koláž

koláž | foto: kolážiDNES.cz

Blázni, exoti, nebo šťastlivci? Češi, kteří se rozhodli žít jinak

  • 66
Herec bydlí v maringotce, rodina na lodi a kapitán stíhacího letectva ve staré tvrzi. Mladí manželé našli štěstí v domě ze slámy, další zvolil život v jurtě. Někteří je mají za blázny, jiní se jejich životem inspirují. Pro ně vyhlašujeme seriál Proti proudu.

Příběh první Herec žije v maringotce na břehu rybníka

Oblast Českého středohoří a Kokořínska s kopcovitým terénem, lesy a magickou atmosférou se stala druhým domovem herce a člena Divadla Na Zábradlí Stanislava Majera. Jeho maringotka Gotka tu už víc než rok stojí na břehu rybníka, od kterého člověk nemá šanci spatřit cokoli, co připomíná civilizaci.

"Potřeboval jsem někde dobíjet baterky, které ve městě rychle dojdou," říká majitel pojízdného obydlí na velkých pneumatikách, který hraje například v seriálu Ulice. Spojení dvou Majerových profesí, tou druhou je truhlář, má v souvislosti s jeho bydlením skutečně velký význam.

Herec s maringotkou

Maringotka se dá tudíž využít nejen k osobnímu odpočinku, ale rázem je z ní po vyklizení několika kusů nábytku čistý prostor, který může sloužit jako dílna, zkušebna, tělocvična, kinosál nebo i divadlo. "Je variabilní a hravý, dá se tu z mého pohledu dělat cokoli. To je pro mě asi nejpodstatnější," tvrdí Majer.

Gotka má však i další rozměr, společenský, a to na lokální úrovni. "Ještě předtím, než jsem si pořídil maringotku, jsem chtěl pořádat pro lidi z daného místa, kde právě budu, letní kino.

Pošlete příběh. Odměníme vás

Pošlete nám své zajímavé netradiční bydlení. Na e-mail: bydleni@idnes.cz stačí poslat snímky vašeho domu či bytu a cestu, kterou jste za svým snem museli urazit. Zveřejněné příspěvky odměníme.

Pak jsem zjistil, že Gotka je na to úplně ideální. Stačí jedna stěna natřená na bílo místo plátna, projektor napojený na externí zdroj a dá se kino udělat například uprostřed lesa. Největší úspěch měl letňák u skautů. Přišly však například i děti z táborů a jednoho dětského domova," vypráví herec.

Uvnitř sice nenajdete mnoho věcí, ale všechno působí velmi stroze a čistě. To, že je Stanislav Majer vyučený truhlář, se na maringotce hodně podepsalo. Spolu s otcem tu udělali dřevěnou podlahu. Topí se kamny, takže je tam krásně teplo i v zimě.

Příběh druhý S rodinou bydlí v přístavu ve sto let staré lodi

Jiří Pěknice prožil u Vltavy své dětství a ani v dospělosti si nedokázal představit život bez výhledu na vodní hladinu. Proto už dvanáct let společně s ženou, dvojčaty a psem bydlí na přístavní nákladní lodi z roku 1908, přivezené z Hamburku. S tou nyní kotví v Praze u Smíchova.

"Ta si pamatuje ještě císaře pána, je v ní kus historie. Takové tahaly remorkéry po Labi. Když jsem ji koupil, byla to jen holá vana a k mému překvapení byla v lepším stavu než třicet let staré lodě," říká asi jediný člověk v Česku, který si vybral bydlení na podobném druhu plavidla.

S rodinou na Vltavě

Jeho stoletá magdeburská loď je dispozičně zhruba tři plus jedna. Nahoře je salon, který splňuje vlastnosti jídelny a kuchyně. V podpalubí najdete obývací a dětský pokoj, ložnici a koupelnu.

Vše je přiměřené délce (19 metrů) a šířce (4,5 metru) lodi, takže si nepředstavujte žádné rozlehlé prostory. Dohromady však přesto rodina bydlí téměř na 90 metrech čtverečních obytné plochy.

Pokoje v dolní části jsou trochu stísněné, zato mají specifický styl. A když sedíme u Pěkniců na palubě a povídáme si, loď se příjemně pohupuje.

