Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Architekturu je třeba bořit a stavět novou. Nebuďme urputní, říká Brit

  1:00aktualizováno  1:00
Města budoucnosti budou podle britského umělce a manažera Andyho Robinsona, který v Praze nedávno pobýval na pozvání Aspen Institutu, pomalejší a klidnější. Okrajové čtvrti budou okrajové jen umístěním. Divadla a školy se budou prolínat s obytnými domy a v centru všeho bude člověk.

Britský umělec a manažer Andy Robinson pracuje ve společnosti Futurecity - Město budoucnosti. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Jak budou vypadat města v budoucnosti? Budeme si všichni hrát na vesnici, mít vlastní zahrádky, jezdit na kole? Jak bude vypadat Londýn nebo třeba Praha?
Hlavním úkolem je zapojit do života centra i vzdálenější zóny. Propojit čtvrti, které jsou teď buď jen průmyslové, nebo jen rezidenční či nákupní. Všechno by mělo být pohromadě, na jednom místě. Města budou tišší, klidnější. Ne že by auta zmizela, ale určitě bude více elektrických.

Kdo je Andy Robinson

Ředitel cambridgeské pobočky poradenské společnosti Futurecity. Původně fotograf a malíř. Nyní je jeho úkolem pomáhat developerům, kulturním institucím, školám, firmám a obcím najít společnou řeč a vytvořit stavby, které jsou lidem skutečně k užitku. Stavby, které lidi spojují a ne rozdělují. Jeho firma sbližuje předměstí s městy, galerie s bydlením, oživila i letiště v Heathrow.

Zpomalíme?
To si nemyslím, ale rychlost se přesouvá jinam, do prostoru technologií. Fyzický prostor se zklidňuje. Místa, která byla dlouho živá, se mění. A co teprve hnutí proti globální produkci. I když jde o cyklickou záležitost, je cítit tlak na to, žít z místních produktů a vyrábět v místě. Uvidíme, jak dlouho vytrvá, ale rozhodně nám pomáhá přemýšlet o tom, jak se vyrábí jídlo a energie a nakolik je takový způsob produkce udržitelný. Kromě toho si všichni přejeme, aby města byla zelenější. Je potřeba propojovat menší lokality, vytvářet sítě. Podívejte se na asijská města: například v Japonsku je přístup k architektuře úplně jiný než v západní Evropě. Ochotněji tam připouštějí, že se věci a s nimi i architektura mění, že je možné architekturu bořit a stavět novou. Nejsou tak urputní jako my, kteří si myslíme, že zámek musí zůstat, jaký byl, a nikdy se nesmí změnit. Přijímají změnu a města oživují.

Naučí se podle vás přijímat novinky i Evropa?
Myslím, že ano. Přijde to s tím, jak se mění způsob našeho života. Lidé chtějí žít zdravěji a šťastněji, chtějí mít větší vliv na změny, na své okolí. Aby se jim všechno jen nedělo jako dosud.

V západní Evropě jsou však čtvrti, kam se ostatní obyvatelé města bojí vkročit. Dají se spojit se zbytkem města?
To je vážný problém. Řeší to například Londýn v East Endu, kde se konaly olympijské hry. Je to velmi chudá část města. Otázka také je, jak zapojit do života město, které vzniklo kvůli olympiádě. Řada lidí přišla se zajímavými nápady a mnozí developeři to řeší s londýnským magistrátem. I my s nimi jednáme. Důležité bude dostat se za postavenou zeď, v tom je skutečný smysl kultury: spojovat, použít ji jako základnu, na které se můžete vyjádřit, říct svůj názor.

Protože roste pocit, že váš hlas se ve volbách rozpustí? Nahrazuje tady umění politiku?
Myslím, že ano. Rozhodně v mnoha těchto citlivých oblastech měst, kde jsou velké sociální potíže a nikdo je nebere vážně.

Víte o nějakém skutečném projektu, který by v takových místech pomohl?
Ano, pracujeme s rotterdamskou umělkyní, která právě dokončuje velmi zajímavý sousedský projekt v Liverpoolu ve čtvrti Anfield. To je klasická ukázka části města, která potichu umírá. Je to hned vedle liverpoolského stadionu, naslibovalo se tam hodně nových projektů a oživení, ale nic se nedělo. Jako by se na tu čtvrť zapomnělo.

Symbol pohybu. Největším projektem studia Futurecity bylo zpříjemnit londýnské letiště Heathrow moderní architekturou. Zvítězila skulptura znázorňující letadlo v letu.

Symbol pohybu. Největším projektem studia Futurecity bylo zpříjemnit londýnské letiště Heathrow moderní architekturou. Zvítězila skulptura znázorňující letadlo v letu.

Poslední známkou života bylo pekařství na rohu ulice, které vedl starý manželský pár. Když šli do penze, nebyl nikdo, kdo by ho převzal. Zmíněná nizozemská umělkyně navrhla, aby místní lidé založili družstvo. A skutečně se spojili a teď vedou pekárnu Homebaked Anfield (volně přeloženo jako Upečeno doma v Anfieldu). Tato komunitní společnost se může stát developerem, založit nadaci a s příjmy z pekárny časem i koupit nějaké obytné nemovitosti a něco se stavem čtvrti udělat. Mohou žádat o dotaci. Navíc pekařství má zahradu, kterou lidé začali používat k pěstování.

Ale musíte přesvědčit místní, aby do toho šli.
Nesmí se jim slibovat modré z nebe. Musí se začít s malými věcmi, které mohou místní lidé rozjet a cítí se v nich jistí. Je to silný projekt a spousta dalších se chystá.

