Na přelomu 19. a 20. století zažívala Praha stavební rozkvět. Díky rostoucí urbanizaci vznikaly na okrajích a v přilehlých obcích nové činžovní a obytné domy, v centru přibývaly veřejné budovy (Národní divadlo, Rudolfinum, Obecní dům), židovské ghetto na Josefově zmizelo při asanaci kvůli zlepšení hygienických podmínek a nábřeží kolem Vltavy se rozšířilo v duchu moderního velkoměsta. S tím souvisela i snaha o kultivaci vltavských ostrovů.
Přímo v centru města v těsném sousedství Národního divadla se rozkládal Slovanský ostrov s novorenesančním palácem Žofín, který až do otevření Obecního domu v roce 1912 sloužil jako nejvýznamnější české kulturní a společenské centrum monarchie.
Po první světové válce se podoba řeky proměnila v důsledku zesplavnění jejího toku. Město vykupovalo pozemky, sklady, mlýny a další budovy podél řeky a prodávalo je zájemcům.
Spolek výtvarných umělců Mánes zrovna hledal vhodné místo pro svou galerii a jižní cíp Slovanského ostrova se jevil jako ideální. Stály tu sice bývalé Šítkovské mlýny a vodárenská věž, ale podmínkou nákupu bylo starou stavbu zbourat a vystavit na jejím místě novou se zachováním průtoku řeky.
Výzvu přijal architekt Otakar Novotný (tehdejší předseda spolku Mánes) a ve svém návrhu představil funkcionalistickou budovu přirozeně napojenou na historickou kamennou věž. I přes komplikace při bourání mlýna se nová galerie otevřela po 16 měsících, v říjnu 1930.
Umělecké fórum
Spolek výtvarných umělců Mánes vznikl v roce 1887 s cílem věnovat se aktuálním uměleckým otázkám, představovat veřejnosti nové směry a pořádat výstavy. Navazoval na spolek Škréta, ve kterém se scházeli mladí čeští umělci studující na akademii umění v Mnichově.
Patřili do něj například Antonín Slavíček, Joža Uprka, Luděk Marold, Alfons Mucha nebo Mikoláš Aleš. Po návratu do Prahy založili Mánes a představili se výstavou děl Mikoláše Alše (tehdejší předseda) v nově otevřeném Topičově salonu v roce 1896.
Následovaly další výstavy, přednášky a akce, a tak SVU Mánes začal hledat vlastní vhodné místo. V roce 1926 koupil Šítkovské mlýny s přilehlými stavbami a pozemkem a ustanovil stavební komisi v čele s architektem Josefem Gočárem.
Na stavbě a výzdobě se podíleli členové spolku Mánes, financovali ji z vlastních zdrojů, darů členů i mecenášů – prezidenta T. G. Masaryka nebo bankéřů Otto Petschka a Louise Rothschilda. Do spolku Mánes totiž patřili i zahraniční umělci: sochař August Rodin, malíři Edvard Munch, Pablo Picasso, Marc Chagall či Salvador Dalí i architekt Le Corbusier.
Během osmdesáti let představil velkolepý prostor díla mnoha umělců, slavných, začínajících i zapomenutých. Prosklená střecha ve tvaru sedlového krovu propouští dostatek světla a zároveň odkazuje na střechy původních mlýnů.
Otevřenost moderním vlivům, studijní cesty do zahraničí, sledování trendů a jejich kritické hodnocení se projevilo i na podobě nové budovy. Představuje nádhernou ukázku funkcionalismu, moderního architektonického stylu meziválečného období.
Vycházel z čistých, jednoduchých, geometrických tvarů respektujících využívání prostoru, funkce má být v souladu s formou. Zároveň se funkcionalismus vymezil proti přílišné zdobnosti předchozích stylů – florální secesi, romantizujícímu historismu i eklektismu kubismu. V jeho duchu s oblibou navrhoval Le Corbusier, který při své návštěvě Prahy oceňoval funkcionalistický Veletržní palác. Možná i svými postřehy ovlivnil podobu Galerie Mánes.
Navázat na minulost
Srdce stavby tvoří výstavní sál, jehož hlavní prostor se rozléhá přes dvě patra pod prosklenou sedlovou střechou. Kombinace bílé barvy, skla a jednoduchých geometrických linií působí velmi čistě a subtilně.