Třetí příběh Stíhačku vyměnil za zednickou lžíci. Zachránil tvrz

Bývalý kapitán stíhacího letectva Zdeněk Švejda sedával v kokpitu migů. Ty později vyměnil za montérky a vápnem sežrané ruce. Slíbil svému otci, že zachrání rozpadající se tvrz v Drslavicích.

V roce 1991 si bývalý kapitán stíhacího letectva Zdeněk Švejda přivydělává jako brigádník v Jaderné elektrárně Temelín. Za hodinový plat 19,50 hrubého čistí rezavé konstrukce drátěným kartáčem. A občas se ohlédne k nebi: když nad sebou slyší motory stíhaček, nikdy nezapomene kamarádům mávnout.

Po smrti babičky z dědictví vyplyne, že rodině patří zbytky tvrze neurčitého věku v jihočeských Drslavicích. Objekt rozvalený na stráni čekala demolice a poslední, co by kohokoli napadlo, bylo, že tu hromadu kamení lze ještě někdy poskládat dohromady.

Naprostou většinu oprav dělá její majitel, Zdeněk Švejda, vlastníma rukama.

První zmínka o tvrzi pochází z roku 1384, ale už tehdy byla nejméně dvě stě let stará. Patřila Rožmberkům, poté Schwarzenbergům, ti z ní udělali v roce 1777 sýpky a mezi léty 1800–1930 ji po částech rozprodali chudině. Mezi nimi byl Švejdův pradědeček, jeho otec se v tvrzi v roce 1933 narodil.

Dál už je jeho vyprávění poměrně prosté: osmnáct let tu až šestnáct hodin denně pracuje vlastníma rukama. Naučil se tak několik řemesel, protože "zjednat si firmu" je mimo jeho finanční možnosti. A navíc si myslí, že "oprava na zakázku" není přesně to, čím by podle svých představ slib naplnil.

Během let, kdy ruinu dává dohromady, jej zastavila až borelióza a totální vyčerpání organismu.

Zachraňuje tvrz v Drslavicích

"Seděl jsem tady v křesle a půl roku se nemohl ani pohnout," vzpomíná. Na rekonstrukci tvrze padl veškerý majetek. Rodina bývalého pilota se zbavila i všech dalších nemovitostí a peníze prostavěla v Drslavicích.

"Dostal jsem i dotace od státu a kraje," říká Zdeněk Švejda, "a dvakrát mi sem přišli nabídnout dotaci z fondů Evropské unie. Mělo to jeden háček: ze slíbených sto milionů odevzdám 40 procent někam. Tak jsem je k...y hnal svinským krokem. Tímhle tvrz ušpinit nemůžu," vysvětluje.

V současné době se pohybuje ne pod hranicí životního minima, ale spíš pod hranicí přežití. "Dlužím na sociálním i zdravotním. A ani moc nevím, jestli budeme mít letos na uhlí," konstatuje docela s klidem, "ale zatím se vždycky stalo něco, co nám pomohlo přežít."

Příběh čtvrtý Rodina žije ve slaměném balíku, ale bez myší

Sochař Lukáš Gavlovský žije s rodinou v malé obci asi 40 kilometrů jihovýchodně od Prahy. Jejich domovem je stará stodola. Dřevo, sláma a hlína tvoří vestavěný byt ve tvaru slámového balíku. Jakési srdce rozlehlého a trochu neutěšeného kamenného stavení.

Lukáš Gavlovský, který pracuje s přírodními materiály, si takové bydlení vymyslel sám a s architektem Oliverem Kálnássym je spoluautorem celé stavby. Od začátku měl jasně rozmyšlené, co chce.

Otevřený prostor je pouze pomyslně rozdělený na kuchyň, obývací pokoj, ložnici, pracovnu, dětský pokoj a koupelnu.

