space Center v Houstonu. Byla to příležitost, které jsem nemohl nevyužít. Dostat se do takového prostředí byla prostě výzva, další extrém, který jsem si chtěl vyzkoušet.
Při návrzích pro podmínky, jaké jsou mimo naši atmosféru, jsou největší nároky kladeny na funkci a spolehlivost. Dostal jsem za úkol přemýšlet nad úložným systémem nářadí.
Takže pro styling zde není příliš prostor, ten je de facto určen technickým zpracováním a vytváří se sám. Navrhl jsem princip skládání, který jsem odvodil ze skládacích knih, takže co se týká vzhledu, byl nejvíce ovlivněn takhle.
Inspirovaly vás později získané zkušenosti k výtvarnému konceptu Vnitřní vesmír, diplomové práci, za niž jste získal v roce 2010 Cenu děkana?
Pokud byste hledala souvislost s názvem, tak s NASA nemá nic společného. Celý koncept je inspirován krátkým filmem Powers of Ten od designérů Ray a Charlese Eamesových, který natočili pro IBM. Já jsem se snažil jejich princip násobení převést do hmatatelného 3D prostoru.
K práci mě také inspiroval vznik 3D studia s 3D tiskem, který v té době ještě nebyl tak populární jako dnes. Na FaVU jej tehdy založil Michal Gabriel, vedoucí ateliéru sochařství, a právě v oblasti sochařství byla tato technologie ještě dost „neohmataná“. Cítil jsem, že toho musím využít.
Vzpomínáte na vystřihovánky z časopisu ABC? Právě jednou z nich se inspiroval autor při návrhu papírové zrcadlovky Rubikon.
Co vás přivedlo k návrhu papírové vystřihovánky zrcadlovky Rubikon?
Rubikon vznikl původně jako parafráze na nastupující éru digitálních foťáků, poté jsem jej předělal do současné karikaturní podoby. Inspiroval mě k tomu student z Belgie, se kterým jsem se potkal na stáži v Rumunsku, kde fotil na cameru obscuru.
Vzpomněl jsem si na starou vystřihovánku Dírkon z časopisu ABC z roku 1979 a řekl si, že ji převedu do současnosti. Můj původní Rubikon měl v první verzi ještě další vylepšení, zoom. To se ale ukázalo pro spoustu uživatelů jako příliš složitý detail ke slepení, takže jsem od něj v té další verzi upustil.
Velmi luxusně působí kubistické šachy, ručně vyřezávané z javorového dřeva. Chtěl jste konceptem vyjádřit svou přízeň k této „královské hře“?
Jde vlastně o mou první designérskou práci, kterou jsem navrhl ještě na střední škole, kdy jsem intenzivně studoval kubismus. Také šlo o revoltu vůči secesi, kterou jsme v rámci výuky museli „vyrábět“. Šachy mi přišly jako ideální prostor pro tvůrčí seberealizaci, jednalo se tak o logické vyústění období, kterým jsem si prošel.
Nicméně v roce 2012 mě oslovila Pražská šachová společnost, abych pro ni vytvořil limitovanou edici šachů. Protože původní neodpovídaly profesionálním parametrům, neměl jsem ani dořešenu kazetu na šachy, nabídku jsem rád přijal. Vznikla tak „nelimitovaná“ limitovaná edice původně patnácti kusů, přičemž každý kus je věnován jednomu z šachových velmistrů světa.
Nelimitovaná proto, že může být vyroben další kus až v případě nového mistra světa, což se vlastně stalo minulý rok výhrou Carlsena nad Anandem, takže nyní je jich vlastně šestnáct. Sám jsem šachy už bohužel dlouho nehrál, ale občas mám dojem, že se mnou snaží někdo vyšachovat.
Exkluzivní souprava Kubistické šachy obsahuje ručně vyřezávané figurky z javorového dřeva a šachovnici.
Věřím, že nejde o vaše klienty... Jaký je vůbec váš klient?
Klientů je několik typů. Buď je to výrobce se specifickým produktem, a musím naslouchat jeho požadavkům, protože on svoje teritorium z nějakého pohledu dobře zná. On ale chce zpravidla slyšet taky názor ode mě, tím pádem si vlastně musíme vyhovět navzájem a začne dialog dvou zkušeností a názorů. Nebo je klient orientovaný na individualitu návrháře, jako například v případě firmy TON, která má celé portfolio designérů.
