Současnou podobu získal Zámeček před dvěma sty lety. V roce 1802 se nejvyšší purkrabí, hrabě Jan Rudolf Chotek, rozhodl zrevidovat stav císařského majetku a od pražského dvorního stavebního úřadu si vyžádal mimo jiné zprávu o stavu Královské obory.
„Obora již dlouhá léta neplnila své poslání exkluzivního loveckého revíru. Stavy zvěře se rapidně snížily. Letohrádek byl v žalostném stavu, chyběla okna, střechou zatékalo, omítka opadávala, praskaly klenby,“ popisuje Marcela Halabrínová, vedoucí oddělení časopisů Národního muzea a naše průvodkyně po Místodržitelském letohrádku, kterému badatelé neřeknou jinak než Zámeček.
Hrabě Chotek se pustil do rozsáhlé rekonstrukce obory i letohrádku, který získal dnešní neogotickou podobu. Jeho rodina budovu často využívala jako letní sídlo, o čemž svědčí dochované grafiky Chotkových dětí hrajících si před hlavním vchodem v archivu muzea. Ironií osudu je, že archiv sídlí v budově, jejíž přesnou historii se dodnes nepodařilo zjistit.
Královská honitba
Rozlehlé území kolem Vltavy severovýchodně od Pražského hradu pokrýval ve středověku hustý les a jako většina oblastí v Praze patřilo panovníkovi.
Na vinice ani pole se svahy ve stínu a v lužních nížinách nehodily, a proto si relativně dlouho zachovaly přírodní divokost.
První písemné zmínky o Královské oboře pocházejí z roku 1319, kdy zde český král Jan Lucemburský vybudoval tribunu pro rytířské turnaje. Lovecký hrádek na nejvyšším ostrohu nad oborou postavil zřejmě Václav IV., syn Karla IV. a milovník lovů, v 80. letech 14. století.
„Mnoho zpráv o oboře se dochovalo v souvislosti s vojenskými akcemi v počátcích 15. století. V roce 1401 během panské vzpoury proti Václavovi IV.
bylo pobito mnoho zvěře. Během husitských válek při bojích o Prahu byla roku 1420 několikrát pobořena Žižkovými vojsky ohradní zeď obory,“ popisuje Marcela Halabrínová.
Pustnoucí oboru obnovil Vladislav Jagellonský, který rozšířil skromné lovecké útočiště na příjemný letohrádek s malovanými místnostmi a veškerým komfortem pro hosty. Tehdy zřejmě vznikl arkádový ochoz, který je patrný dodnes na fasádě, i nárožní věž se schodištěm, které spojuje přízemí s prvním patrem.
O další úpravu letohrádku se postaral Rudolf II., který lovecký rajon zkultivoval vybudováním rybníků nebo známé technické památky Rudolfovy štoly. Podobu vtiskl letohrádku v roce 1580 italský hradní stavitel Ulrico Aostalli de Sala, který se podílel i na stavbě Míčovny nebo rozšíření Rožmberského paláce na Pražském hradě.
Lomená okna, hranatá věž, kompaktní vzhled a zalesněné okolí činí z letohrádku oblíbené místo filmařů. Zahrál si v mnoha anglických hororech i v českém filmu z roku 1966 Fantom Morrisvillu.
Rozkvět a chátrání loveckého zámečku se střídaly v různě dlouhých intervalech od jeho vzniku. Například švédské obléhání Prahy přežil bez úhony jen proto, že se v něm usídlil švédský generál Wittenberg. Od 18. století letohrádek opět chátral, ačkoliv plány na jeho rekonstrukci se objevily již v roce 1726. Přistoupil k ní až zmíněný hrabě Chotek.
První veřejný park
Jan Rudolf Chotek působil jako rakouský ministr financí a nejvyšší purkrabí Českého království. Zároveň to byl velký vlastenec a mnoho let vedl Královskou českou společnost nauk. Po zjištění neutěšeného stavu Královské obory se rozhodl ji v roce 1804 otevřít veřejnosti.
