V neblahých letech socialistické éry byli do domu nastěhováni nájemníci a rodina, jíž dům patřil, se tísnila jen v jednom z jeho bytů. Po revoluci si členové rodiny kupovali dům prakticky podruhé, protože bylo třeba uživatele bytů vyplatit. Dnes tu opět žije svorně celá rodina.
Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Bydlení
Jana Horníka k místu váže silné citové pouto, proto se rozhodl zůstat zde, ale osamostatnit se. Po dokončení studií vytvořil z bývalého skladu v polosuterénu domu fotoateliér a postupně zde budoval také své soukromé zázemí.
Vznikl tu tak atraktivní a velmi osobitý mezonetový byt o výměře asi osmdesát metrů čtverečních. Při rekonstrukci se majitel snažil prostor citlivě očistit od všech nahromaděných nánosů a maximálně zachovat vše původní.
Z důvodu estetického, ale i praktického částečně obnažil cihlové stěny, aby lépe čelily vlhkosti.
Příběh Jana Horníka tak trochu připomíná přísloví: nouze naučila Dalibora housti. Nejen proto, že zobytnil technické užitkové místnosti suterénu domu, ale také proto, že si nábytek, který se mu líbil a nemohl si jej s ohledem na cenu dovolit, vyrobil sám. A naučil se to skvěle! Postupně si hodlá svůj domov vybavit výhradně nábytkem vlastní výroby.
Stav před rekonstrukcí
Obnažené cihly působí jako estetický výtvarný prvek, ale zároveň umožňují zdem suterénní místnosti lépe čelit vlhkosti.
Kovářova kobyla nechodí bosa
O uspořádání interiéru měl Jan vcelku jasnou představu už od počátku rekonstrukce, ovšem s jeho vybavením to bylo složitější. Zpočátku tady žil obklopen běžným a cenově dostupným nábytkem značky IKEA, ale necítil se dobře. Později ovlivněn stylem interiérů a nábytkem, který zhlédl na svých cestách, se stále více přikláněl k zařizovacím předmětům typickým pro jihovýchodní Asii.
Vybrat si z nabídky antiku nebylo těžké, ovšem cenově se nábytek pohyboval mimo Janovy možnosti.
Dlouho chodil obdivovat jeden šifonér, který si zamiloval a detailně zkoumal, až se nakonec rozhodl vyrobit si jej sám.
Dílo se mu podařilo a v důsledku odstartovalo jeho zakázkovou výrobu nábytku. Pokračoval stolkem, ten se mu ale k šifonéru nehodil, proto jej prostřednictvím Fleru prodal. A to se opakovalo ještě jednou.
Zjistil, že je o jeho zboží zájem, a začal jej vyrábět na zakázku. Postupně si i sobě domů zhotovil další komody, stoly, lůžko, věšák a svítidla. Jeho interiér dnes zdobí mnoho předmětů vydražených na Aukru, ale i staré rodinné dědictví a drobnosti přivezené z cest, například Buddhové, jeden z Kambodže a druhý z Bangkoku. Etno nábytek rád kombinuje s industriálními prvky v podobě starých továrních lamp či hodin.
Do kuchyňské sestavy zhotovené z lakované oceli v kombinaci s bukovým dřevem je zasazen keramický dřez. Klasickou zářivku osvětlující pracovní pult nahradila replika Edisonovy žárovky, kterou si majitel nechal poslat až z Číny. Deska pracovního ostrůvku s varnou deskou a barový pult v jednom jsou zhotoveny z exotické dřeviny hevea. Doplňují jej židličky, jejichž sedací plochu výhledově nahradí staré kovové sedáky z traktoru.
Jan Horník (31 let) |
