Sochař Josef Andrle bydlí v barokní sýpce

Sochař Josef Andrle bydlí v barokní sýpce | foto: Lukáš BíbaiDNES.cz

Barokní sýpka: atraktivní bydlení, které byste nečekali

  • 27
Sochař a malíř Josef Andrle žije již deset let v rekonstruované barokní sýpce v Dolním Skrýchově u Jidřichova Hradce. V sýpce, ke které patří i rozsáhlý park s ateliérem, má nejen svůj byt, ale i galerii a čínskou restauraci, ve které sám vaří. A to si původně sousedé mysleli, že buduje nevěstinec.

"Sousedé si přirozeně mysleli, že z toho budu mít bordel. Že tu budou holky. Stařečkové s hůlkou chodili kolem a říkali: Tak jsme slyšeli, že zde bude nevěstinec. A já na to: Milej pane, já mám dvě ženský a neumím si s nima poradit, natož deset," pokoušel se vyvracet pochybnosti místních Josef Andrle, který k sýpce přišel úplnou náhodou.

Obrázek
Původní stav barokní sýpky před rekonstrukcí

Tehdy v roce 1995 vedl v Jindřichově Hradci již dva roky čínskou restauraci a sháněl pro ni auto, které by použil jako reklamu. "Objevil jsem Tatru 603, která byla garážovaná právě v této značně rozpadlé barokní sýpce, a tak jsem jim řekl, ať mi prodají i tu sýpku a za dva roky jsme již otevírali galerii současného moderního umění."

Andrle ale nezůstal jen u ní, postupně do sýpky vměstnal čínskou restauraci s kuchyní a zázemím pro personál, včetně toalet pro hosty. A v podkroví si vybudoval byt. "Když jsem šel na kolaudaci, tak mi úřednící říkali: Andrle, v tom baráčku máš všechno, co tady píšeš? Jo, řekl jsem jim a jen to všechno schvalte." Schválili, a tak funguje od roku 1997 v bývalé barokní sýpce Galerie Špejchar u Čínské restaurace.

Obrázek
Současná podoba barokní sýpky


Památkáři mě hlídali na každém kroku
Vše ale nebylo tak idylické. Barokní sýpka je památkou třetí kategorie, to znamená, že ji památkáři obzvláště hlídali. "Musel jsem podle dobových fotografií dodržet štuky, barevnost, tašky na střeše, takže víceméně vše bylo pod kontrolou památkářů." Alespoň, že vnitřek nechali majiteli kompletně k dispozici.

"V interiéru po mně ale zase šla hygiena, která chtěla všechny ty opatření, když tam měla být čínská restaurace," říká sochař a kuchař v jednom. Na jídelníčku ale nemá jen čínské lahůdky. Rád vaří i indická jídla. Koření a nápady si vozí přímo z Indie, kam každoročně s přítelkyní Milenou jezdí.

Obrázek
Sochař Josef Andrle vaří v restauraci třikrát týdně

Na střešní okna jsem musel zapomenout
"Jediné, co mě mrzí a je škoda, že mi nahoře, kde mám pod střechou byt, nedovolili památkáři střešní okna. Takže mám jen malá okýnka." Josef Andrle je ale zimní malíř a v zimě je prý světla stejně pomálu. "Nejsem malíř, který by si hrál na nuance a color, já v podstatě dělám buď červenou a nebo modrou. Takže mně je to jedno," tvrdí Andrle, který se prý díky podkrovnímu bytu vrátil zpátky do pubertálních let.

"Já jsem byl jako mladý kluk hodně brzy vyhozený z domova, protože jsem vedl nezřízený život. Táta mi řekl, vypadni, když nechceš poslouchat mě a moje rozkazy. Našel jsem si takový malý podkrovní kvartýrek. Tenkrát jsem byl na to hrdý a spokojený. Mezi tím jsem měl vily a statky a teď mám zase takovou špeluňku."

Obrázek
Schody k posteli slouží zároveň jako knihovna

Tehdy měl Andrle také postel úplně u střechy a možná, že i tenkrát mu schody k posteli sloužily zároveň jako knihovna. "Akorát jak jsem starý, tak se mi tam špatně leze," přiznává. Celý dům je dobře izolovaný, tudíž v něm není ani vedro ani zima. "Spodek je ale vždy studený, tam musím v zimě stále topit. Topení není nákladné a metrové zdi drží perfektně teplo," říká Andrle, který má se sýpkou ještě další plány.

