V České republice jste vnímaný především jako designér a sklář. Známý je však váš výrok, že jste „se vždy cítil být více architektem než designérem“. Je tomu tak i v současnosti?
Je to tak. Já jsem ani sklářství ani design nestudoval, studoval jsem architekturu. A i můj přístup k designu a práci se sklem je spíše očima architekta. Vždycky hledám koncept a hledám kontext. To jsou dva důležité aspekty architektury.
Nechal jste se slyšet, že sklo je vaše hobby a architektura vaše práce. Jaký je v tom pro vás rozdíl?
Hobby se dělá o víkendu a práce každý den. Hobby je to proto, že jde o krásnou práci mezi lidmi, celá ta sklářská skupina je příjemná, jsme dobří kamarádi. Je u toho i legrace a užijeme si. U skla je to tak, že když se něco nepovede, tak se to nepovede. Toto si u architektury člověk nemůže dovolit.
Bořek Šípek, Terno Char
Jak vlastně architekturu vnímáte?
Vnímám ji jako součást naší kultury i našeho vývoje. Proto také tvrdím, že se změnou kontextu, a kontextem nemyslím jen okolí architektury, ale i politickou nebo společenskou situaci, se musí měnit i architektura, musí se posouvat. Nesmí zůstat v nostalgii, eklekticismu, ale měla by hledat nové cesty a rozvoj.
Ve své praxi jste měl možnost spolupracovat s různými významnými osobnostmi, architekty a umělci. Na kterou ze spoluprací vzpomínáte nejraději?
Václav Havel byl pro mě jednou z nejvýznamnějších osobností vůbec. Měli jsme spolu nádherné dialogy o kultuře, o společnosti, ale i o architektuře. Havel byl ze stavitelské rodiny a architektura ho hodně zajímala a bavila.
Medaile pro Václava Havla, kterou vytvořil Bořek Šípek
Doposud jste navrhl více než 50 různých staveb po celém světě, rodinné domy a byty, kanceláře, hotely, a restaurace, ale také luxusní butiky, obchodní centra, muzea a galerie. Který z těchto projektů dnes považujete za nejvýznamnější?
To je těžká otázka. Já asi nemám nejvýznamnější stavbu. Je to totiž vždycky to poslední, na čem pracuji, to mě nejvíc zajímá. Vždy jsem se snažil všechny svoje projekty dělat svědomitě a se vší péčí, takže bych nerad jeden vypichoval a říkal „to je ten nejlepší“. To by bylo špatně.
Poslední vaší stavbou je Databox Živý dům v Liberci navržený pro internetový portál Živéfirmy.cz. Fasáda působí dojmem pěti nezávislých budov, přitom jde o jeden kompaktní dům. Proč?
Dům stojí v malebné uličce, kde jsou v okolí jen menší domy. Proto jsem se rozhodl pro tento koncept, vytvořit pět samostatných fasád, charakterů, samostatných jednotek, za kterými se skrývá jeden velký dům. Nechtěl jsem postavit další skleněnou krychli.
Část budovy obsahuje i skleněné prvky z vaší dílny. Co jste chtěl těmito prvky vyjádřit?
Ty prvky nemají vyloženě nějakou symboliku, je to ukončení zábradlí nějakým ornamentem, který by měl být tam, kde se na něj dá sáhnout. Má mít určitou haptickou funkci.
Viděl jste místo i v původním stavu, co říkáte na změnu?
Snažil jsem se, aby byla pozitivní. A doufám, že bude. Já nerad hodnotím sám sebe, to nechám jiným.
V současné době navrhujete také nákupní a zábavní komplex v Číně. V jakém stádiu teď projekt je a v čem vidíte rozdíly v práci architekta v České republice a v zahraničí?
Práce architekta je v podstatě vždy stejná. V Číně jsou ale rozhodovací procesy a celý stavební proces rychlejší. My jsme začali plánovat poměrně velký koncept 130 000 metrů čtverečních. Začali jsme s plánováním v dubnu a v listopadu 2014 se už čtrnáct dní stavělo. To je fofr. I nasazení lidí je jiné než tady. Stejný projekt by zde trval tři, čtyři roky.
Výškově domy zapadají do okolní zástavby.
Původní nelichotivý vzhled nábřeží.
Má Bořek Šípek jako architekt ještě nějaký sen, který by si chtěl splnit?