Vytvořit ze soukromé honitby veřejně přístupný anglický park trvalo dlouhých 19 let, ale základy dnešní Stromovky se od té doby příliš nezměnily. V jeho úsilí pokračoval i jeho syn Karel Chotek, také nejvyšší purkrabí, který na veřejný park nechal upravit hospodářské zázemí Pražského hradu mezi dnešní Chotkovou ulicí a Mariánskými hradbami (dnešní Chotkovy sady).
Nevelký letohrádek má místnosti jen v přízemí a prvním patře, věž sloužila jen jako terasa, na půdu se vstupovalo druhým točitým schodištěm. Veškeré zázemí bylo umístěno do hospodářských budov za letohrádkem, vystavených ve stejném stylu. Dnes jsou v něm zrekonstruované obecní byty Prahy 7.
Po vyhlášení samostatné republiky využívala letohrádek americká delegace spolku YWCA (Křesťanské sdružení mladých žen) pod záštitou Alice Masarykové, v letech 1921–1928 zde fungoval internát Vyšší školy sociální péče.
Po mnichovské dohodě se do strategicky umístěné budovy nastěhovalo gestapo a do majetku státu se letohrádek vrátil po skončení druhé světové války.
Následující rok ho získalo Národní muzeum, které sem přestěhovalo periodika z hlavní budovy na Václavském náměstí. Jako konzervační sbírka, která plní i funkci veřejné knihovny historických i současných novin a časopisů slouží dodnes. Od roku 2015 září žlutou fasádou, kterou získal při rekonstrukci budovy i věže. Poničené neogotické fiály na střeše a na věži byly zrestaurovány, okna v přízemí i v patře se dočkaly repase.
Pohled na Hrad. Novogotickou vstupní bránu získal park v roce 1814, deset let po otevření veřejnosti, a stylově ladí s fasádou Zámečku. Navazuje na původní kaštanovou alej vedoucí z obory na Hrad.
Lomená okna, hranatá věž, kompaktní vzhled a zalesněné okolí činí z letohrádku oblíbené místo filmařů. Zahrál si v mnoha anglických hororech i v českém filmu z roku 1966 Fantom Morrisvillu.
Historie české žurnalistiky
První česky psané noviny, Český postilion K. F. Rosenmüllera, vycházely pravidelně od roku 1719. Pár listů se zprávami tehdy představovaly cenný zdroj informací, který byl svou cenou i předpokladem dovednosti číst určen primárně vzdělaným a majetným občanům.
Ti noviny často zakládali do svých knihoven, a tak vznikaly první sbírky, které jejich potomci mnohdy věnovali Národnímu muzeu po jeho vzniku v roce 1818. „Nejstarší noviny v našem fondu vydala tiskařka Ludmila Sedlčanská v roce 1664, jmenují se Extraordinari Wöchentliche Postzeitung a německy popisují boje s Turky v Uhrách,“ ukazuje čtyři hustě popsané strany Marcela Halabrínová.
Depozitáře ukrývají téměř úplnou sbírku novin a časopisů, které vycházely nejméně dvakrát ročně na území Čech, Moravy a Slezska, Slovenska, od roku 1919 i Podkarpatské Rusi. V řadách tu stojí svazky českého a německého denního tisku různého politického zaměření z 19. a první poloviny 20. století.
Sbírka je cenným zdrojem informací pro historiky i badatele z jiných oblastí, kteří mohou přijít po předchozí registraci každý čtvrtek do studovny. „Na formátu, počtu stran, kvalitě papíru i periodicitě vydání se odrážejí bohatá i chudá období v dějinách i postoj státu k cenzuře,“ dodává Marcela Halabrínová. Při čtení starých novin se vynořuje obraz minulosti, který jen umocňuje výjimečnost místa a zároveň připomíná, že minulost se stále opakuje.
Sbírka novin a časopisů se neustále rozrůstá i díky povinnému výtisku. Ročně přibude zhruba 5 tisíc svazků novin a časopisů, celkem jich je ve fondu přes 300 tisíc. Od roku 2001 se archivují v moderním depozitáři v Terezíně, historické fondy zůstaly v původní budově a přispívají tak ke geniu loci.
