Kdybyste vyrazili do mírně zvlněné krajiny regionu Hedmark vzdáleného zhruba 180 km od Osla a 60 km od olympijského Lillehammeru, najdete tu nádherné jezero i Lier gard, farmu s penzionem, která patří rodině Amundsenových.
Může se hoditTaké si chcete splnit své sny o bydlení? Hledáte nemovitost, která by vám učarovala na první pohled? Najděte si ji v klidu domova na Reality.iDNES.cz z nabídky všech typů nemovitostí kdekoliv po celé ČR. |
Ingerine se do této oblasti přestěhovala s rodiči už koncem šedesátých let. Ti tenkrát usoudili, že zdejší prostředí a příroda jsou pro rodinu se čtyřmi dětmi lepší než život ve velkoměstě. Babička Ingerine navíc bydlela na jedné z místních farem, a tak lze říci, že rodinná tradice pokračuje.
„Před pár lety jsem byla unavená z čísel, rozpočtů, zpráv... Pořád to samé, nadřízení ve velkých firmách ani neznali náplň mé práce, natož aby ocenili mé úsilí. Uvědomila jsem si, že to nechci dělat po zbytek života. Vždycky jsem měla talent na plánování, ekonomiku, zvládám krizový management. Začala jsem přemýšlet, co dál,“ vysvětluje Ingerine.
Kuchyň s výhledem patří k nejoblíbenějším místům majitelky. Zvládne tu připravit pohoštění pro tři desítky hostů.
Když přišla nečekaná příležitost, manželé ji bez dlouhého váhání využili. Majitel farmy, kde manžel pracoval, ji chtěl prodat a jako prvním ji nabídl Amundsenovým za pět milionů norských korun.
Usedlost mimochodem kdysi dostala jako svatební dar princezna Agnes, nemanželská dcera krále Haakona. „Byla to velká částka, ale v bance jsme naštěstí dostali úvěr. Ekonomické znalosti se mi v podnikání ještě mnohokrát hodily,“ říká Ingerine.
Všechno ostatní bylo ovšem poprvé. Musela získat praxi jak připravit pokoje, co vařit, kde koupit ingredience, popřípadě sehnat lidi, kdyby potřebovala pomoc. V obou budovách penzionu dnes zvládne ubytovat až 35 lidí, čtyřikrát do roka se tu pořádá svatba, klienti si objednávají oslavu křtin, firmy pracovní akce. Ulrik pokračuje dál i vživočišné výrobě a chová na farmě prasata.
Majitelé v hale s jídelnou uchovali původní styl interiéru i většinu autentických prvků.
Italské prázdniny
Norsko, to je především čistý vzduch, voda a hodně sportovně založení lidé, kteří každou chvilku využijí, aby si šli zaběhat nebo s batohem na zádech vyrazili na výlet. A taky nenadávají na počasí. Tvrdí totiž, že není špatné, že nevhodné je jenom oblečení.
Světla si v této zemi váží mnohem víc než jinde. Jakmile vysvitne po zimě sluníčko, mnozí se na ulici zastavují a nasávají první paprsky. Norové přes zimu hodně pracují, aby si léto pořádně užili venku na zahradě nebo v přírodě. Kromě sportu totiž milují chataření a grilování.
Zdejší krajina připomíná od jara do podzimu spíš malebné Toskánsko než drsný a nehostinný sever. Ingerine navíc v penzionu záměrně vytvořila atmosféru italského venkova. Připravuje svým hostům báječná jídla podle italských receptů, používá čerstvé suroviny.
Stoluje se tu podobně, jako je zvykem v Itálii, a to u velkého stolu, u něhož se potkává pokaždé víc lidí. V Norsku to podle jejích slov není běžné, lidé nejsou tak otevření jako na jihu Evropy.
„Lásce k vaření mě učila babička. Jezdila jsem k ní domů a pomáhala v hospodářství, ona mi na oplátku radila, jak například udělat výbornou večeři. Vařím sice italská jídla, ale používám výhradně tuzemské ingredience, zeleninu, brambory, maso. Je tu zvykem, že si farmáři mezi sebou vyměňují produkty, což je obrovská výhoda. Když dělám bruschettu, upeču si sama focacciu z kynutého těsta a přidám naše rajčata,“ vysvětluje Ingerine.
Tapety v tomto pokoji zůstaly po předchozím majiteli, Ingerine k nim doladila interiér.
Itálii navštívila mnohokrát, ale definitivně propadla jejímu kouzlu až v roce 2005. Nejstarší bratr, pianista Národní opery Oslo, má totiž také k Itálii vřelý vztah, často ji navštěvuje a rozhodl se v Toskánsku na malé farmě San Gallo oslavit padesáté narozeniny. Ingerine tam strávila s rodinou a dalšími lidmi týden.
Byl to pro ni rozhodující okamžik, protože si uvědomila, že podobný projekt chce vytvořit i doma.
Doma to má být ,koselig‘
Norsko nebylo vždycky bohatou zemí. Lidé tu stejně jako ostatní Skandinávci mají střídmost a jednoduchý styl bydlení v genech. Když tu dnes někdo postaví luxusní dům, zvenku nedává na odiv přepych, fasády nepřekypují zdobnými prvky.
Nejpoužívanějšími barvami tu bývá norská trikolóra. Dřevo na domech je tak většinou natřené na bílo, hospodářská stavení bývala červená, což už v současné době striktně neplatí. Modrá se na venkově často používá v kuchyních z jednoduchého důvodu, působí chladně a v létě odpuzuje mouchy.
Interiéry nejsou zahlcené zbytečnostmi, ale jsou přesto útulné.
Pokoje nabízejí spoustu věcí z původního vybavení.
Příjemné prostředí vytvářejí především materiály, které spolehlivě navodí pocit tepla, kromě dřeva je to kupříkladu kůže. Běžně používaný výraz „koselig“ znamená prostě útulno.
Když Amundsenovi přebírali dům postavený v roce 1750, byly tu dvě postele. Všechno ostatní bylo potřeba zařídit nábytkem, něco stavebně upravit a především zajistit odpovídající sociální zázemí pro provoz penzionu. Manželé zachovali maximum původních prvků, například dveře, dřevěné obložení i originální konstrukci z klád v nových koupelnách, s jejichž návrhem jim pomáhala architektka.
Krajina od jara do podzimu připomíná spíš Toskánsko než chladný sever.
Ingerine přivezla nábytek po předcích, něco nakoupila v bazarech a doplnila pár nových věcí. „Do budoucna bychom si chtěli poblíž farmy postavit malý domek a zůstat v tomto překrásném místě napořád. A také bych chtěla vyrazit na delší čas do Itálie, studovat jazyk i kuchyni,“ říká o svých plánech Ingerine.
