a všichni svorně nabádají: dejte dětem prostor,vlastní kousek území! Sám jsem stál tváří v tvář špatně řešitelné úloze - zbudovat v těsném panelákovém bytě přijatelný domov nejprve dvěma a posléze třem dítkám. "Teď s tím něco udělej, když seš tak chytrej," říkal jsem si v bytě,kde šlo prostě udělat jediné: ratolesti umístit do většího ze dvou pokojů a z druhého kumbálku, osmimetrového, zbudovat, vznešeně řečeno, obytnou ložnici. Tady jsem na pracovní desce pod oknem mohl pod tlakem klaustrofobie plodit své články o nezbytnosti prostoru pro děti a zmožen jsem mohl padnout rovnou ze židle do postele, kde jsem se zpravidla popíchal o špendlíky, neb moje choť zde též měla pracovní ložnici a často šila. Konečně se vydařila kýžená výměna do prostor dvojnásobných. A děti rostly a rostly, až synci stali se junáky a dcera dívkou spanilou, neb měli si kde hrát. Tak to by mohl být šťastný konec všech příruček o prostoru a dětech. Leč dostal jsem zadání psáti cosi o pokojích studentských, a proto provedu filmový střih a zbytek textu nazvu "Po patnácti letech ..." Dívka odrostla do let studentských, středo- i vysokoškolských. Již vícekrát jsem na tomto místě popisoval rodinné anabáze s rekonstrukcí starého domu poblíž Prahy - ten se zčásti stal i pánem našich dětí. V době, kdy se v rodinách obvykle schyluje k odletu mladých z hnízda, nastal u nás jakýsi biologický opak. Každé z dítek má vlastně poprvé svůj vlastní prostor výhradně pro sebe a já jaksi opožděně mohu prověřovat teorie o dětech a prostoru. Neb moje děti jsou prakticky již dospělými jedinci, nezbývá mi, než do zařizování jejich studentských pokojíků nezasahovat. Zbytky autority musím uplatnit jen v případech, kdy třeba hodlají omlátit omítku v koupelně a ponechat zde režné zdivo nebo když se chystají natřít i vnější rámy oken docela jinou barvou, než která je na oknech užita. Jejich zápas s interiérem pak sám pro sebe nazývám volný styl. Dělej, jak chceš, co můžeš a co umíš. Jako téměř nezúčastněný pozorovatel jsem s potěšením konstatoval, že hlavní důraz všichni kladli na pracovní stůl - aby byl pevný,velký,variabilní. Na rozdíl od postelí, které donedávna nahrazovaly matrace na zemi. Nemluvě pak o skříních - šaty visí na štendru a libují si v banánových krabicích. O výsledcích celého snažení snad bude příležitost referovat posléze. Teď jsem vcelku spokojen - na klasickou otázku "a co děti?" mohu popravdě, leč zpozdile odpovědět: mají si kde hrát.
***
Julek Macháček je publicista, který pracoval v Ústavu bytové a oděvní kultury,v roce 1979 založil časopis Bydlení, kterému Nadace ABF udělila v roce 1994 cenu za nejlepší odborný časopis v této oblasti. J. Macháček zde pracoval jako šéfredaktor téměř dvacet let. Seriál Můj dům, můj pán vznikl na základě jeho čerstvých zkušeností s přestavbou stoletého domu, který nedávno zakoupil.
- pátek 18. srpna 2000