Právě za židli 002 pro společnost TON, kterou jste představil na Designbloku 2011, jste získal několik významných ocenění. Čím vás zadání zaujalo?
Zadání bylo skvělé už jenom tím, že šlo o ohýbanou židli pro firmu, do níž jsem jako učeň chodil na praxi. Nábytek jsem nikdy neopustil a stále se mu aktivně věnuji. Příležitost navrhnout židli ke 150 letům výroby v Bystřici pod Hostýnem mě vyprovokovala.
Novodobá klasika židle 002 navazuje na tradici ohýbaného nábytku firmy TON.
Do dětského interiéru by se hodil váš návrh houpacího psa PhDr. PSVZ. Co prozradí o hračce její tajemný název?
Jeho jméno jsem odvodil od iniciál vyjmenovaných slov bflmpsvz. Tato slovní přesmyčka navazuje na moji předchozí práci, němý sluha Mr. ZAK, jež je zalo žena na stejném principu trojrozměrných skládaček puzzle, které můžete znát třeba jako dinosaury.
Skládačka obecně inspiruje k variabilnímu řešení. Můžeme si například němého sluhu Mr. ZAK sestavit sami podle svých představ?
To ani ne, díly jsou striktně navrženy. Ale v rámci zadání jsem měl potřebu vytvořit němého sluhu jako objekt, který bude mít nějaký charakter, i když volně stojí a zrovna neslouží. Většinou je němý sluha pouze nějaký věšák na kalhoty a sako, pár tyček. Můj sluha je prostorový objekt pro lidi, jako jsem já, které nebaví věci pořád skládat.
Jaký druh nábytku nejraději navrhujete?
Nemám zálibu v konkrétním druhu nebo typu nábytku. Věnovat se ale jednomu tématu dlouhodobě vám umožní jej poznat do hloubky, takže přiměřeně asi vše. Interiéry nedělám, respektive se jim vyhýbám.
Mám dojem, že už bych asi zasahoval do něčího soukromí. Navíc mám raději přirozeně zabydlené interiéry, v nichž se odráží osobnost jejich obyvatel. Možná veřejný prostor, ten bych asi mohl dělat.
Příjemný relax nabízí Houpací pes s tajemným názvem PhDr. PSVZ, jehož vzhled připomíná známé skládačky prehistorických zvířat.
Z projektu +20%EXTRA, kterým vtipně upozorňujete na marketingové strategie, vyplývá, že vás zajímají globální problémy současného světa. Myslíte na tyto otázky při navrhování?
No, nemyslím si, že bych mohl svými produkty zrovna zachraňovat svět, ale určitě zohledňuji, jaký bude mít konečný produkt dopad v souvislosti s jeho výrobou nebo následně při jeho použití. Ačkoli nějaký butterfly efekt v případě nepatrného zlepšení jedné součástky by mohl mít vliv třeba na snížení spotřeby dřeva v Amazonii. Nikdy nevíte. Bohužel, těžko se dá navrhovat produkt s cílem, aby si jej lidé kupovali méně...
Designér Jaroslav Juřica* 1980 ve Vsetíně , český designér a sochař. V letech 2002 až 2006 studoval produktový design na Fakultě výtvarného umění v Brně, v témže roce pokračoval studiem na brněnské FaVU v ateliéru sochařství u prof. ak. soch. Michala Gabriela. Absolvoval v roce 2010, za svou diplomovou práci obdržel Cenu děkana. Během studia na FaVU získal dvouleté stipendium pro magisterské studium na School of Design při švédské Lund University, kde v roce 2009 diplomoval. Půl roku působil také v holandském studiu Demakersvan. Od počátku své kariéry se zapojuje do významných projektů u nás i v zahraničí, v roce 2008 se zúčastnil programu S. T. A. R. Design ve spolupráci s NASA Johnson Space Center v Houstonu, kde navrhl koncept MotylBox úložný nářaďový systém pro geologický průzkum Měsíce. V letech 2005 až 2010 spoluvytvářel studentskou skupinu Hubero Kororo, která se svými pracemi dostala do širokého povědomí nejen v Česku, ale i zahraničí. Od roku 2011 pracuje jako designér na volné noze. Žije a pracuje v Praze.  Jaroslav Juřica |
