Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vesnice z Chalupářů. Jak se v ní žije 40 let od natáčení seriálu

  1:00aktualizováno  1:00
Před 40 lety vznikl oblíbený seriál Chalupáři. Vítejte ve Višňové, kde se příběh o pražském důchodci Evženu Humlovi a místním všeumělovi Bohouši Císařovi natáčel. Jejich filmovou chalupu byste dnes v obci u Příbrami nepoznali. Jenže ono se to tady od seriálu pořádně lišilo už v 70. letech.

Vůbec jsem nečekal, že si ve Višňové budu připadat jako Jiří Sovák. A přece se to stalo. Stáli jsme s fotografem u zarostlého rybníčka, zvědavě pokukovali kolem, když se od právě natíraného plotu zvesela ozvalo: „Jdete na toho kapra, jo?“

Zasmáli jsme se. Oba. Já i starousedlík. Každý přece díky památnému filmovému rýpnutí Josefa Hlinomaze do Sováka ví, že posledního kapra z toho rybníčku vylovili husiti. Každý, kdo aspoň jednou sledoval nejčastěji reprízovaný seriál českých televizí. Každý kromě přítomného fotografa.

Višňová si Chalupáře užila

„Vy jste fakt z Chalupářů neviděl ani kousek?“ diví se mu další místní obyvatel Josef Bartoš. „To je až neuvěřitelné, takových vás v téhle zemi moc nebude. Musíte to brzo napravit, hodně se nasmějete.“

U rybníčku s námi nestojí náhodou. Pamatujete si scénu, jak tady Sovák alias penzista Evžen Huml nahodil pruty do vody, ale vtom sem s kvílející sirénou vtrhli požárníci na cvičení? Jedním z nich by v reálu byl určitě i Bartoš, roky člen zdejšího dobrovolného hasičského sboru. Prý se tady opravdu s hadicemi občas cvičilo. A ryby tu taky nikdy nebyly.

Třešňová, nebo Višňová?

Jenže jinak se i podle jeho vyprávění skutečnost od seriálu spíš odlišuje. Předně se Višňová ve filmu jmenovala Třešňová. Vzorem pro hlavní postavy vůbec nebyli zdejší rodáci, ale známí scenáristy Václava Pavla Borovičky z podkrkonošských Markoušovic.

V chalupě Bohouše Císaře nikdy nestál orchestrion, soukromý majitel ho zapůjčoval jen do filmových ateliérů v pražské Hostivaři. Ostatně žádný z nasnímaných interiérů nepochází z obce nad říčkou Kocábou.

Višňová ani neměla vlastní zemědělské družstvo, spadala pod JZD Dlouhá Lhota. Seriálová drůbežárna se natáčela v pár kilometrů vzdálených Jelencích, chata Dáši Fuchsové (Jiřina Bohdalová) až u Dobříše. Většina skutečných obyvatel v 70. letech dokonce ani nedělala v zemědělství.

„Ženy z Višňové pracovaly hodně v lese, sázely stromky ve školkách, muži si vydělávali hlavně v nedalekých uranových dolech u Příbrami,“ potvrzuje místní učitelka Helena Přibylová. „Bohouš pana Kemra by tak ve skutečnosti byl ze všeho nejspíš vysloužilým horníkem.“

U hospody Místo, které zůstalo hodně podobné, stále stojí dokonce i pumpa...
U hospody. Místo, které zůstalo hodně podobné, stále stojí dokonce i pumpa...

U hospody Místo, které zůstalo hodně podobné, stále stojí dokonce i pumpa vpravo.

Právě před Bohoušovou chalupou, do které se podle scénáře nastěhoval na vejminek pražský revizor Huml, na vás ty rozdíly nejvíc padnou. Je k nepoznání. Místo romantického stavení obyčejný normalizační barák, který majitelé díky 18 tisícům korun za natáčecí pronájem zvýšili o jedno patro. Dřevěnou verandu nahradila zděná.

Na zahradě stojí rozhrkaná stodola, po proslulé kadibudce ani památka. Kolem běhá navrčený hafan, o kterém by pan Huml rozhodně neprohlásil, že „je to ohař, kterého si odnese i kos“. A u sousedů dva chlapi v montérkách, kteří se na otázku o Chalupářích omlouvají, že je neznají, protože jsou z Ukrajiny a jen tady na pár týdnů pracují.

