Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Má nejlepší adresa. Příběhy čtyř osobností, které žijí a pracují u Vltavy

  1:00aktualizováno  1:00
Na jejích vlnách připlouvá inspirace, klidná odnáší starosti. Jak ovlivnila Vltava životy čtyř osobností s nejrůznějšími profesemi, které na jejích březích žijí a pracují?

Lukáš Otevřel, Vltava - Holešovice. Nebránil by se ani sousedům. Portů X by totiž mohlo vedle sebe stát skutečně ix. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

1.Liběna Rochová, Malostranské nábřeží

Bílé stěny, uprostřed místnosti skleněný stůl, ve váze tulipány, okny se prodírají první paprsky. Den může začít. Takhle vypadá obyčejné ráno módní návrhářky Liběny Rochové, která si ateliér na Malostranském nábřeží vysnila.

„Nosila jsem výhled na vodu v hlavě, a když mi dcera architektka ukázala prostory, nemohla jsem tomu věřit. Pamatuji si i na okamžik, kdy jsem odtud poprvé odcházela. Byl prosinec a na mostě Legií jsem si řekla, že v tomhle místě se ještě budou dít zajímavé věci. To, že jsem dnes tady, je zlom v mém nejen profesním životě,“ noří se s chutí do vzpomínek.

Fotogalerie

Voda prostupuje Liběnin život. První nápady jí nadělí hned po ranní sprše, kdy se při meditaci vrací do oblíbených Novohradských hor. Říčku Černou záhy mění za pohled na Vltavu, doplněný o vůni proměnlivou s každým ročním obdobím.

Voda se zároveň stala viditelnou paralelou její profese. Stejně jako móda přichází ve vlnách a je proměnlivá. Důkazem byla i performance na hladině, kterou otevřela jednu z výstav na Kampě. Tam ji osobně pozvala Meda Mládková.

Liěna Rochová, Studio LR

Liběna Rochová (*1951) si vyzkoušela konfekci i haute couture. Navrhování kolekcí střídá s výukou na Umprum a výlety do světa výtvarného umění, kdy k modelům přidává objekty z kovu, skla nebo papíru. Místo trendů nabízí příběhy. S těmi posledními, volně inspirovanými dílem Milana Grygara, se v březnu stala absolutní vítězkou cen Czech Grand Design.

„Inspirací byl obraz Františka Kupky, který jsem rozdělila do segmentů a nechala ho namalovat na tanečnice. Ty připluly na voru k Sovovým mlýnům, zatančily a strhly ze sebe papírové šaty. Jasně to vypovídalo o tom, že co voda přinese, taky odnese,“ vybavuje si návrhářka. Za okamžik ale loví z paměti odvrácenou stranu.

„Je to pět let, přesněji 9. března. V místnosti, kde jsem měla staré kolekce, praskl stolitrový kotel. Nádherné materiály, haute couture. Všechno vzala voda. A mně se najednou ulevilo. Nemám vztah k materiálním statkům, jsem minimalista i v oblékání, tak jsem udělala tlustou čáru. Další den přistavili kontejner a všechno jsem vyházela,“ říká bez zbytečného sentimentu. „Nechci sebe ani prostor zahlcovat. Čisto na stole, čisto v hlavě.“

2.Emanuele Ridi, Dětský ostrov

Ostrov uprostřed Prahy obsadila Itálie. Boj o restauraci s nejmagičtějším výhledem na Vltavu vyhrál Emanuele Ridi. Podnik kuchaře, který skrze obrazovky nalil do českých domácností litry olivového oleje, teď omývá ze všech stran řeka. „Vypadá jako sladkovodní moře,“ popisuje od masivního stolu výhled na Mánes a jezy.

Restaurace leží na Dětském ostrově. Jinde by ji člověk, který kdy slyšel o italské nátuře, snad ani nehledal. Hravost nenápadně splývá s říční hladinou. Má nejjednodušší možný název, který by mohla mít. Manú. Tak jeho majiteli říkaly v dětství jeho babička a maminka. Do Manú se dá přijet i na šlapadle a z mola vede cesta rovnou do baru. „Odtud si výhled na Vltavu užijí ti, kteří si chtějí dát jen kávu. Ten pohled se nikdy neomrzí,“ říká Ridi, který žije v Česku už třiadvacet let.

