Když jste se vrátil do Čech na začátku 90. let, ve světě jste patřil už k nejznámějším designérům, neměl jste pocit, že vás ve světě vnímají jinak než doma?
Já to nesleduji, jak ke mně přistupují. V té době tady nebyla ještě tak dobrá informovanost o tom, co se děje ve světě. I dnes jdou někteří moji kolegové spíš svou cestou, kterou si drží a nedívají se, kam jde svět.
Jeho názor"Pro mě je architektura vytváření prostoru, je to moc pozitivně lidmi manipulovat. Když něco vytvářím, zajímá mě, jak to ovlivní lidi. A v tom je architektura daleko mocnější než jakákoli jiná forma umění." |
V zahraničí jste vnímaný více jako architekt a designér, tady hlavně jako sklář, nemáte ten pocit?
Určitě. Ten sklář mě tady trošičku pronásleduje, kvůli materiálu, s nímž pracuji. Je pravda, že třeba v Číně funguji hlavně jako architekt. Právě teď je v posledním jednání podepsání smlouvy na velký komplex se šestihvězdičkovým hotelem a kancelářskými budovami.
V africkém Senegalu již delší dobu pracuji na památníku s muzeem pro, jak oni říkají, zavlečené Afričany. Je to projekt, který se trošku táhne, malinko se přetahujeme o to, kdo má co udělat.
Proti sobě jdou dva návrhy, mého se ujala centrála Amnesty International, chtějí tam udělat i světové centrum pro stíhané lidi. Památník má stát na ostrůvku Gorée, kam byli Afričané sváženi a v nelidských podmínkách odváženi do světa. Bude to symbol tohoto utrpení.
Projekt Mémorial de Gorée v Senegalu by měl vzniknout na počest zavlečených Afričanů do otroctví.
Zmínil jste projekt v Číně, kde nyní často pracujete. Proč právě tam vznikají ojedinělé stavby?
Je to neuvěřitelný trh. Číňané pečlivě studují vše, co se děje ve světě, vyhledávají jen to nejlepší. Chtějí něčím vyniknout, upozornit na sebe. Vnímají to jako vlastní propagaci, chtějí pryč z uniformity.
U nás takoví investoři nejsou?
Tady je spousta nevyužitých možností, třeba Myslbek. Spousta věcí tu mohla zářit a nezáří. Nejsou tu správní investoři, nechtějí být nápadní. Nepotkal jsem ani jediného našeho politika, který by se chtěl zasadit o to, aby se něco zajímavého postavilo. Máme jen Tančící dům, o ten se ale hodně zasloužil Pavel Koch z bankovní společnost Nationale-Nederlanden.
Jeden z autorů Tančícího domu, architekt Milunič, se často vyjadřoval proti mrakodrapům v Praze. Vám by vadily?
Klidně si je na Pankráci dovedu představit. Praha nesmí být skanzen. Už dříve jsem několikrát řekl, že postavit nebo zbourat lze ledacos. S nadsázkou třeba i Chrám svatého Víta na Hradě. Když tam někdo postaví něco lepšího a udělá to líp, ať se to změní. Všechno je nahraditelné, je to otázka kvality.
Skleněný dům v Hamburku navrhl Bořek Šípek pro svou sestru v roce 1982. Stavba získala prestižní ocenění Preis für Architektur.
Jenže v Česku se mnozí architekti raději vracejí k funkcionalismu jako ke stylu, který je u nás velmi oceňovaný a dosáhl zde vrcholu…
Architektura vždy vychází z kontextu. Ten je dán okolím, světovými směry, jak bude dům orientovaný, kontext představuje také kulturně politická situace. Architektura může být odpovědí na tyto podmínky.
To byla moje kritika, proč se nelze vracet k funkcionalismu. Ten nemůže být odpovědí na dnešní dobu. Funkcionalismus nemá nic společného s funkcí domů. Je to technologicky i kulturně přežitý styl. Jsme už prostě někdy jinde.
Jinde je také italský design. Jak to, že se tak prosadil, že se stal takovým světovým fenoménem?