„Vidíte, to je další rozdíl oproti minulosti,“ přemýšlí Josef Bartoš. „Dřív byl ve Višňové Bohoušem Císařem každý druhý. Všichni ovládali devět řemesel, dělali si všemožné práce sami. Taky když se vyhlašovaly dobrovolné brigády, stavělo se zdravotní středisko nebo požární zbrojnice, dorazilo nás i pětasedmdesát. Dneska by z místních nepřišel nikdo.“

Slavní chalupáři v e-knize

Chalupaření se věnoval nejen seriál Chalupáři. Přečtěte si, jak trávili čas na chalupách slavní herci, například Miloš Kopecký, Josef Kemr, Jaroslav Marvan, Rudolf Hrušínský nebo Helena Růžičková - v e-knize Chalupáři stříbrného plátna

Zatímco dřív si prý lidi navzájem pomáhali, dnes si spíš závidí. Rodinné i kamarádské vazby byly pevnější. V těch 70. letech k sobě podle jeho mínění mívali na vesnici blíž. Většinou pracovali spolu, byli v intenzivnějším kontaktu, kdežto dnes už jejich zaměstnání nejsou zdaleka tolik spjatá s obcí. Vždyť teď spousta Višňováků dojíždí za prací až do 60 kilometrů vzdálené Prahy.

„Dneska pomalu nevidíte, že by někdo makal na poli,“ tvrdí Bartoš. „Samozřejmě je to i tím, že se ohromně změnila mechanizace. Šla dopředu. Jeden den jdete se psem kolem zarostlého a druhý se nestačíte divit, kolik luk je posečeno, kolik polí sklizeno.“

Legrace s Menšíkem

Jak procházíme vesnicí, je hned jasné, že toho tady po seriálu moc nezbylo. Těsně po natáčení zůstaly kolem rybníčka kulatinové stánky a rybářská bašta z posledních dvou dílů o kapřínu a svatbě. Jeden čas je chtěli odkoupit v nedalekých Ouběnicích, kde se chystalo mistrovství světa v sajdkárkrosu, ve Višňové však odmítli. A tak stánky pomalu chátraly, jejich zbytky si lidi postupně rozebrali.

Smutný osud stihl i kravín, který se v seriálu proslavil hádkou mezi družstevnicemi a předsedou Mrázkem. Už tu není, před pár měsíci ho zbourali, na jeho místě vyrostou nové domy a penzion pro seniory. Zástavbě ustoupil i další známý pohled na švestkovou alej.

Slavný pohled na obec Višňová ze seriálových titulků.

Slavný pohled na obec Višňová ze seriálových titulků.

Tak vypadá Višňová v současnosti. Je to obec se zhruba šesti sty obyvateli. Při...

Tak vypadá Višňová v současnosti. Je to obec se zhruba šesti sty obyvateli.

„Když se dívám na Chalupáře, tak vidím, kolik zákoutí nenávratně zmizelo,“ přemýšlí Bartoš. „Obecně je ale poznat, že Višňová se za ty roky změnila k lepšímu. V místech, kde dřív meandrovala Kocába, je dnes krásné sportovní hřiště. Vyrostla tu spousta nových rodinných domků, i ty staré mají nově nahozené fasády.“

Za školou hrdě ukazuje, jak hezky je zrekonstruováno obydlí, ze kterého v seriálu vyjížděl Bohouš se starou aerovkou. Do gala se oblékl i filmový domov Vladimíra Menšíka. Vysvětluje, že zastávka u zdravotního střediska, ze které záletný autobusák vozil sousedy do Příbrami, ve skutečnosti nikdy nestála. A vtipkuje, že během natáčení lidi chodili i na náves místo montérek radši v něčem lepším, co kdyby potkali hvězdu z Prahy.

Úplně mu při tom povídání září oči. Je vidět, jakou má pro Chalupáře slabost. „Nikdy si je nenechám ujít!“ přiznává.

Před obrazovkou hltá oblíbené scény, v komparzu hledá známé tváře. Je jich dost, v jedenáctidílném vyprávění si zahrálo mnoho lidí z obce i širokého okolí. Bartošova manželka se třeba v záběrech mihla se synem v kočárku, svou roličku měli i její rodiče nebo babička.

Lovec pokladů Kemr

Takhle by mohli vyprávět v každé rodině. Jeden děda učitelky Přibylové je natočený v závěrečném svatebním dílu mezi stánky, druhý nastupuje spolu s šoférem Menšíkem do autobusu. Mladá právnička Kateřina Holubová zase nadšeně popisuje, že její prababička je vidět za plotem při zahradní honičce Jaroslava Moučky s Věrou Tichánkovou. Někdo pásl v pozadí hlavního děje husy, jiný tancoval nebo jen procházel po návsi.