Emanuele Ridi, Dětský ostrov. „Kamarádi, kteří tu kdy byli, se mě vždycky vyptávají, jestli chodím pravidelně na Karlův most, jestli jsem u Vltavy. Člověk někdy zapomíná, jak je to nádherné,“ dojímá se.
Emanuele Ridi, Dětský ostrov. Podnik kuchaře, který skrze obrazovky nalil do českých domácností litry olivového oleje, teď omývá ze všech stran řeka.

Emanuele Ridi, Dětský ostrov. Podnik italského kuchaře teď omývá ze všech stran řeka.

I když se pravidelně vrací na rodnou Elbu, přiznává, že při výstupu z letadla na Ruzyni hlásí, že je doma. „Kamarádi, kteří tu kdy byli, se mě vždycky vyptávají, jestli chodím pravidelně na Karlův most, jestli jsem u Vltavy. Člověk někdy zapomíná, jak je to nádherné,“ dojímá se, zakládá ruce na prsou a bere do ruky hrníček s kávou. Přičichne si a smutně si usrkne.

Klimatizace v letadle a poslední cesta do jarní Itálie způsobily, že kvůli rýmě téměř nic necítí. Ani kdyby se z plných plic nadýchl, vůněmi zhýčkaný nos by mu o Vltavě zatím nic neprozradil. „Každá voda má svůj parfém. Některá voní po bahně, jiná po rybině. Jak voní Vltava, budu znát odpověď až po první sezoně. Teď cítím lodě, město. Určitě se mi to rozleží a třeba načichne trochu po Manú,“ usmívá se směrem do kuchyně.

Emanuele Ridi, Manú

Narodil se na Elbě v srpnu 1973. Jinak to prý být ani nemohlo, bez slunce si svůj život nedokáže vůbec představit. Stejně jako bez italských receptů, po kterých se mu po příchodu do Česka tak stýskalo, že se sám postavil za sporák. Českou kuchyni vyzval na souboj v televizních pořadech, ve kterých čtyři roky vařil jen to, co by naservíroval svým přátelům. Léto s Italem se ale letos dá zažít i bez obrazovky.

Přizval tam nejen dlouholeté kolegy z předchozích působišť, ale i nadějné nováčky. Vybral je podle jednoduchého kritéria: musí milovat svou práci a v jednotlivých jídlech o tom podávat jasný důkaz. Stačit by k tomu měly základní suroviny: ryby, těstoviny a čerstvá zelenina. Zda si do receptů přihodí ingredience z farmářských trhů na protějším břehu, zatím slibovat nechce. „Přidali jsme řepu, ale na saláty a rajčátka budeme jezdit do Itálie, kde jim počasí víc svědčí.“

V Praze pěstuje už jen klientelu. Podmínky má víc než slibné. Zahrádku má na špici ostrova a slunce mu láká zákazníky. „Čechům stačí první paprsky a hned sedíte venku, a to je třeba jen osmnáct stupňů,“ tvrdí Ridi. „Dobrou kuchyni k tomu dodám.“

3.Jana Zielinski, Kampa

„Kampa s Vltavou? To je pro mě vysněná lokalita, protože spojuje dva silné momenty - přítomnost řeky a architekturu 19. století,“ říká Jana Zielinski, jejíž jméno stojí za rovnítkem k prestižním akcím Designblok a cenám Czech Grand Design (viz Ostré nože i křehké sklo. Ceny Czech Grand Design mají své vítěze).

Zasněně se dívá směrem k domu, kam se s rodinou přestěhovala z Jinonic. Sedíme v Savoyi, kde coby štamgast ví, odkud bude nejlepší výhled. „Když jsme byt upravovali, našli jsme původní secesní malbu, takže máme jeden strop odkrytý. Spolužákům našeho syna jsme museli vysvětlit, že nemáme odřené stěny a že nám při malování nedošla barva,“ usmívá se při myšlence, že by zatřela hotový poklad.

