V Yogyakartě jsme si našli pěkný dům v příjemné čtvrti na jihu města.

V Yogyakartě jsme si našli pěkný dům v příjemné čtvrti na jihu města. | foto: Archiv autorky

Na Jávě bydlím s rodinou v pronajatém domě. Platíme 2 700 korun měsíčně

  • 119
Jsem ze Slovenska, je mi 33 let a bydlím na Jávě s indonéským manželem a naším synem. Žijeme v Yogyakartě v pronajatém domě. Roční nájem je 1 200 eur. Pro sousedy jsem trošku zvláštní, protože si zatím uklízím sama. Najít dobrou hospodyni je těžké, píše Kristina do seriálu o bydlení v zahraničí.

Jihovýchodní Asii jsem si zamilovala už před lety a když se mi podařilo získat vládní stipendium na studium indonéštiny, bylo o mojí budoucnosti rozhodnuto. Jezdila jsem do Indonésie jako studentka, turistka, tlumočnice během slovenské státní návštěvy a také jako průvodkyně.

Nakonec jsem si zde našla muže, založila s ním rodinu a zůstala natrvalo. S manželem a našim malým synem bydlíme v třímilionové Yogyakartě, hlavním městě provincie na střední Jávě. Obyvatel je zde hodně, ale pocitově ještě mnohem víc. Šance, že se projdu po liduprázdné ulici, se rovná nule.

V Yogyakartě jsme si našli pěkný dům v příjemné čtvrti na jihu města. Do centra je to patnáct minut na motorce či autem. Roční nájem vychází na 17 milionů indonéských rupií, v přepočtu 1 200 eur.

Kdybychom se přesunuli o pár bloků víc na sever, vyšel by nás úplně stejný dům na dvojnásobek. Žije tam totiž bohatší místní komunita a bílí expati. Kvůli nim letí ceny raketově nahoru. Většina obchodních domů a univerzit je také na severu. My zase máme blíž moře a za domem jsou kilometry zelených rýžových polí. Naše volba tedy byla jasná.

Ubytování našel manžel přes své přátele. Byl se podívat na několik domů, ale ten náš se mu zdál pro „náročnou bílou ženu“ nejvhodnější. Není úplně podle mých představ, ale při našich možnostech bychom lepší nenašli.

Jako cizinka nemohu ze zákona vlastnit půdu ani nemovitost. Pokud v budoucnu koupíme dům, bude i s pozemkem napsán na manžela.

Náš dům má jedno podlaží, zápraží, tři ložnice, místnost na přijímání návštěv, obývák, kuchyň a jídelnu. Pokoje jsou evropsky zařízené. Toaleta a koupelna jsou ale již tradiční s velkou kádí se studenou vodou a tureckým záchodem. Já jsem si ale bez problémů zvykla. I když musím přiznat, že se mi stále stýská po klasické vaně s horkou vodou.

Velmi mi vyhovuje počasí, je zde celý rok léto, ale má to i své nevýhody. Doma nemáme klimatizaci a vždy několik hodin před deštěm je nedýchatelné horko. Když prší, tak zachraňujeme kuchyni, teče nám do ní. To je nevýhoda zdejších staveb, jsou skutečně velmi nekvalitní.

Máme blízko moře a za domem jsou kilometry zelených rýžových polí. Naše volba tedy byla jasná.

Náš dům je pro mě už pátým místem, ve kterém v Indonésii žiju. A v každém jsem se zatékáním bojovala. Majitel o tom samozřejmě pomlčí a když už se člověk nastěhuje, tak si nemá co stěžovat. Tak to tady chodí.

Všichni naši sousedé mají pembantu, tedy paní na pomoc v domácnosti. Má na starost výchovu dětí, nákupy, vaření, praní i úklid. Zkusila jsem si několikrát objednat na zkoušku pouze uklízečku, ale výsledek její práce byl k pláči.

Nejsem nepříjemná pedantka, ale představu o čistotě mám zjevně odlišnou. Domácí práce zatím dělám sama a jsem s tím spokojená. V očích sousedů jsem ovšem zvláštní. Ráda uvítám dobrou hospodyni. Cena je pro nás symbolických 70 eur. Budu muset znovu rozhodit sítě.

Nyní, když jsem vdaná a mám dítě, se mi v Asii žije paradoxně hůře než před několika roky. Starám se o rodinu a nemám již tolik času pro sebe. V Indonésii jsou striktní sociální pravidla a domácí nevidí rádi jakékoliv výjimky.

Výzva do ciziny

Své bydlení a zkušenosti z ciziny pošlete na adresu bydleni@idnes.cz pod názvem Češi v zahraničí.

K textu prosím připojte několik snímků svého bytu, pokoje nebo rodinného domu. Zajímavé a podnětné příběhy zveřejníme.

Musím se zapojovat do komunitního života, potkávat se se sousedy na pravidelných poradách ohledně naší čtvrtě a respektovat místní zvyklosti. Například se účastnit pohřbu matky již odstěhovaného souseda, nebo jít pochovat a obdarovat novorozence. To se považuje za samozřejmost.

Průměrný plat Indonésana je v této oblasti na Jávě měsíčně do 200 eur. Ale náklady na život zde nejsou vysoké. Denně jíme venku, doma vařím jen pro dítě. Například cena jedné porce grilované ryby s rýží stojí od jednoho do čtyř eur. Čerstvé ovoce a zeleninu nakupuji na trhu. Jídlo nás stojí měsíčně maximálně 150 eur.

Služby jsou také levné. Kadeřník a kosmetika stojí pakatel. Doprava MHD je už v porovnání s minulými lety dobře organizovaná a taxíky vyjdou stejně jako na Slovensku. Já jezdím všude na motorce, za litr benzínu platím 50 centů. Vybavení domu, elektronika a oblečení jsou levnější než u nás, ale také záleží, kde člověk nakupuje.