Na rumunském venkově nebo na okraji měst se neuvěřitelné asijské pagody třpytí tisíci ornamenty v kontrastu k okolním skromným domkům. Jsou to romské paláce, neobvyklý architektonický jev vyjadřující touhu po společenské prestiži v rámci marginalizované menšiny.
Tyto paláce, jichž se tisíce objevily po pádu komunismu v souvislosti s tím, jak někteří Romové zbohatli, se poznají podle úctyhodných rozměrů a bohatě zdobených průčelí, sádrových soch a mramorových sloupů. Nesou někdy znaky dolaru nebo logo některé slavné německé značky automobilů.
„Často jsou až směšné a kýčovité, ale romská architektura odráží paradoxně část rumunské historie, na rozdíl od soudobé architektury, kterou realizuje sám stát,“ říká architekt Rudolf Gräf.
„Tyto stavby se liší podle regionů: v centrální Transylvánii se inspirují katolickými kostely, v Banátu na jihozápadě kopírují neoklasicistní objekty, zatímco na jihu a na východě odrážejí novorumunský styl připomínající tradiční domy vesničanů nebo bojarů,“ zdůrazňuje Gräf.
Někdy tyto konstrukce prostě kopírují oficiální stavbu, která se majitele nějak dotýkala: v obci Buzescu na jihu si dal Dan Finutu, zámožný Rom zesnulý v roce 2012, postavit repliku tribunálu, který ho v 90. letech odsoudil k trestu vězení za vyděračství.
U střech se lze setkat i s prvky z Dálného východu.
Pád Ceausescova režimu koncem roku 1989 povzbudil tuto nomádskou menšinu, aby si upevnila svou identitu poté, co byla po staletí odsouzena k otroctví a za komunismu nuceně asimilována.
„První paláce byly postaveny v 90. letech, když Romové získali zpět část zlata, které jim zabavili komunisté,“ říká jeden z romských předáků v Buzescu Costica Stancu. Komunistický režim na základě dekretu z roku 1978 zkonfiskoval zlaté šperky, které si romské ženy předávaly z generace na generaci.
Další Romové si vydělali peníze prodejem starého železa nebo na melouchu a za to si postavili domy, které se měly třpytit a budit úctu a odrážet společenský žebříček panující uvnitř této menšiny s asi dvěma miliony členy, jichž většina žije stále v bídě.
Tyto paláce mají být podle Gräfa výrazem prestiže a úspěchu jejich majitelů, ale i konkurence mezi sousedy: k počáteční stavbě se přidělávají další patra, další věže a stále impozantnější sloupy, podle toho, jak majitelé bohatnou a jak se mění jejich vkus.
Stavby paláců se liší podle regionů: v centrální Transylvánii se inspirují katolickými kostely, v Banátu na jihozápadě kopírují neoklasicistní objekty.
Tyto paláce si hojně fotografují turisté a kromě několika výjimek nejsou jejich architekti známi. Stejně tak zůstávají zahaleny tajemstvím zdroje financování těchto staveb. Majitelé většinou obývají jednu či dvě místnosti a velké sály v přízemí plné mramoru a zlatých ozdob slouží jen k oslavám.
„Údržba je velmi náročná. Mnoho staveb v Buzescu již vypadá opuštěně a rozestavěné paláce nebudou kvůli nedostatku peněz dokončeny,“ říká Stancu, který sám žije v malém domku se zahrádkou.
Z Rumunska v posledních letech odešly více než čtyři miliony lidí a v některých vesnicích žijí už jen staří lidé. „Není to už takové jako dřív. Lidé odešli, někteří do Bukurešti, jiní do ciziny. Chtějí si tam vydělat a zůstat tam,“ říká trpce před impozantním vchodem do svého paláce šedesátnice Lidia.
