Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Na Zélandu se žije skvěle, i když nás na pokoji bylo šest, píše David

  1:00aktualizováno  1:00
Tři roky studuji vysokou školu ve Wellingtonu, hlavním městě Nového Zélandu. Bydlel jsem různě. Začínal jsem na klasické koleji, pak jsem přešel do ubytovny pro baťůžkáře a poslední dva roky bydlím ve studentském bytovém komplexu, píše David ve svém příspěvku do seriálu Češi v zahraničí.

Nový Zéland nabízí mnoho způsobů ubytování a každý si najde to své, vzkazuje David. | foto: Archiv autora

Do Wellingtonu jsem dorazil začátkem roku 2012. Nikoho jsem neznal a o místních poměrech jsem také nic nevěděl. Ubytoval jsem se proto v jedné z místních univerzitních kolejí. Ta má se jmenovala Stafford house a šlo o bývalou vládní budovu, která dříve sloužila ministerstvu vnitra.

Kanceláře oddělené příčkami se proměnily na bytové jednotky vždy pro tři studenty, kdy každý měl svůj vlastní pokoj. Byty měly vlastní koupelny a malou kuchyňku v obýváku. Kolej je v centru města a k jedné z fakult to bylo pět minut chůze a ke druhé patnáct minut. Všude bylo blízko. Měl jsem na dosah obchody, kavárny i supermarket.

Bydlení na Novém Zélandu

Koleje byly kompletně zařízené, což bylo pro nově příchozího velmi příjemné. Nemusíte nic shánět, stěhovat postele a další věci. Můj pokoj měl stůl, postel a šatní skříň. V kuchyňce byl sporák, lednička a topilo se centrálně vafkami. Platil jsem 190 novozélandských dolarů na týden.

Většina výplat i výdajů se zde platí týdně. Platil jsem tedy v přepočtu 3 500 korun za týden. K tomu jsem platil týdně 350 až 550 korun za elektřinu, internet a další výdaje. Naše kolej neměla menzu, vařili jsme si každý sám. Což jsem uvítal, nechtěl jsem závodní stravování.

Okolní kavárny a supermarkety nabízejí veškeré možné jídlo od klasických evropských přes kompletní asijskou a indickou kuchyni, v nabídce je i exotika a vegetariánská jídla. Nicméně mi kolej umožnila poznat město a najít si na další rok levnější ubytování.

Na Novém Zélandu je s bydlením spojená jedna zajímavost. Všichni vlastníci budov mají zákonem nařízeno informovat všechny potenciální nájemníky o indexu ochrany proti zemětřesení, které je zde poměrně časté. Jde o velmi důležitou informaci, která zájemci o bydlení prozradí, jak je dům bezpečný. 

Ukazatel je dán v procentech. Většina budov se pohybuje kolem 90 - 110 % ochrany, tudíž při středně silném zemětřesení se budova bude hýbat, možná vám to vyhází věci z polic, ale nehrozí zřícení budovy ani vážnější strukturální poškození.

Nejdříve jsem bydlel v jedné z místních univerzitních kolejí. Ta má se...

Nejdříve jsem bydlel v jedné z místních univerzitních kolejí. Ta má se jmenovala Stafford house a šlo o bývalou vládní budovu, která dříve sloužila ministerstvu vnitra.

Z kolejí jsem odešel do ubytovny pro baťůžkáře Lodge in the city. Na pokoji nás...

Z kolejí jsem odešel do ubytovny pro baťůžkáře Lodge in the city. Na pokoji nás bylo šest.

Naše kolej měla díky svému předchozímu vládnímu fungování tento index na hodnotě 183 %. Díky tomu jsem měl na koleji velký pocit bezpečí. V praxi to znamenalo, že mi vše během zemětřesení připadalo ohromně zábavné. Bydlel jsem v 9. patře z celkových 13 a budova se při několika otřesech hýbala, jako by byla postavena na želé.  

Backpackers: ubytování pro baťůžkáře

Když se můj pobyt na kolejích ve Staffordu blíž ke konci, pustil jsem se do průzkumu místního trhu s ubytováním na příští rok. K tomu nejlépe posloužil portál TradeMe.co.nz, což je místní internetový bazar s monopolním postavením, kde najdete naprosto všechno včetně pojištění a ubytování. Dokonce mají separátní sekci „Flatmates wanted“, což je přesně to, co jsem hledal. Sháněl jsem spolubydlení.

Tím začal můj lov na byty a koncem školního roku jsem již měl přehled o tom, v jakých čtvrtích města chci bydlet a jaké poplatky mohu očekávat. Na internetu šlo vše hladce, horší již bylo domlouvání prohlídek vybraných bytů. Místní Kiwáci (jak si Novozélanďané říkají na počest svého maskota - nelétavého ptáka Kiwi) jsou totiž velmi pohodlní a někdy až líní cokoliv udělat. 

