V roce 1830, poprvé v dějinách knihoven, rozhodla francouzská vláda o tom, že vznikne veřejná knihovna jako samostatná budova, která nebude součástí kláštera či zámku, jak tomu bývalo doposud.
Od rozhodnutí k činům to ovšem trvalo ještě několik let. Teprve v roce 1843 započala stavba, jež byla dokončena roku 1851. Své jméno dostala po souborech, které dříve patřily klášteru svaté Jenovéfy, celkem 80 tisíc knih. Dnes jich má kolem dvou milionů.
Příběhu slavné knihovny se věnuje poslední díl francouzského dokumentárního cyklu Architektura (ČT2 v sobotu 8. prosince v 14:20).
Fasáda budovy knihovny svaté Jenovéfy nese jména 810 významných spisovatelů a myslitelů.
Čekání architekta trvalo dlouho
Autorem návrhu knihovny se stal Henri Labrouste. Na první stavbu čekal do čtyřiceti let, kvůli svým rozepřím s Akademií architektury. Nakonec se dočkal.
Neměl však před sebou vůbec jednoduchý úkol, protože místo v Latinské čtvrti, kde je řada fakult (ale také hospůdek a kavárniček), přímo proti Pantheonu, bylo atraktivní, ale malé.
Úzký pozemek o délce 80 a šířce 21 metrů tak předurčil tvar stavby.
Labrouste navrhl pro pět set studentů, kteří sem mohli denně docházet (a studovat až do 22 h), budovu v podobě jednoduchého kvádru o dvou podlažích, k níž zezadu připojil ještě jeden objem, a to schodiště.
První podlaží slouží jako depozitář, který je pečlivě rozdělený na jednotlivá oddělení, v nichž jsou uloženy tisíce svazků.
Celé druhé podlaží pak patří čítárně o rozměrech 80 × 15 × 17 m , která se časem novým uspořádáním stolů rozšířila až na kapacitu 700 míst.
Poprvé v dějinách knihoven byly odděleny vzácné tisky od prostoru určeného pro čtenáře.
Labrouste navrhl nejen knihovnu, ale i nábytek včetně židlí. Jsou dokonalé rovné, a také "dokonale" nepohodlné, to kvůli nízké opěrce zad, která se po hodinách studia zarývá do zad. A houpat se na židli? Zcela vyloučené, robustní a rovné nohy brání jakékoliv snaze o únik z dané pozice. Možná i díky tomu ovšem vydržely víc než 160 let!
V čítárně je místo pro 700 studentů.
Železem proti ohni
Henri Labrouste musel knihovnu ochránit zejména před ohněm, i proto použil místo dřevěného krovu kovovou konstrukci a kámen. Železo se v té době používalo na nádražích, mostech či halách tržnic, poprvé u podobné stavby. A navíc Labrouste železo nezakryl, naopak je vystavil na odiv.
Pierre François Henri Labrouste11. května 1801 – 24. června 1875 Francouzský architekt vystudoval l' École des Beaux Arts. Několik let strávil v Římě. Byl jedním z prvních, kteří využívali kovové konstrukce a uvědomili si jejich význam v architektuře. |
A stejně jako šokoval uvnitř, překvapil Labrouste i zvenčí. Místo tehdy oblíbeného neoklasicismu, který využíval zdobnost a dekorativnost antiky, zvolil jednoduchost a střídmost. Fasáda je hladká, vchod nenápadný a překvapivě malý.
Teprve za dveřmi se objevují sloupy, vstupuje se přece do "chrámu vědění". Na podlaze byly použity mramorové dlaždice s přísným geometrickým vzorem. Na zdi vestibulu nechal Labrouste vymalovat zahradu, na níž už nezbyl prostor kolem budovy.
Studovna Francouzské národní knihovny vznikla několik let po knihovně svaté Jenovéfy. Autor Henri Labrouste použil obdobné prvky.
Slova chvály, která pronesl na jeho adresu slavný Le Corbusier, si zasloužil i díky jednoduché, moderní fasádě. Na ni použil dnes nesmírně obdivovaný prvek: 810 vyrytých jmen těch, kteří posunuli lidské vědění dopředu.