Je to trošku komplikovanější. Dnes už národní designy neexistují, není, čím by se vyznačovaly. To platí i o českém designu. Globalismus vše zcela setřel, všichni se dívají do ciziny.
Italský design se začal formovat v 70. a 80. letech minulého století. Zatímco v Německu přecházelo všechno do velkovýroby a vše se industrializovalo, tak v Itálii přišly ke slovu malé dílny, byly schopné vyrobit cokoliv, ukázaly se jejich neuvěřitelné možnosti.
Vyvinula se v nich "alchymie" italského designu, volnomyšlenkářství, humor. Dílny byly schopny okamžitě reagovat, velkovýroby to už nedovedly. Na tomto principu italští výrobci fungují dodnes, i když v dnešní době tento přístup již také trochu ustupuje.
Velký podíl na vzniku výjimečného postavení italského designu měly také časopisy, které ovlivňovaly svět, třeba Domus a další. Všechny důležité vycházely v Miláně, snad s jedinou výjimkou. Vše šlo ruku v ruce.
Bořek Šípek se skleněným stromkem
S úspěšnou italskou značkou Driade je spojeno i vaše jméno. Co pro vás znamená? Byli tam pro vás důležitější lidé, nebo značka?
Vždy záleží na konkrétním člověku. U Driade jsem začínal, děláme spolu už pomalu třicet let a navázal jsem zde velmi dobré úzké přátelské vztahy. Je to určitě otevřená, progresivní firma. V osmdesátých letech byla schopná obklopit se zajímavými lidmi, kteří měli co říci. Patří ke světové špičce, i když v současnosti má i Driade kvůli ekonomické krizi problémy.
A co pro vás znamenají studenti, vedl jste ateliér na VŠUP v Praze, byl jste děkanem Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci…
Učení jsem se vyhýbal strašně dlouho, i když jsem měl nabídku již před lety v Nizozemí. Až po návratu do Prahy jsem měl ale pocit "sociální povinnosti". Kdybych měl říci, že mi studenti k něčemu inspirují, tak by to bylo smutný (úsměv), ale na druhé straně tím, co dělají, mě nutí zamýšlet se nad sebou. Provokují mě i tím, co dělají špatně.
Model developerského projektu v Číně, který budou kromě hotelu tvořit i kancleářské budovy.
O soutěžiDo 4. ročníku soutěže Becherovka – Pohár českých designérů pro designéry a skláře – lze přihlásit návrhy do 31. srpna 2013 (více zde). Některé skleničky z předchozích ročníků získaly nominace v soutěži Czech Grand Design. Nejlepší sklenka se vyrobí v desítkách tisíc kusů! |
Proto jste přijal účast v porotě soutěže Becherovka Pohár českých designérů, která hledá nejlepší návrh originální sklenky pro tento likér a již několik let zde soutěží mladí čeští designéři?
Ze strany firmy vyrábějící becherovku jde o velmi dobrou marketingovou strategii, designéři pak musí přijít s dobrým nápadem, který zvládne průmyslová výroba za dostupnou cenu.
Od becherovky je to jen krok k vaření. Ví se o vás, že u vaření relaxujete a že milujete thajskou kuchyni…
Nejen ji. Umím všechno, i svíčkovou. Ale nevařím podle receptů. V Japonsku jsem pro přátele připravoval českou kuchyni často.
Ovlivnila vás japonská kultura?
Změnil mě způsob japonského myšlení. Naše analytické myšlení v Japonsku nesnášejí, protože oni nechodí k cíli přímými cestami.