Jenže já musel někde bydlet. Do doby, než si něco najdu, jsem se nastěhoval do místní ubytovny pro baťůžkáře Lodge in the city. Spal jsem v pokoji s dalšími šesti lidmi, různými cestovateli. Byla to jednoduchá budova s kuchyní v přízemí a velkou společenskou místností s televizí, pohovkami a kulečníkovým stolem.  

Nakonec jsem natrefil na zajímavý objekt. Šlo o bývalou kolej jedné univerzity,...

Nakonec jsem natrefil na zajímavý objekt. Šlo o bývalou kolej jedné univerzity, kterou škola rozprodala soukromým investorům.

Ačkoliv jsem bral Lodge jako nepříjemnou nutnost, postupně jsem změnil názor a užíval si společnost mladých lidí, kteří milovali levné cestování a rádi poznávali nové země a kultury. Lodge bylo jinak ubytování velmi jednoduché a levné. Musíte ale tolerovat ostatní lidi v pokoji a respektovat jejich potřeby. Někdo chodí spát v devět večer, někdo v devět ráno. Platil jsem za noc 460 korun, nebo 2 200 korun za celý týden.

Drummond street: studentské ubytování v bytovém komplexu

Dva týdny, co jsem žil s baťůžkáři, jsem neustále hledal své trvalejší bydlení. Prošel jsem dvacet bytů, apartmánů a domů. Většinou šlo o domy, ze kterých se majitelé odstěhovali a nyní je pronajímají. Případně šlo o byty v centru města s vysokými nájmy od 3 700 korun za týden. Většina nemovitostí byla v pořádku, ale našly se i výjimky.

Jeden z domů byl například označený žlutou vládní nálepkou. To znamená, že budova není dostatečně chráněna proti zemětřesení. Mohla by se tedy v extrémním případě i zřítit. Majitel se mě snažil uklidnit, že prý to nic neznamená.

Jindy v bytě nedaleko centra byli spolubydlící od prvního okamžiku problematičtí. Všude vládl hrozný nepořádek a nechtěli vůbec vyjít ze zamčeného pokoje.

Hledal jsem finančně dostupné ubytování v blízkosti fakulty a se studenty jako spolubydlícími, se kterými se člověk může přátelit. V takovém nepřátelském bytě by to ovšem nešlo.

Navíc je na Novém Zélandu většina nájemních smluv spojená s celou nemovitostí, nikoliv s jednotlivými nájemníky. To znamená, že se platí fixní částka za celý dům či byt. Jestliže někdo ze spolubydlících neplatí a v celkovém nájmu tedy jeho část chybí, je to problém celého kolektivu. To je velmi častý problém. Spolubydlící jsou laxní a platí se zpožděním, což vytváří napjatou atmosféru a konflikty. Tomu jsem se chtěl za každou cenu vyhnout.

V kuchyňském koutě byly všechny spotřebiče, ve velkém obýváku gauč, křesla a...

V kuchyňském koutě byly všechny spotřebiče, ve velkém obýváku gauč, křesla a jídelní stůl. Stačilo se nastěhovat.

Nakonec jsem natrefil na zajímavý objekt. Šlo o bývalou kolej jedné univerzity, kterou škola rozprodala soukromým investorům. Tato čtyřpatrová budova s třiceti byty nabízela vhodnou lokaci ve čtvrti Mt Cook. Stála hned vedle nového supermarketu a na trase většiny městských autobusů.

Byt měl pět oddělených slunných pokojů, které byly kompletně zařízené. V každém byla postel, stůl a skříň. V kuchyňském koutě byly všechny spotřebiče, ve velkém obýváku gauč, křesla a jídelní stůl. Stačilo se nastěhovat.

Po podrobnějším rozhovoru s property manažerkou, která pracuje jako profesionální správkyně nemovitosti a jako prostředník mezi nájemníky a landlordem (pronajímatelem), jsem zjistil, že byt je nabízený s individuálními smlouvami.

To znamená, že onen problematický prvek společného nájmu zmizel. A protože jsem byl první nájemník, podařilo se mi dohodnout, že si další spolubydlící seženu sám a rovnou jsem vyplnil formulář pro sepsání nájemní smlouvy.

V únoru 2013 jsem se tedy jako první nastěhoval do vyhlédnutého bytu, zařídil si pokoj dle svého, vystavil inzerát pro spolubydlící na TradeMe, začal shánět poskytovatele internetu a zjišťoval ceny elektrických společností. Bydlelo se mi krásně.

Byt měl pět oddělených pokojů, které byly kompletně zařízené. V každém byla...

Byt měl pět oddělených pokojů, které byly kompletně zařízené. V každém byla postel, stůl a skříň.