Na Kampě prý stačí jen sundat bačkory a vyrazit ven. „Jednou za čas sbalíme rohlíky a jdeme k vodě, je to krmení kachen a racků s nejlepším výhledem,“ dodává. A když dojde pečivo, na trase jsou Sovovy mlýny plné výstav. „Dcera říká, že jsme Kampáči, takoví pankáči z Kampy,“ odhaluje termín z rodinného slovníku. Výletům na pravý břeh se nebrání, ostatně v centru má kancelář. „Mnohem zábavnější je ale levá strana. Víc parků, víc zeleně, ta naše Kampa. Počítají se samozřejmě i výlety na Letnou, kde jsem, asi jako všichni Pražáci, strávila mládí.“

K vodě ji to táhlo vždycky. Do devíti let vyrůstala u Máchova jezera, navíc v architektonicky mimořádném projektu, který byl na socialistickou éru velmi vizionářský. „Okolo jezera stály domy ve stylu kanadských chat. Ploché střechy, zvenku břidlice. Jenže tehdejší technologie neodpovídaly projektu a brzy nám tam začalo téct. Takže voda byla nejen v jezeru, ale i u nás doma,“ vybavuje si. Dnes jsou domy přestavěné k nepoznání, zbyla jen vzpomínka na koupání. „Maminka nás do vody poslala hned, jak teploměr vyskočil nad dvacet.“

Stěhování do Prahy hůř snášela, ale podvědomě se k vodě připoutala. „I když je pravda, že mě třeba nikdy žádnej kluk nevzal na rande na lodičky,“ povzdechne si. Na očekávanou otázku, jak Vltava voní, okamžitě vystřelí odpověď: „Rozkrojený meloun!“

Jana Zielinski, Kampa. Na Kampě prý stačí jen sundat bačkory a vyrazit ven.
Jana Zielinski, Kampa. „Kampa s Vltavou? To je pro mě vysněná lokalita, protože spojuje dva silné momenty - přítomnost řeky a architekturu 19. století,“ říká Jana Zielinski.

Jana Zielinski, Kampa. Na Kampě prý stačí jen sundat bačkory a vyrazit ven.

Sama sebe překvapí, s jakou jistotou je schopná pojmenovat naprosto konkrétní věc. „Jasná vodová, nasládlá vůně. Jedna z mých neoblíbenějších vůbec,“ říká s až provinilým výrazem.

Je z podstaty optimistka. Sebemenší negativa, která s řekou připlouvají, dokáže otočit ve svůj prospěch. „Festivaly, maratony a turisté k životu v centru patří. Děti sice často nemůžou spát, ale my s nimi hrajeme hru, že ohňostroje z party na lodích jsou vlastně jen takovými obry, kteří nahlas prskají. A po desáté už jim dojde dech,“ zlehčuje situaci a dodává, že největším nebezpečím, které lidem na Kampě hrozí, nejsou povodně, ale nesoustředění segwayáři.

Jana Zielinski

Vystudovala FF UK, v roce 1999 založila s Jiřím Mackem Designblok, ze kterého společně vybudovali největší přehlídku designu ve střední Evropě. V roce 2006 iniciovala vznik Výročních cen Akademie designu Czech Grand Design. Jako protiváhu si Jana Zielinski (*1975) opatruje komorní značku a galerii Křehký, na kterou s Mackem nepotřebují početný tým. Pro své dvě děti, které vychovává s manželem, divadelním režisérem Thomasem Zielinským, napsala dvě knihy.

Voda se protíná i její prací. Vodnímu živlu věnovala jeden ročník Designbloku, zařadila ho i do expozice Expa v Šanghaji a vybavuje si konkrétní instalaci s Michaelou Tomiškovou ze studia Dechem. „Vyrobily jsme malý model počasí, do kterého jsme vložily malé broušené městečko. Obě nás to nadchlo,“ říká o práci s loňskou absolutní vítězkou Czech Grand Design.

„Mám ještě jednu vodní posedlost. Posedlost vázami a nádobami na vodu. Manžel se nedávno rozhlédl po bytě a zeptal se, zda už toho doma nemáme moc. Jenže u nás musí být vždy čerstvé květiny, a to se pak tak nějak všechny hodí,“ ospravedlňuje si svou sběratelskou vášeň.