Prof. Dr. Ing. arch. Bořek Šípek*16. 6. 1949 v Praze V roce 1983 přesídlil do Nizozemí, kde založil v Amsterdamu vlastní architektonické a designové studio Aletrego. Od 80. let minulého století začal výrazně spolupracovat s italskou firmou Driade a rychle přibývaly i další významné světové firmy. Jeho výrazný a neopakovatelný rukopis se objevil například při návrhu Muzea moderního umění v Den Bosch v Nizozemí, opery v japonském Kyotu nebo další asijské realizaci, obchodním domě Ginza v Tokiu. Navrhl také pavilon automobilky Škoda v německém Wolfsburku. Prestižní byl také projekt na vybavení VIP prostor ruzyňského letiště, nazvaný Crystal Lounge. V letech 2000 a 2001 vzniklo v jeho ateliéru přibližně dvě stě skleněných objektů pro exkluzivní společenské prostory dvou nejmodernějších zámořských lodí Carnival Pride a Carnival Spirit. Pro zrekonstruovanou budovu opery v Bělehradu vytvořil centrální lustr, jehož parametry jsou opravdu impozantní: délka 15 metrů a šířka přibližně 3,5 metru. Tvoří jej přibližně 450 skleněných dílů. Pro Karla Lagerfelda, věhlasného módního návrháře, navrhl takzvanou Bibli butiků, podle níž vznikla celá řada obchodů toho návrháře haute couture, který ho označil za "génia designu". V roce 1990 se vrátil do Prahy, byl jmenován profesorem architektury a designu na VŠUP, v letech 1992 až 2002 působil jako hlavní architekt správy Pražského hradu. Pro přítele Václava Havla vytvořil řadu artefaktů. Stal se jediným výtvarníkem, který po Josipu Plečnikovi zasáhl do architektonické a výtvarné podoby hradních interiérů: pro reprezentativní prostory Hradu pod jeho vedením vznikly unikátní lustry a další svítidla, vázy, soubory nápojového skla, skleněné součásti nábytku a další interiérové vybavení. Jeho návrhy využívají nejen italské značky (Driade, Alessi a jiné), ale také další světové firmy: Leitner Interier Designer, Vitra, Rosenthal, Sèvres, Editions Steltman nebo Franz Wittmann Möbelwerkstätten. Je držitelem řady prestižních ocenění. V roce 1983 získal německou Cenu za architekturu, v roce 1989 nizozemské ocenění "Kho Liang le Prize" za design, v roce 1991 titul Rytíř umění a literatury Francouzské republiky a v roce 1993 Cenu za užité umění a architekturu prince Bernharda. Práce Bořka Šípka najdete v řadě světových galerií a muzeí, v New Yorku, Paříži, Amsterdamu, Tokiu, Šanghaji, Bejrútu, Londýně, Soulu či Bangkoku, ale také v soukromých sbírkách včetně řady umělců, vlastní je například Mick Jagger, Bob Dylan, Karl Lagerfeld, Jean Paul Gautier a další. Významná je také jeho pedagogická činnost. Jako profesor působil na VŠUP v Praze i na Vysoké škole užitých umění ve Vídni, kde byl jmenován profesorem v roce 1999. V posledních letech byl děkanem Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci, kde založil zcela nový studijní obor "Environmental Design". V roce 1991 založil s přáteli sklářskou firmu AJETO, na jaře roku 2012 si otevřel v Novém Boru vlastní sklárnu - Studio Anežka. Stal se uměleckým ředitelem společnosti Czech Deco Team, sdružení architektů, designérů, výrobců a dovozců designového nábytku, kteří se rozhodli spolupracovat na společných realizacích a přispět k propagaci českého designu. |
Knihovna, kterou navrhl Bořek Šípek jako osobní dar pro Václava Havla do jeho pracovny na Pražském hradě, byla inspirací této knihovně. Tvoří ji nepravidelně umístěné police se skrytým ukotvením. Křeslo z ohýbaných kovových trubek bylo ve 20. letech minulého století novinkou. Jednoduchý tvar se dobře hodí i do současných interiérů, což je důkazem jeho nadčasovosti.
Co o něm možná nevíte
- v Šanghaji byl vyzván, aby si navrhl vlastní galerii, měl volnou ruku
- pro sestru navrhl v Hamburku rodinný dům "Glasshaus, který v roce 1982 získal prestižní ocenění Preis für Architektur, která se uděluje jednou za čtyři roky, vedle hlavní ceny se uděluje šest uznání, jedno z nich obdržel právě Bořek Šípek
- nemá rád golf a německá auta (jezdí ve volvu)
