Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Na samotě u lesa. Jak doopravdy žijí lidé, kteří se vzdali města

  1:00aktualizováno  1:00
Cesta k dobrovolné skromnosti nemusí nutně znamenat dřinu u valchy ani život bez vody a topení. Magazín Víkend DNES přinesl tři minipříběhy o tom, jak doopravdy žijí lidé, kteří se vzdali města.

Na Větrné hůrce žije se třemi dětmi a manželem Julie Jungwirthová. Na Vysočině fouká, les je od jejich domku sice kousek, ale dům stojí na kopci. Proto Juliin manžel začal před lety sázet stromy. | foto: Archiv Julie Jungwirthové

Dva psi nás vítají hned za lípou u rybníka. Svažitá louka kvete nejen letními kytkami, z trávy se zvedají záhony plné brambor, zelí, kapusty, brokolice, cuket a dýní. Rostou tu jahody, mrkev, kedlubny, kvete brutnák, keře plodí rybíz a angrešt. Zahradníkův ráj se obejde bez okopávání a rovných řádků, tady se pěstuje takzvaně permakulturně.

Na louce stojí maringotka s přístavbou, o kus dál majestátní slaměný dům s rozkvetlou střechou plnou netřesků. Z něj vychází majitelka domu. Alžběta Jasanskáa její manžel se před šesti lety rozhodli, že opustí město a odejdou na venkov.

Fotogalerie

„Neutekli jsme, nešli jsme se sem schovat. Šli jsme sem žít jinak. A naplňuje nás to.“ Manželé se živí jako muzikoterapeuti, jezdí po školkách a školách s bubny a flétnami, Pavel Jasanský bubny i vyrábí, Alžběta učí v nedaleké Luži. Ačkoli oba jako malí jezdili na tábory a hodně času trávili v přírodě, život na venkově jim přinesl řadu situací, na které nebyli připraveni.

„Na začátku jsme byli jak ,dva písaři‘. Na všechno knížky s obrázky. Načetli jsme spoustu teorie. Jenže praxe se liší, zahrada je každý rok jiná. Učíme se za pochodu. Sousedka se ptala, jestli už máme zasazené brambory jako všichni. A hned nám dala kýbl, že jí zbyly. Tak jsme taky zasadili, i když podle chytrých knížek bylo ještě brzy,“ směje se Alžběta.

Pračka, myčka, internet

V tomto prvním příběhu museli Jasanští z původních představ značně slevit, ze začátku měli třeba v plánu prát ručně. „To mě rychle přešlo. Žili jsme v maringotce, stavba domu trvala pět let, i když jsme si mysleli, že to zvládneme za tři. Do maringotky jsme se nastěhovali v listopadu, pro vodu jsme chodili k obecní studni, elektřinu brali z autobaterie, nebo od sousedů, ale ti ji občas vypojili. Pak nasněžilo, sníh sahal do půli lýtek. Živly si nás přišly otestovat,“ popisuje začátky Alžběta.

Dnes u nich pere pračka koupená z druhé ruky, kterou Alžběta zapíná jen na noční proud. Vyprané prádlo hází do lavoru, věšet jdeme do lesíku za domem, kde jsou mezi stromy natažené šňůry. Nešikovně ometám dlouhou peřinu na zemi v jehličí. Naše babičky by ji hned šly znovu vyprat, naškrobit, vybělit. My se tomu smějeme. V 21. století nemusí člověk šetřit cíchy z výbavy, nové povlečení se dá koupit za pakatel.

Právě vztah k věcem, krajině, penězům a práci byl pro Jasanské podstatným důvodem, který je dovedl k přesunu na venkov. „Nejsme závislí na tom, zda někdo ohřeje a pošle vodu v trubkách, zda pojede tramvaj. Ve městě je o člověka postaráno. Stačí zaplatit. Pak tam ale taky mizí odpovědnost. Odpadky někdo odveze, vodu někdo ohřeje, vyčistí. Možná je to tak, že skrze ty peníze to už pak ztrácí hodnotu a smysl, nejde si na to sáhnout,“ uvažuje Alžběta.

Přesto Jasanští neodmítají civilizační vymoženosti. A nejde jen o pračku. Jak v domku, tak v maringotce, která teď slouží jako ubytování pro hosty, mají myčku. Protože mytí nádobí zabere člověku hodinu času denně, kterou je možné strávit na zahradě prací, jež přinese plody.

