Dokázala byste navrhnout dům, který by nestál více než milion a půl?
Možná by to nebyl dům, jaký byste si představovala, protože každý sen se za tuhle cenu realizovat nedá. Ale neřekla bych ne jen proto, že by mi nestálo za to snažit se. Rozhodně bych to zkusila.
A kdybych vám ohledně rozpočtu naopak dala úplně volnou ruku?
Nemyslím si, že by to přineslo nějakou extra kvalitu. Lidem, kteří mají hodně peněz, zpravidla chybí disciplína. Hůř se s nimi spolupracuje.
Hovoří z vás zkušenost ze setkání se Stevem Jobsem? Prý jste mu měla kdysi navrhovat obchody.
Jednoho dne zavolala sekretářka Steva Jobse, že se mnou chce šéf mluvit. Chachá, říkala jsem, někdo si dělá legraci. A pak mi ho dala k telefonu.
Projevil svou pověstnou aroganci?
Řekl, že chce otevřít tři sta obchodů, že viděl moji práci a že mám zítra přiletět do San Franciska. Nemohla jsem, tak chtěl, ať se dostavím pozítří. To taky nešlo, tak jsem v diáři hledala volný termín a on na mě vyjel, že ten přece musím vědět zpaměti. Přiletěla jsem za tři dny, limuzína mě odvezla rovnou do kanceláře, nikoho nezajímalo, že jsem strávila noc v letadle. Polomrtvá jsem se ocitla na schůzi asi třiceti lidí. Steve Jobs prohlásil, že chce otevřít tři stovky obchodů během jednoho roku. Namítla jsem, že to je nemožné. On vykřikl: „Všechno je možné!“. Netušil nic o předpisech, povoleních, lhůtách.
Proč jste nakonec zakázku odmítla?
On byl jako rozjívené malé dítě. Všechno musel mít hned a všechno pořád měnil. Rok jsem pendlovala mezi San Franciskem a Londýnem. Jezdila jsem tam téměř každý týden, trpěla tím moje ostatní práce, nechtěla jsem pracovat jen pro Steva Jobse. Pro mě to nebyla profesně moc zajímavá zakázka, jen bych udělala jeden obchod a pak jeho variace. Ale finančně by to bylo přitažlivé hodně.
Ale ani honorář vás nepřesvědčil.
Ne. Ale Steve Jobs mi pak ještě občas zavolal a konzultoval se mnou různé nápady. Byl génius v tom, že dosáhl toho, co chtěl. Jenže přes mrtvoly. Nikoho takového jsem nikdy nepotkala. Zničil všechny kolem a nakonec i sám sebe.
Čtěte v pondělí
O tom, po čem se Evě Jiřičné i po padesáti letech života v Anglii stýská a jak ji ovlivnil otec i vztahy s kolegy architekty, čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.
Jinak máte na klienty štěstí?
Většinou ano. Bylo pochopitelně i pár developerů, kteří chtěli jenom honit peníze a vůbec neměli zájem o kvalitu. Jen počítali, o kolik víc vydělají, když se přidají dva čtvereční metry. Ale všichni developeři nejsou jen kasičky na peníze, někteří jsou osvícení.
Patří mezi takové osvícence třeba monacký kníže Albert?
S ním se pracovalo výborně. Byl nejslušnější, nejlépe vychovaný a nejvíc zdvořilý z našich klientů. Předělávali jsme Forum Grimaldi, obrovskou budovu, kde je konferenční centrum, koncertní sál, výstavní prostory a kanceláře. Zajímal se o všechno. A trpěl mou francouzštinou. Ne všichni jeho ministři mluvili anglicky, takže jsem prezentace musela dělat ve francouzštině.
To vám prozradil sám, že trpěl?
Ne, ale když mi šel otevřít při odchodu dveře, poděkoval a s úsměvem řekl, že musí investovat do svých ministrů, aby se naučili anglicky.
