Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Studuji v Tokiu. Žiji tu v naprostém all inclusive, píše Kateřina

  1:00aktualizováno  1:00
Na podzim roku 2015 jsem odjela do Tokia na univerzitu Waseda. V Praze studuji japanologii na UK a na Wasedě jsem získala roční stipendium. Bydlím na koleji v centru města ve čtvrti Šindžuku, kde je i můj kampus, píše Kateřina, která popsala svůj jeden den na koleji.

Za nájem koleje platím měsíčně 62 000 jenů, to je v přepočtu 12 400 korun. | foto: Archiv autorky

Je pozdní podzim, předpověď hlásila třináct stupňů, ve skutečnosti je však okolo osmi. Chvěji se zimou. Stojím na dvorku uprostřed parkoviště o deseti místech. Všechna jsou obsazená. Lidi zas přijeli na nedělní mši, aspoň těch pár křesťanů, co tu jsou.

Stromy okolo jsou stále obalené barevným listím. Nádhera. Ze všech stran mě objímají budovy, ta nejmenší z nich je má kolej. Z parkoviště je to blíž k zadnímu vchodu, ale snažím se mu vyhýbat. Vedle něj je totiž kuřácký koutek.

Obcházím proto budovu a hlavním vchodem, který je paradoxně schovaný v postranní uličce, vcházím do lobby s recepcí. Rovnou mířím k polici plné japonských knih z druhé ruky. Jedna za sto jenů, to je dvacet korun. Pečlivě prohlížím knížku po knížce, bohužel nenajdu nic zajímavého. Ach jo. To nejlepší už je vyprodané.

Fotogalerie

Na koleji nemáme výtah, a tak musím do smrtelného čtvrtého patra vyjít po svých. Smrtelného proto, že čtyřka se v japonštině řekne stejně jako smrt, ši. Z toho důvodu se v japonských nemocnicích, kancelářských budovách a hotelech označuje čtvrté patro rovnou pětkou. Kromě čtyřky je problematické číslo i devítka, ku. Vždy se zaleknu, když ji vyřknu. Má totiž shodnou výslovnost jako utrpení.

Konečně nahoře. Procházím dlouhou chodbou s holými zdmi na jedné straně a okny na druhé. Zastavím se u okna a chvíli sleduji dění na balkoně sousedního domu. Postává tam mladý, hubený kravaťák, vlasy na ježka a kouří. Nevím, jestli si uvědomuje, že ho každý den pozoruji. Vypadá klidně, ležérně se opírá o zábradlí a kouká do nebe. Na co dnes asi myslí? Všiml si mě a mává. Ohajóóó. Ahóóój.

Může se hodit

Club Ocean

Club Ocean - bydlení pro mladé a studenty s vysokými nároky.

Více bytů k prodeji na Reality.iDNES.cz.

Míjím kuchyň s jídelnou. Dívám se dovnitř. Uklízečka tu zas nebyla. Poličky přetékají neuklizenými talíři, pánvemi, hrnci, noži, příbory. Aspoň se našel můj oblíbený nůž. Ale kdo zas nevypnul rýžovar? Najednou slyším zpěv mužského sboru. To určitě zpívají v kostele. Koukám z malého okýnka. Nic nevidím, nicméně poznávám Vivaldiho Glorii. Zřejmě dnes spojili mši s koncertem.

Zase jsem v kuchyni déle, než jsem předpokládala. V podstatě tu trávím polovinu svého volného času. Obzvlášť se Španělkou Mariou se společné obědy pokaždé protáhnout až do odpoledního kafíčka.

Promiň, už musím jít.

Jasně. Projdeš kolem mě?

Určitě. Au.

Rukou se praštím o linku. Na to, že kuchyň sdílí deset studentů, je to prostor malý. Už ve dvou se hádáme o místo, ve třech i o nádobí. Největší poptávka je po rýžovaru, který vypadá jak malý fritovací hrnec.

Když je po večeři, stává se z jídelny studovna. Nemáme stanovenou večerku, ale neměli bychom po jedenácté dělat hluk. Ne kvůli tomu, abychom nerušili ty, kteří chtějí spát, ale proto, abychom se mohli v klidu učit.To je Japonsko. Také to občas protáhnu do tří.

Kuchyň

Kuchyň

Bílé dveře, uprostřed tučným písmem Kateřina Knaislová a kolem dokola hlavy bláznivých koček. Jsem doma. Vcházím dovnitř. Můj pokoj je na japonské poměry obrovský. Má dvanáct metrů čtverečních a i přes postel, stůl se židlí, dvě skříně, umyvadlo, ledničku a botník mi tu zbývá místo na ranní rozcvičku nebo tancování.

Ale je tu snad větší zima než venku.Taková vyspělá země, proč už konečně do svých domů nezavedou ústřední topení? Rychle zapínám klimatizaci.

Dívám se z velikého okna na stromy, které jsou vyšší než náš dům. Úžasné. Za nimi je vidět stará dřevěná svatyně. I přes zavřená okna slyším zpívat ťuhýky, sýkorky, konipasy i bulbučíky japonské.

Také bych si zazpívala, ale všechny zdi jsou tu snad papírové. Vždy, když mě potká můj tchajwanský soused, říká mi, jak mě zase ráno slyšel cvičit na muziku. Ani neví, že jsou to staré krásné české hitovky. Opravdu nerada bych poslouchala komentáře i k mému zpěvu.

Za nájem platím měsíčně 62 000 jenů, to je v přepočtu 12 400 korun. V ceně jsou kromě pokoje i poplatky za energie a internet, možnost užívání kuchyně, koupelny s klasickými západními záchody a sprchou, prádelny s pračkami a sušičkou.

Když se něco rozbije, mohu se obrátit na recepci. A když budu nemocná, mám možnost se poradit s místním doktorem nebo zdravotní sestrou Kumiko. Za Kumiko chodím ráda, protože se s ní skvěle povídá. Koleje jsou v centru Tokia, ale ruch sem nedoléhá. Okolí je klidné, tiché, plné parků. Působí jako maloměsto. Žiji tu v naprostém all inclusive.

Výzva studentům

Bydlení na kolejích celého světa

Vyfoťte svůj kolejní pokoj kdekoliv na světě, uveďte, na které koleji byly fotografie pořízeny, a popište, jak se vám na koleji bydlí, jak je pokoj zařízený, co jste na něm vylepšili, kolik má metrů čtverečních a po čem se vám bude stýskat. Zasílat můžete samozřejmě i studentské koleje v České republice.

Text + fotografie zašlete na e-mail: bydleni@idnes.cz.

Autoři:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.