Byly mi tři roky a prasátka mě neuvěřitelně fascinovala. Od babičky jsem ale měla přísný zákaz je z vitríny vyndávat. Dostala je na svatbě darem a bála se, že bych mohla její milované porcelánové příšerky rozbít.
Prasátka přečkala za sklem bez úhony až do roku 1972, kdy babička zemřela. Já jsem se s manželem odstěhovala do nového bytu na sídliště a rodiče se rozhodli, že vymění náš byt za menší.
Tehdy měla prasátka opravdu namále. Porcelánová soška již ležela na hromadě k vyhození, ale když jsme odváželi věci k likvidaci, zajímavého kusu se mě zželelo a přes manželovy protesty jsem náš památeční předmět zachránila. Do bytu prasátka nesměla, tak putovala do krabice a do komory.
Časem jsem na ně zapomněla, až do jednoho úklidu. Znovu objevená prasátka jsem si jako fór vzala do kanceláře v práci. Kolegové je pojmenovali Božetěch a Esmeralda a putovali se mnou i na další pracoviště.
V roce 1991 jsme si s manželem založili projektovou kancelář a sošky dostaly své čestné místo na toaletě, kde budily zaslouženou pozornost mezi zákazníky a obchodními partnery. Před čtyřmi lety manžel zemřel a já jsem musela firmu zlikvidovat. Prasátka se opět dostala do krabice v komoře. A pak přišel geniální nápad.
Můj milovaný kýčVýzva pro čtenáře Pošlete nám na e-mail: bydleni@idnes.cz fotografii vašeho oblíbeného domácího kýče a napište nám, proč právě tento předmět máte rádi, jak jste ho získali a jaké vzpomínky se k němu vážou. Snímky i s textem zveřejníme a nejzajímavější odměníme. |
V té době bylo mým vnukům Viktorovi a Oskarovi 2 a 4 roky a měli příšerný zlozvyk, chodit za každým členem rodiny na toaletu a dožadovali se vstupu.
Nepomáhalo vysvětlování, ani zákazy. Vyndala jsem Božetěcha a Esmeraldu z komory, vydrbala je jarem, odvezla je do našeho rekreačního domku do koupelny a řekla jsem klukům, že kdo obtěžuje někoho na toaletě, tak se chová jako prasátko. Do týdne bylo po zlozvyku. A tak mají prasátka opět své čestné místo v koupelně a vnoučkové se každé návštěvě chlubí, že jsou to jejich prasátka po jejich praprababičce.