„Voda je mi blízká, ale miluju i oheň. Jsem pyroman, který jen čeká na příležitost pálit ohníčky na chalupě,“ směje se a hned dodává, že dnes už to ani na venkově není tak snadné. „Všichni si hned stěžují, asi to budeme muset přenést na Kampu. A hasit můžeme Vltavou.“

4.Lukáš Otevřel, Vltava - Holešovice

Když byl malý, pod oknem mu tekl nenápadný splávek. Teď je Lukáš Otevřel jako voda, která oživuje a kultivuje. Se svými projekty začal na Smíchově, kde po letech příprav a vyjednávání otevřel Výletní kino. Přidal i plovoucí galerii podle návrhu Jerryho Kozy.

„Poprvé jsme vypluli v roce 2013 a kotvili naproti Tančícímu domu. Pak nás zasekla nejasná koncepce náplavek, u kterých není dodnes možné volně kotvit. Usadili jsme se v Holešovicích a dnes to pronajímáme na krátkodobé pobyty turistům a komerční akce,“ říká a vytahuje rukávy trička s námořnickými pruhy.

Roli kapitána Portu X si sám několikrát vyzkoušel. „Lidi, kteří si plánují výlety po památkách, se často přiznávají, že polovinu času se prováleli v křesle. Po čase výhled na hladinu zevšední, a tak se dá normálně fungovat a přestat civět ven. Klidně bych v Portu bydlel natrvalo.“

Lukáš Otevřel, Vltava - Holešovice. Roli kapitána Portu X si sám několikrát vyzkoušel.

Lukáš Otevřel, Vltava - Holešovice. Roli kapitána Portu X si sám několikrát vyzkoušel.

Nebránil by se ani sousedům. Portů X by totiž mohlo vedle sebe stát skutečně ix. Variabilita dílů, z nichž se skládá, je téměř nekonečná. Stejně jako případná vodní parcela. Metr čtvereční vyjde jako na souši zhruba na osmdesát tisíc. A když případného majitele omrzí panoramata nebo zimní bruslení, může pasivní dům klidně rozbalit na louce bez infrastruktury.

„Ve Vltavě vidím radost z léta. Je to vůně dětství. Když do ní skočím, nemám pocit, že bych se měl hned osprchovat,“ tvrdí a dodává, že je stále co prozkoumávat. „Každý se může stát mořeplavcem v malém a z loďky třeba objevit tenisové kurty, na které si pak dojde zapinkat.“

Lukáš Otevřel, Port X

Absolvent marketingové komunikace, kterému mozek pálí takovou rychlostí, že mu ostatní kolegové v oboru a PR sotva stačí, když nejsou na stejné vlně. Od roku 2007 pracuje s ateliérem SAD a Jerrym Kozou na projektech plovoucích domů. Lukáš Otevřel (*1980) stojí i za Zelenými trhy, které farmářům přinesly mobilní stánky, a Výletním kinem na Smíchově. Má manželku, dvě děti a dalších asi milion nerealizovaných nápadů, kterým by se nejraději věnoval naráz.

K euforii, kterou zažil na ranních večírcích U Bukanýra, přidává i negativa. „Voda mi sebrala iluze, že to na ní nemusí být až tak svobodné. U náplavky je dnes šrumec a žije si svým životem. Je to taková ‚Neberte nám svobodu‘ zóna. My teď máme jedinečnou příležitost definovat pravidla, ale zároveň to nezkazit. Stačí se zamyslet.“

Hlavu plnou nápadů má i on. K Portu chce výhledově přidat tažné zařízení, rozjet půjčovnu piknikových lodí a spustit aplikaci s návodem na šetrnější životní styl.

„Začít můžeme třeba tím, že nám každý den ráno pípne upozornění, abychom po čištění zubů pořádně utáhli kohoutek,“ naznačuje projekt Planet Saver. Začal s tím rovnou u sebe. „Máme dvě děti, takže je to s vodou trochu složitější. Třeba já si po nich dávám vanu. Sprchování je u nás vždy narychlo. Šetříme i tím, že používáme nástavec, který umožňuje vodu kombinovat se vzduchem,“ vybavuje si chod domácnosti. Nešetří pouze v jednom případě: když dodržuje pitný režim. „To dám i pět litrů denně.“

Autoři:




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.