"Celý dům je recyklovatelný. Výplň a zateplení tvoří sláma, zvenku i zevnitř je budova omítnuta hlínou a vnitřek prostoru je povětšinou ze dřeva. Ten, kdo sem přijde po nás, může dům rozebrat. Slámou se dá podestlat dobytek nebo ji lze jednoduše spálit. Nevznikne žádný nebo jen velmi malý chemický odpad. Navíc narušujeme dnešní trendy. Dřevo se v současné době natírá automaticky proti škůdcům. Já jsem použil jen přírodní sůl, a to dokonce pouze na nosné konstrukční prvky ukryté ve stěnách. Zvykli jsme si, že nám v některých kmenech v interiéru vržou tesaříci."

Rodina ve slaměném domě

Přímá účast majitele na stavbě je vidět v každém detailu. Rezonují v něm jeho nápady a práce. Dům působí mile, klidně, sympaticky a neodfláknutě. Život tu probíhá tak na 50 metrech čtverečních. Každý metr je však poctivě využitý.

Vzhledem k velikosti stodoly je byt poměrně malý. Má vestavěné patro, takže se dělí prakticky pouze horizontálně. Nikde nejsou žádné dveře, tudíž žádné oddělené místnosti. Vznikl jakýsi open space, tedy jeden otevřený prostor. Jen pomyslně je rozdělený na kuchyň, obývací pokoj, ložnici, pracovnu, dětský pokoj a koupelnu.

Příběh pátý Na radu herce Duška bydlí v jurtě

Máte pocit, že v mongolské jurtě mohou žít jen blázni? Omyl. Psycholog a herec Petr Knotek zvaný Pjér la Še'z v ní bydlí už několik let a je v ní spokojený. I když, jak tvrdí, do konzumního života společnosti se příliš nehodí.

Jurtu si postavil Petr Knotek (hrál mimo jiné ve filmu Musíme si pomáhat) pár kilometrů od Prahy, na pozemku, kde zboural starý srub. "Potřeboval jsem něco, co mohu rychle postavit a zatopit tam. Uvažoval jsem o dřevostavbě, ale pak přišel kamarád a kolega z divadla Jaroslav Dušek s nápadem, ať si postavím jurtu," říká hrdý majitel tradičního mongolského přístřeší. (Čtěte zde, jak si herec Dušek vlastníma rukama postavil hliněný domek.)

Šťastný v jurtě

"Ta myšlenka mi přišla úplně nesmyslná, ale Jaroslav mě naložil do auta a odvezl ke známému, který v jurtě bydlel. Když jsem vstoupil dovnitř, připadalo mi, že jsem uprostřed chrámu. Anebo že je to obraz vesmíru," dodává a spokojeně se rozhlíží po obvodu svého kruhového obydlí o průměru šesti metrů. Jeho duchovní rozměr byl pro Knotka, který se zabývá hlubinnou psychoterapií, rozhodující.

Jurta stojí na kopci, kde je z ní skvělý výhled do protějších lesů, oproti tradičním mongolským stanům ji majitel lehce uzpůsobil: dřevěná podlaha, kamna, improvizovaný komín, postel a malá skříňka jako "svatostánek" podle mongolského zvyku, má ji na věci, které pro něj hodně znamenají.

"Mongolem se stát nehodlám, i když jsou mi sympatičtí," říká. Ani jejich tradiční zvyky nedodržuje. Obyvatelé stepí například obydlí stěhují pokaždé, když někdo zakopne o práh anebo se praští do hlavy o futro dveří.

Podívejte se na video Američana, který přestavěl kontejner na odpadky na malý byt.

"To bych se stěhoval pořád," směje se a mně se vybaví náš neohrabaný příchod. V jurtě je překvapivě příjemně, útulno, z postranního okna i kulatého okna ve stropě jde spousta světla.

"Slyším vítr, let ptáků, kdybych neměl rodinu, nikdy už bych nechtěl bydlet jinde než tady. Ale abych s ní mohl být víc, stavím teď na stejném pozemku menší domek," říká Knotek.

Oproti domu na jurtu nepotřebujete stavební povolení. Stan je lehký, plátno pevně drží na dřevěném žebroví, nevadí mu návaly sněhu ani větru. Vítr se po kulaté konstrukci krásně sveze a vše je pouze z přírodních materiálů. Elektřina je sem zavedená, vodu čerpá ze studny, ale koupelnu tu nenajdete, otužilec Knotek se myje venku.