Zpočátku mi ale dělaly problém dřevěné příčky. Domem se nesly veškeré zvuky a všechno bylo slyšet. Také interiér mi díky tomu připomínal horskou chatu. Kamarádi na Skypu se mi smáli, že bydlím v nějaké sauně. Byt byl ale naprosto jedinečný a odlišoval se od všech nabídek na internetu. Jeho zajímavý vzhled byl mou velkou výhodou a zvyšoval jeho cenu. Nejsou zde žádné problémy s povětrnostními podmínkami, v zimě se nemusí příliš topit a v létě stačí otevřít okna na obou stranách bytu (jedny v obýváku, druhé v pokojích) a celý prostor se skvěle vyvětrá.

Výzva do ciziny

Zkušenosti s bydlením v cizině pošlete na adresu: bydleni@idnes.cz pod názvem Češi v zahraničí. K textu prosím připojte několik snímků svého bytu, pokoje nebo rodinného domu. Zajímavé a podnětné příběhy zveřejníme.

Podařilo se mi sehnat partu skvělých spolubydlících - tři chlapi a dvě slečny. Naše kompaktní bydlení lákalo stejný typ lidí. Všichni jsme mladí, většinou studujeme, nemáme moc věcí a ceníme si zážitků a zkušeností. V celém komplexu je ubytováno 150 lidí.

Během těch dvou let jsme zažili jedno skutečně velké zemětřesení, málem jsme několikrát vyhořeli chybou neopatrných sousedů, ukrýval se zde uprchlý kriminálník s drogovými problémy, kterého policie honila po střeše. Spolubydlící se časem prostřídali. I můj pobyt se pomalu chýlí ke konci, v červnu mi končí pracovní smlouva a vracím se zpět do Prahy.

Nový Zéland nabízí mnoho způsobů ubytování a každý si najde to své. Jsou tu velké domy s mnoha pokoji, kde žije osm až deset alternativců, luxusní apartmány pro movité zahraniční studenty, předražené studentské koleje s kompletním stravovacím servisem, společné bydlení v jednom pokoji rozdělené plentou, bydlení zdarma na farmě, kde pracujete za pobyt a stravu atd.

Pro další otázky a zajímavosti o Novém Zélandu můžete navštívit naší společnou skupina na Facebooku.

Autoři:




Nejčtenější

Prostor v rodinném domě zatím majitelé používají jako sklad.
Ze skladu, jehož dispozice vypadá jako porce pizzy, vznikne garsonka

Malý, ale šikovný. Tak by si představovala své bydlení dvaadvacetiletá Katka. Chce si zrekonstruovat nebytový prostor, který je součástí rodinného domu....  celý článek

Mlýn pochází už z roku 1767. Původně dvoupodlažní stavba se během doby...
Unikátní mlýn funguje jako za starých časů, stojí už 250 let

Novou atrakcí pro turisty se v Krkonoších stává Janatův mlýn v Buřanech na Semilsku. Letos slaví 250 let od první zmínky o jeho stavbě, patří mezi národní...  celý článek

Měly to být jednoduché lyžařské chaty, které by se daly rozmontovat a snadno...
Jako z jiného světa. Opuštěná UFO vesnice na Tchaj-wanu roky chátrá

Měly to být jednoduché lyžařské chaty, které by se daly rozmontovat a snadno přesunout na jiné místo. Jak se dostaly z Finska na Tchaj-wan, není úplně jasné....  celý článek

Předpěstovaná vegetační rohož urychluje a usnadňuje pokládku.
Zelené střechy chrání domy před horkem, lze na ně získat i dotaci

Zelené střechy už dávno nejsou ničím výjimečným. Ve svých návrzích je mívají architekti stále častěji, používají se však i při rekonstrukcích a zateplení...  celý článek

Emauzy. Na klášter a kostel dopadly tři ničivé zápalné pumy, každá o váze 227...
Zmizelá krása Česka. Když záhuba stavebních skvostů bolí

Když v srpnu 1881 vyhořelo Národní divadlo, matka malířky Zdenky Braunerové napsala Antonínu Chittussimu: „Plakala jsem jako dítě. V Čechách bylo v té chvíli...  celý článek

Další z rubriky

1
Stěhování bude s naším manuálem hračka. Klíčem je správný postup

Stěhování a vše s ním spojené patří na seznam 43 zátěžových situací, v nichž člověk reaguje tak stresově, že může potřebovat pomoc psychologa. Přesun domova z...  celý článek

Vila v ulici Na baště sv. Jiří na pražských Hradčanech. Okolí Písecké brány je...
Vilová čtvrť na hradebních baštách je nejluxusnější lokalitou v Praze

Někteří obyvatelé Prahy mají to privilegium, že jejich vila stojí přímo na hradbách. Jsou to ti šťastlivci, jejichž domovní adresa zní: Na baště sv. Jiří, sv....  celý článek

Emauzy. Na klášter a kostel dopadly tři ničivé zápalné pumy, každá o váze 227...
Zmizelá krása Česka. Když záhuba stavebních skvostů bolí

Když v srpnu 1881 vyhořelo Národní divadlo, matka malířky Zdenky Braunerové napsala Antonínu Chittussimu: „Plakala jsem jako dítě. V Čechách bylo v té chvíli...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.