Už ani ne. Míval jsem je jako mladý, v době, kdy si člověk klade cíle. Teď už si nemyslím, že je dobré mít nějaké sny. Člověk se pak snaží a v té snaze se dělají chyby, takže lepší je nechat to jen přicházet.
Prof. Dr. Ing. arch. Bořek Šípek*16. 6. 1949 v Praze V sedmi letech přišel o otce, v patnácti letech mu zemřela i maminka. Jeho poručníkem se stal významný český sklářský výtvarník René Roubíček, právě on ovlivnil jeho vztah ke sklu. V roce 1968, po absolvování umělecké průmyslovky, emigroval i se svou sestrou do Německa. Vystudoval architekturu v Hamburku a poté i filozofii ve Stuttgartu. V roce 1979 získal doktorát na Fakultě architektury na Technické univerzitě v Delfách. Hovoří pěti jazyky. V roce 1983 přesídlil do Nizozemí, kde založil v Amsterdamu vlastní architektonické a designové studio Aletrego. Od 80. let minulého století začal výrazně spolupracovat s italskou firmou Driade a rychle přibývaly i další významné světové firmy. Jeho výrazný a neopakovatelný rukopis se objevil například při návrhu Muzea moderního umění v Den Bosch v Nizozemí, opery v japonském Kyotu nebo další asijské realizaci, obchodním domě Ginza v Tokiu. Navrhl také pavilon automobilky Škoda v německém Wolfsburku. Prestižní byl také projekt na vybavení VIP prostor ruzyňského letiště, nazvaný Crystal Lounge. V letech 2000 a 2001 vzniklo v jeho ateliéru přibližně dvě stě skleněných objektů pro exkluzivní společenské prostory dvou nejmodernějších zámořských lodí Carnival Pride a Carnival Spirit. Pro zrekonstruovanou budovu opery v Bělehradu vytvořil centrální lustr, jehož parametry jsou opravdu impozantní: délka 15 metrů a šířka přibližně 3,5 metru. Tvoří jej přibližně 450 skleněných dílů. Pro Karla Lagerfelda, věhlasného módního návrháře, navrhl takzvanou Bibli butiků, podle níž vznikla celá řada obchodů toho návrháře haute couture, který ho označil za "génia designu". V roce 1990 se vrátil do Prahy, byl jmenován profesorem architektury a designu na VŠUP, v letech 1992 až 2002 působil jako hlavní architekt správy Pražského hradu. Pro přítele Václava Havla vytvořil řadu artefaktů. Stal se jediným výtvarníkem, který po Josipu Plečnikovi zasáhl do architektonické a výtvarné podoby hradních interiérů: pro reprezentativní prostory Hradu pod jeho vedením vznikly unikátní lustry a další svítidla, vázy, soubory nápojového skla, skleněné součásti nábytku a další interiérové vybavení. Jeho návrhy využívají nejen italské značky (Driade, Alessi a jiné), ale také další světové firmy: Leitner Interier Designer, Vitra, Rosenthal, Sèvres, Editions Steltman nebo Franz Wittmann Möbelwerkstätten. Je držitelem řady prestižních ocenění. V roce 1983 získal německou Cenu za architekturu, v roce 1989 nizozemské ocenění "Kho Liang le Prize" za design, v roce 1991 titul Rytíř umění a literatury Francouzské republiky a v roce 1993 Cenu za užité umění a architekturu prince Bernharda. Práce Bořka Šípka najdete v řadě světových galerií a muzeí, v New Yorku, Paříži, Amsterdamu, Tokiu, Šanghaji, Bejrútu, Londýně, Soulu či Bangkoku, ale také v soukromých sbírkách včetně řady umělců, vlastní je například Mick Jagger, Bob Dylan, Karl Lagerfeld, Jean Paul Gautier a další. Významná je také jeho pedagogická činnost. Jako profesor působil na VŠUP v Praze i na Vysoké škole užitých umění ve Vídni, kde byl jmenován profesorem v roce 1999. V posledních letech byl děkanem Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci, kde založil zcela nový studijní obor "Environmental Design". V roce 1991 založil s přáteli sklářskou firmu AJETO, na jaře roku 2012 si otevřel v Novém Boru vlastní sklárnu - Studio Anežka.  Limitovaná série váz vznikla podle návrhů Václava Havla.  Bořek Šípek se skleněným stromkem  Václav Havel pojmenoval vázu Neuchopitelný šípek. |