Ovšem ani s myčkou to nebylo jednoduché, několik týdnů jim stála v kuchyni nezapojená, protože Pavel o ni moc nestál. Zapojil ji prý až ve chvíli, kdy mu Alžběta pohrozila, že mu schová motorovou pilu. Další vynález, bez kterého se na samotě neobejdou. Mimochodem, v maringotce, ve slaměném domě a zčásti i na zahradě je perfektní internetové pokrytí.

Zpátky k domu jdeme přes louku zkontrolovat hospodářství. Jasanští nechtěli nejprve žádná zvířata kromě psa, ale k tomu prvnímu brzy přibyl druhý zachráněný a přišly i kočky.

Hej rup. Na stavbě pomáhala se slámou i hlínou parta kamarádů.

Hej rup. Na stavbě pomáhala se slámou i hlínou parta kamarádů.

Jednou z naivních představ v začátcích bylo i to, že hektarovou louku pokosí kosou. Jenomže skloubit práci v okolních městech se stavbou domu a péčí o zahradu bylo tak akorát, takže si na spásání trávy pořídili ovce. A pak dostali i dvě kozy. „Darmožroutky!“ láteří Alžběta. „Mléko zatím nedávají, navíc teď utekly z ohrady a ožraly půl zahrady. Včetně keřů, které opečovávám pět let. To jsem na ně křičela, že z nich uděláme bubny.“

Do lavoru od prádla sbíráme večeři: cibuli, brambory, kapustu, kedluben, mrkev, spoustu zelených natí, o kterých ani nevím, jak se jmenují. Večeříme polévku sedmi chutí a do oken se opírá zapadající slunce. Idyla.

Idyla, za kterou je spousta dřiny. „Bylo těžké to ustát hlavně v našem vztahu s Pavlem. Napjaté finance, splácíme hypotéku, takže tu nemůžeme být pořád, jezdíme za prací. Jeden rok se Pavel ošklivě pořezal na cirkulárce, pak jsem měla zdravotní problémy já,“ říká Alžběta.

Ptám se, co cítí, když vidí, že to přestáli, že vybudovali nádherný ekologický dům. „Jsem vděčná, že to funguje. Tady byla jen louka. Po pěti letech už jsou znát rozrůstající se keře a stromy, letos mám prvně květinové záhony a nepřestávám žasnout nad tím, jak se to všechno samo rozrůstá. Tohle všechno mi dává větší smysl než řešit, s kým kdy půjdu na kafe, kdy do posilovny, co budu dělat doma po práci.“

Na Větrné hůrce

Příběh druhý. Na Větrné hůrce žije se třemi dětmi a manželem Julie Jungwirthová. Na Vysočině fouká, les je od jejich domku sice kousek, ale dům stojí na kopci. Proto Juliin manžel začal před lety sázet stromy. Hospodaří na hektarovém pozemku, kam není přivedený plyn, takže se tady jednou bude třeba topit vlastním dřevem.

Borovice, modříny, japonské topoly, duby. Na zahradě aby se člověk bál došlápnout, každou chvíli se ozývá „Pozor, stromek!“ Pracovat jezdí do města, stromky má jako koníček. K tomu chov slepic, prasat nebo kačen. A přece tráví večery u počítače, vyhledává totiž informace o chovu zvířat.

Julie si užívá večery na lavičce před domem a kouká na hvězdy. „Ve městě nic takového neuvidíte. Navíc tady je skutečné ticho, to jsem v Brně, kde jsem dřív žila, nikdy nezažila.“

Dvě starší děti vozí do blízkého městečka do školky. Plenky pro nejmenší dcerku používá látkové. U domu mají vlastní čističku, a tak vodou, která by jinak tekla do odpadu, zalévají záhony.

„Přestože trávíme každý den nějaký čas na cestě tam a zpátky, přestože praní látkových plenek i jejich skládání trvá, mám tady mnohem víc volna, než jsem měla ve městě. Než v centru vypravíte tři děti na pískoviště do parku, než tam s nimi dojedete... Tady stačí otevřít dveře na zahradu a děti vypustit. Navíc když jsem ve městě seděla na lavičce a sledovala děti, jak si na písku hrají, běželo mi hlavou, kolik mi stojí doma práce. To tady odpadá,“ směje se Julie.

