Jmenuji se Dana, je mi 25 let a mému příteli 32. Seznámili jsme se před šesti lety - já měla krátce po škole a on v té době žil stále u rodičů, i když normálně pracoval a přispíval na domácnost. Jeho rodiče mají velký třípodlažní dům, dvě hospodářská stavení, domácí zvířata a opravdu velkou zahradu (asi 500 x 100 metrů), na které pěstují snad úplně všechnu možnou zeleninu, ale i ovoce.
Přítel roky dřel na rodinném hospodářství
Přítel je zvyklý doma odmalička pomáhat a v dospělosti již většinu prací zastával sám, ostatní sourozenci se odstěhovali do svého a on jako jediný zůstal s rodiči. Problém byl v tom, že jeho rodiče mu nikdy za nic nepoděkovali, jeho práce si ani nevážili. Brali to jako samozřejmost, že prakticky všechen svůj volný čas tráví prací kolem domu, zvířat či na zahradě. I když se snažil sebevíc, vždy si rodiče našli nějakou chybu, což mu dali patřičně najevo.
Proto není divu, že jsme s přítelem začali bydlet už po roce známosti. Našli jsme si podnájem v menší garsonce a žili si do jisté doby celkem spokojeně. Přes týden chodíme oba do práce a o víkendech jezdíme k přítelovým rodičům pomáhat s hospodářstvím. Samozřejmě, že oni zpočátku s jeho odstěhováním nesouhlasili, věděli, že většina práce bude na nich, ale postupem času si zvykli na to, že jeho a poslední roky i moje pomoc není samozřejmá. I tak jsme u nich téměř každý víkend, pořád je co dělat, okopávat nebo opravovat.
Dům by byl jednou náš
Když jsme spolu začali bydlet, řekl mi, že se k rodičům už nevrátí. Plánovali jsme si, že podnájem je jen dočasný a že si postavíme svůj vlastní domek s malou zahrádkou, dokonce jsme si postupně našetřili dost peněz na to, abychom si mohli vzít výhodnou hypotéku.
Na moje námitky, že tak velká zahrada je zbytečná i pro dvě rodiny, natož pro dva stárnoucí lidi, nikdo nebere ohledy. Před nedávnem dostali přítelovi rodiče nabídku, aby polovinu zahrady prodali jako stavební pozemek v hodnotě několika milionů. Za ty peníze by mohli dům opravit od základů až po střechu, a ještě by jim zbylo na dovolenou u moře. Ale rodiče se zájemci o koupi vysmáli a řekli mu, že oni sami by potřebovali ještě větší zahradu.
Vím, že vztah je o kompromisech a někdy je docela těžké nějaký vymyslet. Tady ale žádný kompromis nevidím. Při našem seznámení si přítel stěžoval, jak jej nikdo nedocení a chtěl za každou cenu pryč. Teď mluví přesně opačně. Že by se mu po pár letech začalo po buzeraci stýskat?
Dana
Názor odbornice: Přizpůsobení se není kompromis
Vážená Dano, píšete, že s přítelem těžko hledáte shodu ohledně vašeho společného budoucího bydlení. Tahle dohoda se týká vás dvou, neboť právě vy dva spolu budete žít, proto je důležité, abyste ke shodě dospěli s přítelem společně.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Nemohu vědět, co zapříčinilo změnu v názorech Vašeho přítele na potenciální bydlení, proč se najednou chce ke svým rodičům do domu vrátit, ačkoliv předtím tuto možnost rezolutně odmítal. Je možné, že ani Vám se nepodaří vypátrat, proč ke změně došlo. Klíčové však nyní je, abyste se Vy sama rozmyslela nad tím, jak si bydlení se svým budoucím manželem představujete. Na co máte kapacitu a co už se vymyká Vašim možnostem?
Správně píšete, že v partnerském vztahu někdy dochází k dohodě na kompromisu. Zde však nemluvíte o kompromisu, přestěhováním se do domu přítelových rodičů byste pomyslně přistoupila bezvýhradně na jeho návrh. Vaše přání a představy by zde zůstaly upozaděny. Obávám se, že Vaše frustrace by dříve nebo později byla nevyhnutelná.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 29. srpna 2016. Anketa je uzavřena.