Sál pocitově splývá s nebem a neklade umění žádné hranice. Denní světlo šetří nejen náklady na osvětlení, ale především přirozeně osvětluje exponáty. Prosklená uliční strana budovy funguje jako výkladní skříň a zve k návštěvě.„Za první republiky tu byl předváděcí autosalon,“ ukazuje původní fotografii s vozy ve vstupní hale k výstavnímu prostoru Jaroslav Zahálka, šéfkuchař Art Restaurantu Mánes, který má v nájmu restauraci, bar a kavárnu vedle galerie.
Navazuje na původní francouzskou restauraci a v menu spojuje českou kuchyni v moderním pojetí s francouzskými lahůdkami. Mezi ikonické pokrmy se zařadila svíčková, vepřová líčka a buchtičky se šodó, přes léto je populární candát s foie gras nebo rajská omáčka z rajčat, na terase se grilují ryby a maso na unikátním grilu na uhlí Josper.
V prvním patře na úrovni ulice se nachází lounge bar a dámský budoár v šedých barvách s hravými lustry s peříčky. O pár kroků dál vás okouzlí impozantní výhled prosklenou stěnou na Žofín a Národní divadlo. Ideální místo na odpolední aperitiv, sklenku vína nebo něco malého.
Interiér evokuje galerii. Obrazy, sochy a artefakty představují méně známé, a přesto velmi zajímavé české umělce, a pokud vás okouzlí, můžete si je i zakoupit. Černobílé kresby perem a štětcem vytvořila Michaela Žemličková, malby Jiří Straka, fotografie architektury Martin Lukač a artefakty Rudolf Burda.
Prostor je úchvatný sám o sobě. Velká prosklená okna na terasu lze vysunout nahoru a propojit tak terasu s restaurací. „Při návrhu interiéru jsme vycházeli z dobových fotografií, původně tu stály subtilní černé stolky a židle thonetky blízko u sebe, což by dnes působilo dost stroze, rozlehlý prostor jsme proto předělili barem a zútulnili dřevěným nábytkem se světlými koženými křesílky,“ ukazuje Jaroslav Zahálka.
Architekt Otakar Novotný důmyslně pracoval s různými možnostmi využití stavby a umně spojil otevřenost výstavních prostor s touhou po soukromí. Směrem k ulici a nábřeží situoval (veřejnou) galerii, nad řeku umístil terasy a restauraci, do domu skryl kanceláře.
„Terasy Mánes zahajovaly sezonu venkovního posezení v Praze, až po nich se otevíraly Terasy Barrandov a další,“ vypráví Jaroslav Zahálka. Stromy tehdy nebyly tak vzrostlé, takže nerušily výhled na Petřín, Pražský hrad, palác Žofín ani řeku.
Břeh nelemovalo zábradlí ani zídka, takže jste se celoprosklenými okny dívali přímo ven a měli pocit, že sedíte u vody. Stolky a židličky dříve stály po celém břehu i na místě dnešního dětského hřiště.
Budova je situovaná podobně jako původní mlýny a citlivě navazuje na renesanční vodárenskou věž. Vyniká nečekanými pohledy na město, které umocňují úzké pochozí terasy podél budovy. Kdekoliv sedíte nebo stojíte, máte se na co dívat.
Na terase Galerie Mánes zapomenete, že sedíte v centru Prahy.
Mánes žije
Z Galerie Mánes se za první republiky stalo uznávané centrum českého umění, kde se scházeli umělci, herci i milovníci umění. Fungovala do roku 1948, kdy doplatila poslední splátku úvěru na stavbu.
V roce 1956 byl SVU Mánes rozpuštěn a nahradil ho Český fond výtvarných umění, který spravoval budovu až do 90. let, kdy jeho majetek a činnost převzala Nadace českého výtvarného umění, současný vlastník Galerie Mánes.
Ta provedla v letech 2012–2014 celkovou rekonstrukci, kterou budově vrátila podobu z 30. let. Navázala tak na opravy spodní části domu a zpevnění mostní konstrukce pod hladinou v polovině 90. let.
Stejně jako výstavbu i rekonstrukci umožnily půjčky, které je třeba splatit z provozu galerie a pronájmu prostor. I proto zde funguje restaurace, terasa, bar a kavárna, v létě se zde často konají svatby a v galerii si můžete uspořádat výstavu. Mánes znovu ožívá a vrací se do něj umění i hudba – zrestaurovaný klavír Steinway, na který hrál Jaroslav Ježek, večer rozeznívá restauraci.