Nedávno ji navštívila kamarádka z města, která byla v šoku právě z toho, jakou volnost tu děti (tím pádem i jejich rodiče) mají. „Je zvyklá své dítě všude po městě doprovázet, ale tady na samotě ty starší děti opravdu stačí hlídat z okna.“ Život na venkově je pro ni navíc levnější, odpadají výdaje za víkendové aktivity, zábavní parky, akvacentra. „Nejlepší zábava je stejně les,“ tvrdí Julie.

Do města a zpátky

A ještě třetí venkovské zastavení. Korektorka a blogerka Lenka Kavalířová žila do 20 let u rodičů na vesnici. Každé ráno vyšla naboso ven, otrhala plody ze zahrady, snídala v zeleni. Pak se ráda přesunula do podnájmu ve městě, kde měla vše na dosah - kamarády, kavárny, kulturu.

Korektorka a blogerka Lenka Kavalířová žila do 20 let u rodičů na vesnici. Pak odešla do města, aby časem koupila vybydlenou chaloupku ve vsi na okraji Chřibů, s malou zahrádkou, zato s vlastním políčkem.

Lenka Kavalířová vyrostla na vesnici, pak odešla do města a dnes se stará o chaloupku.

Jenomže Lence chyběla zahrada. Nejprve se s přítelkyní staraly o půjčenou zahrádku za Brnem, ale když jim majitelé pokosili bylinky a když si spočítaly, že se tam dostanou maximálně jednou týdně, protože cesta trvala hodinu, dostalo vlastní bydlení na venkově hmatatelnější kontury.

Hledaly domek na jižní Moravě ve vsi, kam by jezdily vlaky. Nakonec sehnaly vybydlenou chaloupku ve vsi na okraji Chřibů, s malou zahrádkou, zato s vlastním políčkem.

Zatím sem jezdí pouze na víkendy. „Beru to jako velkou školu, nabírám zkušenosti, učím se. Vlastně je skoro všechno pořád přede mnou, zatím jsme se postaraly jen o zahradu a o vyklizení nepořádku a zútulnění domu. Teprve teď začínám pracovat na první místnosti. Zeptejte se za rok, jak jsme daleko,“ říká.

Ovšem s každým dalším návratem do města se těší, až se přesunou úplně. „Dřív mi město nevadilo, ale teď mám pokaždé pocit, že se vracím do stísněného prostoru, mezi davy, hluk a smrad, a už se těším, až zase zmizím,“ směje se Lenka.

Přitom na chaloupce topí dřevem v kamnech a ohřívá na nich i vodu na mytí. Do komfortu to má daleko, je to spíš taková lepší chata. „Chceme být co nejméně závislé na systému, klidně i za cenu nepohodlí.“ Čistý vzduch nebo třeba lesy a louky plné léčivek, které Lenka suší na čaj, to drobné nepohodlí bohatě vyváží.

Plné ruce práce

Filozof Milan Machovec si jednou povzdechl: „Chodíme po asfaltu, ne po dobré zemi, vzhlížíme na neon, ne na hvězdné nebe nad námi. Jak ještě můžeme nazřít mravní řád kosmu a lidského života?“

Nevím, jestli v těch třech navštívených domcích a na jejich zahrádkách někdo filozofuje o mravnosti či o smyslu bytí. U Luže se zrovna spravují ohrady, na Vysočině okopávají stromečky a přebalují děti, pod Chřiby zprovoznily kamna, stloukly postele a plánují novou omítku. Připadá mi, že není nad to mít plné ruce práce, jejíž výsledky jsou přímé a hmatatelné.

Cesta z města

Odejít z města není nic nového, už na začátku 90. let tento trend popsala socioložka Hana Librová v knize Pestří a zelení. Tehdy byli tito „blázni“ spíš pro smích. Po revoluci jsme se snažili užít si všeho, co kapitalismus nabízel, a tito lidé se toho vědomě zříkali.

Dnes jich je mnohem více, hlavně mezi mladými, kteří vystudovali ve městech vysoké školy, ale místo toho, aby se tam i usadili, snaží se žít v souladu s přírodou, co nejvíce si toho vypěstovat a šetrně nakládat s odpady. Odchod na venkov nemusí být útěkem před civilizací.

Spíš cestou k sobě, touhou osahat si vlastní možnosti, pokusit se „narovnat“ vztah mezi prací a láskou. Neboli: nasekat dříví znamená vyhřát dům, zalít zahradu znamená dobře a zdravě se najíst. Ve městě tento přímý vztah práce a lásky mizí, kolotoč vydělávání a utrácení se točí rychleji než na vesnici, postrádající lákadla kaváren a supermarketů.





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.