Památkáři mi nepovolili ani okapy a komín
"Určitě bych ji chtěl zvětšit. Rád bych skloubil moderní prvky architektury, sklo a železo, s barokními. Ale čeští památkáři ještě nejsou tak daleko. Já myslím, že všude na světě už to propojení nového a starého problém není. Když jsem s nima jednal před lety, tak mi nedovolili ani okapy, nedovolili mi ani komín. Naštěstí ale byla blízko plynová přípojka. Vše nakonec vyřešil turbo kotel, který vytápí celý dům a jemuž vede ven jen malý otvor ve zdi. Ten jim nevadil."

Obrázek
Do barokní sýpky se vešla i čínská restaurace s galerií

Okapy nakonec nahradil pán domu drenáží kolem baráku, kterou zasypal kamínky. Voda je tak sváděna drenáží do půdy. "Jediné, co je problém, že to ostřikuje trošku fasádu na baráku, ale to jsem vyřešil tím, že jsem koupil kvalitní silikonovou barvu, takže to mokro do baráku nejde. Nehledě na to, že je to stavba někdy z roku 1820 a tudíž je kamenná."

Andrle se ale svého snu nevzdává. "Teď budu o rozšíření opět žádat, projekt mám už vymyšlený, otázka je jestli mi to nyní povolí. Chci se do toho na podzim dát, protože se vyměnili památkáři v Jindřichově Hradci a možná budu mít šanci."

Obrázek 
Park slouží jako otevřená galerie

Čtyřicet topolů se použilo na rakve
K sýpce si sochař přikoupil i rozsáhlý pozemek, který byl dle jeho slov jedna velká zarostlá džungle s "černou" skládkou. "Vypadalo to hrozně, ale řekl jsem si, že by to byl nádherný park. Vytvořil jsem zde jezírko, udělal cestičky a navozil čtyřicet tater hlíny, protože to byl močál, který jsem musel vysušit." Andrle také nechal vykácet čtyřicet vzrostlých náletových topolů.

"Což je nekvalitní dřevo, které nikdo nechce. Naštěstí jsem našel výrobce rakví a prodal jsem jim to na rakve. Sice za málo peněz, ale alespoň to zmizelo, protože to nechtěli místní ani na topení. A já kamna nemám."

Obrázek
Půdní byt Josefa Andrleho

Park je můj umělecký šuplík
Zahradu, která má rozlohu pět tisíc metrů čtverečních, využívá Josef Andrle jako šuplík pro své umění. "Každý umělec má šuplík věcí, které neprodá, jen já potřebuji ten šuplík trošku větší," dodává na vysvětlenou.

V druhé zadní části pozemku, stejně rozlehlého, má sochař zázemí pro svou práci - ateliér s dílnou a sklad žulových kamenů, kvůli kterým se do Jindřichohradeckého kraje, po svém návratu z emigrace, přistěhoval. Sochy přibývají a již nyní je park skoro zaplněný. Andrle proto plánuje přikoupit úvozovou cestu, kde by vytvořil svou cestu křížovou.

Sochař Josef Andrle bydlí v barokní sýpce

Po smrti chci nadaci
A co s tím vším bude dělat? "Má hlavní myšlenka je, že z toho chci po své smrti mít nadaci, kterou povede bud má přítelkyně Milena, nebo můj syn, a nebo to daruji státu. Každopádně to nebude volně k dispozici. Já nechci tuhle práci někde rozfofrovat, protože vím, jak to dopadá, když to člověk nechá příbuzným."

Přesto, že Andrle procestoval celý svět a žil v Mnichově, New Yorku a pochází z Karlových Varů, po městském životě se mu nestýská. "Člověk samozřejmě musel za svůj život poznat tyhle velkoměsta a města a zjistit, že to vlastně k životu nepotřebuje, a teď k tomu stáří jsem zde rád. Samozřejmě bych zde nemohl být ve třiceti nebo čtyřiceti. Ale v těch padesáti, to už nebyl problém sem odejít, protože stejně si člověk říká, vlak už mi ujel, teď už jdu jen do ztracena a proč nebýt do ztracena v přírodě."