„Jako křovíčka jsme si v Chalupářích zahráli opravdu snad všichni,“ souhlasí Přibylová. „Mám díky tomu fůru osobních vzpomínek. Na pana Menšíka, kterého jsme tady všichni milovali. Bavil celou vesnici, s každým se pozdravil. Jednou při nahánění paní Vránové spadnul na dvorečku a začal se hrozně smát, že už je z toho lítání za ženskou unavenej. Nebo na pana Beyvla, hrál družstevníka Brabce. Byl zrovna trochu v povznesené náladě, spadnul mu klobouk. Jak jsme mu ho podali, tak se rozplýval: Na tý vesnici jsou lidi tak slušný!“

S podobným pocitem musel z Višňové pokaždé odjíždět i Josef Kemr, který je také vděčným terčem vzpomínání. Dodnes se vypráví, jak tady během natáčení obcházel jednu chalupu za druhou a poptával se po starém nábytku. Truhly, trakař - všechno se mu hodilo! Babičky nevěřícně zíraly, jak jim slavný herec pomáhá od zaneřáděných půd a ještě se přitom tváří, jako by našel bůhvíjaký poklad.

Na zastávce. Evžen Huml by tady se svým kamarádem (František Filipovský) čekal...
Na zastávce Evžen Huml by tady se svým kamarádem (František Filipovský) čekal...

Evžen Huml by tady se svým kamarádem čekal na autobus hodně dlouho, zastávka bývala jinde.

„V té době nikdo neřešil, že jednou může jít o strašně vzácné věci,“ vysvětluje Přibylová. „Nezapomínejte, že se bavíme o sedmdesátých letech, éře umělohmotných ohýbacích lžiček. Panu Kemrovi to všichni milerádi dávali zadarmo. Třeba sousedi mých rodičů měli podobných předmětů plnou chalupu, považovali je za harampádí. Díky němu se toho zbavili a stejně jako celá vesnice pak vykládali: Ten pan Kemr, to je ale zlatíčko!“

Jak to člověk poslouchá, vlastně se ani nediví, že sem slavné osobnosti jezdily ještě dlouho poté, co byl seriál natočen. Přestože to bylo z jiného, docela konkrétního důvodu. A natajno, na vynikající gulášek do místního pohostinství pana Němce, v jehož salonku během natáčení fungovala filmařská maskérna. I Němec by si podle Přibylové nějakou tu roličku v seriálu zasloužil: „Byl to takový ten pravý vesnický hospodský s břuchem a plnovousem.“

Smutné album

Pro místní je to jen jedna z mnoha povídaček, které se o slavnějších časech tradují. Hodně se vzpomíná na Sováka, že si od každého držel distanc, takže na Višňováky působil úplně stejně jako nabručený seriálový Huml.

Oblíbená je i historka, za kterou by se nestyděla ani seriálová drbna paní Fuchsová: jak filmaři jednou při čekání na hezké počasí nahnali místní komparzisty do hospody a zamkli je tam, aby se jim po vsi nerozprchli.

Nebo jak se Menšík režiséru Františku Filipovi ztrápeně omlouval, že se nedrží role a v jednom kuse improvizuje. „Pořád opakoval: A dyť mě, Franto, znáš, ono mi to tam samo naskakuje,“ vybavuje si Přibylová. „Chudinka! Přitom všechno, co na místě vymýšlel, bylo obrovsky vtipné. Samé perly! Mně bylo tehdy šestnáct, nesmírně jsem si natáčení užívala. Pro celou vesnici to bylo prosmáté léto.“

Přesto je to takhle po letech poněkud hořkosladké vzpomínání. Naživu už není Menšík, Sovák s Kemrem ani představitelé dalších zásadních figur Josef Vinklář a Stella Zázvorková. Po 40 letech od první klapky zásadně ubylo i těch „bezejmenných“, které kamera zachytila třeba jen na vteřinu. Pro místní je proto každá další repríza nejen znamenitou zábavou, ale i otočením stránky v trochu smutném rodinném albu.

Ve Višňové byl v době natáčení ochotnický spolek, který tady v přírodním amfiteátru pod kopcem hrával fajnové kusy typu Jiráskovy Lucerny. Také tu ještě promítalo kino. A s prací to bylo jednodušší - byly otevřené doly, kousek odsud fungovaly strojírenské fabriky. V době natáčení měla obec jenom dešťovou kanalizaci, splašková že se stavěla až později.

Před školou. Tady se Humlův zeť zvaný Siola domlouval s předsedou Mrázkem o...
Před školou. Tady se Humlův zeť zvaný Siola domlouval s předsedou Mrázkem o...