Jak se vám žije v Cambridgi?
Je to magnet. Hodně lidí chce být v centru z mnoha důvodů, ale prakticky většinou žijí půl hodiny od centra. Naším cílem je udělat z Cambridge město, kde bude příjemné pracovat, žít, bydlet i trávit volný čas. Když o tom přemýšlíme, musíme do plánů zahrnout veškerá předměstí a satelity a posílit spojení mezi nimi a centrem. V Anglii se hodně debatuje o tom, jak zpřístupnit bydlení lidem s nízkým platem. Města tedy budou opět stavět sociální bydlení, což dělala už kdysi v 60. a 70. letech.

V čem vlastně spočívá vaše práce?
Jsme tu pro každého, kdo staví něco nového. Dříve nás kontaktovali architekti, kteří chtěli ke stavbě přidat nějaký kulturní prvek. Dnes už my sami kontaktujeme developery, kteří stavějí domy, sídliště, školy, nemocnice, letiště nebo nádraží. Naším úkolem je zahrnout do jejich plánů kulturní projekty. A v praxi naše práce obnáší mnoho rozhovorů s lidmi, kteří žijí v okolí, a s lidmi, kteří nějak rozhodují, od šéfů po vedoucí úklidové čety.

Proč by vám developeři měli naslouchat?
Například v Cambridgi to radnice developerům nařídila. Mají to na seznamu podmínek, se kterými většinou čekají na poslední chvíli a mají z nich bolehlav. Málokdy vědí, co s tím. My jim pak vysvětlujeme, že to přinese zisk všem. Přidá to hodnotu celému projektu, ale i městu.

Asi se bojí, že jim vzrostou náklady.
Ne vždy, jen někdy. Existují různé modely spolupráce.

Kdy se radnice rozhodla pro tuto podmínku?
Kolem roku 2000 si britská společnost obecně začala více všímat toho, v čem žijeme. Možná to táhl Londýn, který na přelomu tisíciletí rozvíjel množství kulturních projektů, a další města chtěla něco podobného. Rozhodně se zrodila vlna zájmu a ta zasáhla menší města.

Čili nejdřív jsme budovali místa, kde pracovat, kde bydlet a kam chodit do škol, a teď se ptáme, jak to vše propojit?
Ano. V 60. letech se dělaly plány pro celé velké oblasti měst, uskutečňovaly se nové vize, řešily se sociální problémy. Teď se vracíme před toto období. Lidé se snaží propojit, co není spojené, mít se lépe a žít zdravě. Dnes se více přemýšlí o ekologii a veřejném zdraví. Umění a kultura tomu propojování napomáhají.

Je vždycky nutné, aby zasáhli politici nebo magistrát?
Ne. Například v Londýně se toho děje tolik, že tam už developeři nemohou všudypřítomnou kulturu ignorovat. Kdekoliv se něco staví nebo přestavuje, za rohem je hned divadlo nebo univerzita, nějaké živé kulturní místo. Spíše mezi sebou soupeří o to, kdo se s nimi porovná lépe.

Taková rezidenční stavba s uměleckým puncem se pak asi i lépe prodává.
Ano, protože ji prodáváte s kouskem živoucího Londýna, ať už jde o zahradu, nebo budovu začleněnou do nějakého historického místa. Jsme partnery Královské akademie umění (Royal College of Art), jíž developer levně na pět let pronajal rozlehlé prostory bývalé uhelné elektrárny Battersea. Je to experimentální projekt, kde se budou představovat díla studentů. Přitom to místo mohl zaplnit obchody a kavárnami, ale upřímně, kolik takových míst je? Už je jich moc, a když nespolupracují s okolím, jsou prázdná. Sama o sobě už nefungují.

Jaké jsou vaše největší projekty?
V Londýně jsme pracovali na letišti Heathrow, naším úkolem bylo zpříjemnit nový Terminál 2 pomocí architektury. Bylo v něm mnoho prázdného prostoru, který odděloval terminál od obslužných míst, jako jsou obchody nebo parkoviště. Obrovský hangár o několika patrech s přízemím rozlehlým jako náměstí.

Letiště chtělo, aby se z toho stalo místo, kde se v klidu a rádi zastavíte při čekání na přílety. Uvažovali o zahradě a stromech, protože tam je prosklený strop. Světla však bylo málo, takže z toho sešlo. A tak jsme začali přemýšlet o nějakém uměleckém ztvárnění místa, rozpočet však musel zůstat stejný. Napadlo nás obrovské promítací plátno, ale nakonec jsme zorganizovali mezinárodní soutěž. V ní zvítězila skulptura, která symbolizuje let letadla, dynamický pohyb.

Kdo to nakonec zaplatil?
Letiště. A socha to místo skutečně oživila a navíc se stala ikonou, tváří terminálu a letiště. Letiště musí být funkční a racionální prostor, ale když ho vyplníte uměním, můžete si z něj odnášet zážitek. Je to vstupní brána do Británie a do Londýna, místo prvního dojmu.

Jaký máte vy první dojem z výstupu na Letišti Václava Havla?
Líbilo se mi, skutečně. Ale neměl jsem čas ho ještě celé projít. Letiště prostě už není jen průchozí pasáží, je prostorem, v němž se odehrává život. Díky umělecké skulptuře se i londýnské Heathrow mění v malé město a jeho vedení přemýšlí, jak oživit toto „předměstí“ Londýna a spojit ho s lidmi, kteří žijí poblíž. Chtěli by, aby letiště nebylo jen tranzitní zónou, ale místem, které by využívaly i okolní obce. Dějištěm různých akcí, které spojuje lidi.

Autoři:
Témata: Umělec


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.