Před školou. Tady se Humlův zeť zvaný Siola domlouval s předsedou Mrázkem o chalupě.

Kdo je tady práskač?

Josef Bartoš bydlí ve Višňové 44 let, přesto se pořád ještě neodvažuje sám sebe označit za starousedlíka. "Že jsem naplavenina, to mám do konce života. Ale beru to, takhle to zkrátka chodí," říká se smíchem.

I on si za ta léta všiml, že se některé tradiční znaky české vesnice plíživě vytrácejí. Místo obilí a vojtěšky jsou i pole v kraji kolem Višňové plná řepky olejky a kukuřice. Seno se nesuší, dělají se velké senáže a rovnou se sváží. Ubývá zabijaček. A co je v národě Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala nejvíc na pováženou: na dědinách už se zdaleka nechodí tolik do hospod jako kdysi.

„Stačí se podívat, kolik stojí pivo v restauraci a kolik v supermarketu. Člověk si pak radši koupí za polovinu lahváče domů k televizi. I z toho pak bohužel pramení menší soudržnost v obci,“ vysvětluje višňovský starosta Nekolný. „Dneska se zkrátka i život ve vesnických domácnostech hodně přizpůsobuje městskému stylu. Hlavní je udělat si barák, bazén, anglický trávník. Dřív měl každý králíky, husy, slepice, k tomu pronajatý kus příkopu. A běda, pokud by mu tam někdo sekal! Teď máme problém, kdo to vyseká a kam se to pak dá. Musíme to řešit s kompostárnami a firmami likvidujícími odpad.“ Nic z toho samo o sobě nutně neznamená, že dřív bylo líp. To ani náhodou!

Višňová na Příbramsku si 21. června připomněla 40 let od vzniku televizního...

Višňová na Příbramsku si 21. června připomněla 40 let od vzniku televizního seriálu Chalupáři, který se zde natáčel. Starosta nechal u památných seriálových míst instalovat informační tabule.

Jen pro připomenutí: Ten dobrácký strýc Bohouš z Třešňové mohl být v opravdovém životaběhu 70. let stejně tak vysloužilý horník jako práskač StB. Nebo paní Fuchsová. Ta by byla jako zdroj informací věru unikátní!

Ani v té nejzapadlejší československé vesničce by nepanovala idylka jako ve zmiňovaném panoptiku bodrého starosty Josefa Větrovce, rudá hvězda nad pódiem hasičského bálu přece nevisela na okrasu. V době natáčení uplynulo pouhých šest let od obsazení země sovětskými tanky, republiku ovládali bezpáteřní prospěcháři.

Právě v roce 1974 normalizační policajti o kus dál na jih, v Rudolfově u Českých Budějovic, brutálně seřezali desítky lidí jen proto, že si přijeli poslechnout politicky nevyhovující kapelu Plastic People of the Universe. A co se nejen politicky nepohodlným dělo ve jménu stejného režimu v 50. letech jen kousek od Višňové, v lágrech Bytíz a Vojna, to už snad ani není třeba dodávat.

„Je pravda, že obrázek vesnice sedmdesátých let je v Chalupářích až příliš idylický. Taky mi vadí, že podstatou scénáře je vlastně lež,“ připouští režisér František Filip. Ne že by kvůli tomu byl seriál Chalupáři menší legrace. Jen bychom na to neměli zapomínat. 

Autoři:




Nejčtenější

Obývací pokoj teprve čeká na nový nábytek, nejdříve si na něj musí mladý pár...
Rekonstrukce 3+1 si vyžádala čtyři měsíce dřiny, zato jen 180 tisíc

Po koupi bytu na hypotéku majitelům už na jeho rekonstrukci peněz zpravidla moc nezbývá. Ti šikovní, co mají navíc zdatné rodiče a dobré kamarády, jdou tak do...  celý článek

Domům se říká Earthship/Zeměloď. Stavba z pneumatik si sama topí, vytváří...
Architekt očekává jadernou hrozbu. V jeho domech přežijete i apokalypsu

Americký architekt Michael Reynolds staví již čtyřicet let budovy výhradně z odpadu. Zázemí má v Novém Mexiku v USA, kde vyrůstají stoprocentně soběstačné...  celý článek

Když jste v dosahu chrámu, orientujete se podle něj v čase i prostoru. Víte,...
Kostel na „Jiřáku“ je středobodem mého světa. Ten vesmírný koráb miluji

Znáte ten pocit: někdo řekne název místa a před očima vám rovnou naskočí jeho dominantní stavba. Staromák - orloj. Václavák - muzeum. Jiřák - kostel. Tak...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.